František „Čuňas“ Stárek Zdroj: ČTK
Jeden z nejvýznamnějších českých disidentů František „Čuňas“ Stárek vydal v nedávné době Knihu v barvě krve, ve které popisuje násilí minulého režimu. Jedná se o odpověď na relativizování normalizace ze strany děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna. „Tvrdí, že ve veřejném prostoru nedocházelo k násilí. Jenom to ukazuje, že tady Pullmann skutečně nebyl a žil v Moskvě,“ řekl Stárek v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Rozhovořil se také o tom, jak sám prožíval revoluční časy ve vězení, ve kterém seděl jako politický vězeň.
Na podzim 1989 jste byl ve vězení. Vzpomenete si, co jste dělal 17. listopadu?
Jedná se o jedno z dat, kdy historie přichází až do kuchyně. Stejně, jako každý ví, kde byl, když padly dvojčata, zrovna tak si jasně pamatuje, co dělal večer 17. listopadu. Já to vím naprosto přesně. Měl jsem odpolední směnu ve věznici v Horním Slavkově. V době, kdy na Národní třídě úřadovaly pohotovostní jednotky, jsem navíjel elektromotory pro lokomotivy, které vyráběla Škoda.
Kdy jste se o dění na Národní třídě začal dozvídat?
Nejdříve jsem samozřejmě nevěděl ani ťuk, ale další den dementovali ve zprávách, na které jsme se museli povinně koukat, že by pohotovostní pluky zabily nějakého studenta. Člověk tehdy četl mezi řádky, takže to pro mě znamenalo jediné – že na Národní třídě někoho zabili. Během víkendu začaly z televizního zpravodajství prosakovat další skutečnosti, stále ale nešlo poznat, jestli to je skutečně už „ono“. Po pádu berlínské zdi jsem samozřejmě čekal, že ta „nákaza“ doleze i do Československa, ale netušil jsem kdy. Můj odhad byl spíše 10. prosinec, tedy Den lidských práv, kdy mohla proběhnout nějaká velká demonstrace, která by přešla ve změnu, ale 17. listopad jsem opravdu netipoval.
Jak vypadaly další dny ve vězení, než jste 26. listopadu dostal amnestii?
Ten týden byl naprosto hektický, protože bachaři začali být velmi neklidní a tudíž tolik nedbali na dodržování všech řádů. Dostal jsem se proto například k poslechu rádia, a když v něm ve středu řekli, že dění z Václavského náměstí komentuje Pavel Pecháček, byl to pro mě obrovský signál, jelikož se jednalo o bývalého ředitele rádia Svobodná Evropa. Říkal jsem, že se asi něco skutečně děje, protože aby byl na Václaváku Pecháček, tak to už tam nemůže být komunismus, na to je Václavák příliš malý.
Jak jste se zapojil do revolučního dění, když vás propustili?
Vrátil jsem se do úplně jiné země, než ze které jsem do vězení odcházel. Havel mě přivedl na jeviště do Laterny magiky, kde na mě pršely otázky zahraničních redaktorů a já si připadal jako Alenka v říši divů. Nicméně vždy jsem byl člověkem regionů, takže když jsem viděl pražskou situaci, bylo mi jasné, že mimo hlavní město podobná euforie panovat nebude. Tehdy jsem bydlel v České Třebové, tudíž jsem se hned vydal do Východočeského kraje, kde jsem navštěvoval různá setkání a společně se studenty a herci jsem se snažil informovat veřejnost.
Jakou roli měl během revoluce underground, jehož jste dodnes čelním představitelem?
Myslím si, že dost významnou, protože mimopražští signatáři Charty pocházeli přibližně z devadesáti procent z undergroundu. Také řadu lokálních Občanských fór zakládali právě lidé z undergroundu, kteří měli již vybudované struktury. Fungovaly nám například distribuční cesty, kterými se šířil časopis Vokno nebo samizdaty. Musíme si ale říct, že listopad byl skutečně pouze špičkou ledovce, demonstrace probíhaly už dávno předtím. K listopadu by nedošlo, kdyby neexistoval samizdat a nefungovala Charta 77. Tato paralelní struktura ve společnosti se zkrátka zúročila právě v listopadu 89 a umožnila, aby šla moc převzít rychle.
Jenom to ukazuje, že tady Pullmann skutečně nebyl a žil v Moskvě
Nedávno jste vydal Knihu v barvě krve, která připomíná násilí komunistického režimu…
Po více než třiceti letech od revoluce se dostáváme do paradoxní situace, kdy část akademické sféry pod vedením děkana filozofické fakulty Michala Pullmanna podléhá pseudonázoru o minulém režimu, že normalizace už nebyla totalitou. Jedním z jeho dokladů je tvrzení, že ve veřejném prostoru nedocházelo k násilí. Jenom to ukazuje, že tady Pullmann skutečně nebyl a žil v Moskvě. V desítkách, možná i stovkách případů přijela policie do hospod, kde se mladí lidé chtěli pouze bavit a zatancovat si na svoji oblíbenou kapelu. Policie ale hospody vymlátila a ti mladí lidé byli všemi možnými způsoby šikanováni a často i odsuzováni k nepodmíněným trestům. Tyto příklady jsme s kolegou Ladislavem Kudrnou dali dohromady. Naše kniha je argumentem, že násilí ve veřejném prostoru zde bylo přítomno po celou dobu normalizace už od šedesátých až do konce osmdesátých let. V knize vypovídají desítky očitých svědků, což se dá jen těžko napadnout. Nejde o nějakou teorii, ale o přímé důkazy.
Vzkázal byste něco mladé generaci, která dobu před rokem 1989 nezažila?
Nenechte si sáhnout na internet, to je nejsvobodnější médium! Když se z jakýchkoliv důvodů budou snažit internet zcenzurovat, jděte do ulic, protože to bude znamenat konec svobody.
