Žádní zbabělci, Češi jsou národ hrdinů. Odvážní byli proti přesile i v ponorkách

Proč si tak libujeme v sebemrskačském tvrzení, že jsme národem zbabělců?
Podle mého za to mohou lidé, kteří mají pocit, že intelektuál je nade vše. Nemohou nabídnout nic jiného než sebekritičnost – a sice za druhé, za národ jako celek. Bohužel se to stalo jakousi módou. Jako kdybychom sami sebe nedokázali porovnat s jinými evropskými národy – pokud se zaměříme na chování Holanďanů nebo Francouzů během druhé světové války, pak vážně nevím, oč byli oni statečnější. To sebemrskačství tady bohužel zapustilo jedovatý kořen, takže se pak klidně může stát, že generál Heliodor Píka dostane Řád bílého lva až třicet let po Listopadu. Což je vzhledem k jeho zásluhám skandální, byl to přece legionář, výrazná postava zahraničního protinacistického odboje, po únorovém převratu oběť komunistické zvůle. Bojuje se s tím těžko, můžeme dělat jediné: co nejvíc si české válečné hrdiny připomínat.

Udělejme to. Čí válečné odvahy si vy osobně obzvlášť považujete?
Paradoxně bych vyzdvihnul kuráž právě těch hrdinů, o kterých se moc nemluví. Na něž se v horším případě dokonce zapomnělo. Ne každý se může dostat do čítanek, do uměleckých děl, do povědomí společnosti. Jako historik proto miluju hledání české stopy tam, kde byste ji nepředpokládali. Měli bychom si uvědomit, že třeba za druhé světové války najdeme bojující Čechy nejen v uniformách RAF, na Dukle, na barikádách Pražského povstání, ale třeba i v Hongkongu, na Filipínách, v Singapuru, v Somálsku. Prostě všude možně. Hledání takových příběhů mě fascinuje. Vážně se nemáme za co stydět. Naopak! Na konci druhé světové války bylo v Bavorsku obrovské množství českých politických vězňů – zakusili nesmírné utrpení v různých koncentrácích a věznicích, byli fyzicky zubožení, psychicky vyčerpaní. Jakmile je ale Američané osvobodili, právě Čechy považovali za jediný důvěryhodný národ, kterým mohli svěřovat různé důležitější úkoly.

Zapomenutý hrdina. Jak zemřel Čech, který za války bojoval proti Japoncům?

Lidé

Jan Beránek nasypal do dlaně hrst hlíny z druhé strany světa, v parku za Alexandřinou nemocnicí ji zvolna pustil k zemi. Právě tady, v dalekém Singapuru, roku 1942 zřejmě zahynul jeho prastrýc Silvestr Němec. Stejně jako ta hlína pocházel také z moravských Vémyslic, za války po boku místních bojoval proti japonským okupantům. Dlouho nebylo jasné, jak při tom přišel o život. Než se o tajemství zapomenutého českého hrdiny zjistilo víc, uplynulo skoro 80 let.

Jak to?
Jelikož Češi nebyli demoralizovaní. Proto tři sta českých vězňů v pruhovaných mundúrech s puškami v ruce bojovalo po boku US Army při obléhání bavorského města Creussen.

O čem to vypovídá?
Že mapování české válečné odvahy je nekonečný příběh. Vždyť spoustu zapomenutých hrdinů najdeme i u běžně oslavovaných jednotek, třeba u letců RAF. V jejich řadách se nevyznamenala pouze často zmiňovaná esa jako Josef František, František Fajtl a František Peřina, mě osobně fascinuje například i opomíjený Josef Stehlík, který měl sestřely nepřátelských letadel ve Francii, ve Velké Británii, v SSSR. Na svém kontě jich má potvrzených deset.

Stehlíka po Únoru 48 postihnul krutý osud: Byl vyhozen z armády, dokonce jej z politických důvodů zatkli, věznila ho StB.
Drtivá většina příslušníků zahraničního odboje skončila špatně. Když jsem byl kluk, tak jsem si velice naivně myslel, že se to týkalo pouze vojáků ze Západu. Jenže ti z Východu na tom byli kolikrát ještě hůř. Z jednoduchého důvodu: Komunistům po převratu překáželi, protože dobře znali skutečné poměry v SSSR. Mnoho jich skončilo na popravištích – za všechny bych jmenoval hrdinu dukelské operace Františka Skokana, případně parašutistu Jaromíra Nechanského. Málokdo z nich měl to štěstí, že se mu podařilo prožít život v exilu nebo dokonce na výsluní po boku komunistů. Válečné hrdiny přitom občas po Únoru potkalo neštěstí i z naprosto neuvěřitelných důvodů, jako v případě účastníka bitvy u El Alameinu a vojenského atašé československé exilové vlády Karla Lukase. Jednou z pohnutek, proč byl komunisty po válce perzekuován, bylo jeho luxusní auto Packard. Prostě se estébákům líbilo, tak byl ve vězení na Pankráci umučen. Samozřejmě – oni by ho zřejmě zatkli tak jako tak, ten vůz to ale uspíšil. Číst si o takových osudech je hodně bolestivé.

Hrdina všech tří odbojů Karel Lukas nebyl jediný kurážný Čech, který se v Africe zapojil do boje proti Rommelovi.
To ano, zapomínáme třeba na Pravoslava Řídkého. Nebýt komunistického režimu, jednalo by se o hodně známou postavu! Vždyť v Londýně vyšla ještě za války série poštovních známek, na kterých je třeba slavný český letec Alois Vašátko nebo Jozef Gabčík, hrdina pověřený atentátem na Heydricha. A na jedné z těch známek byl právě i Řídký.

Čím si to zasloužil?
U El Alameinu patřil k 10. tankové divizi, u libyjské Derny byl zraněn leteckou pumou, v lednu 1943 padl po německém náletu u Castel Benito. Po Únoru se však zařadil k tisícům dalších, na něž se strašně rychle zapomnělo. Stejně jako na Otto Wagnera, který proti Rommelovi bojoval s jednotkami cizinecké legie. U něj bylo jediné štěstí, že se v éře uvolnění kolem roku 1968 podařilo vydat knížku Wagnerových vzpomínek, to bylo hodně zajímavé čtení. Podobně jako kniha od Wagnerova vrstevníka Otto Šachera. Ten prokázal chrabrost při obraně pevnosti Bir Hakeim v Libyjské poušti, bojoval jako velitel jednotky složené pouze z Afričanů. Měli bychom si uvědomit, že lidé jako Řídký šli do boje dobrovolně. To je o čem mluvil Winston Churchill: „Dobrovolník je dvakrát občanem.“ U nás se dnes plno jedinců zaklíná občanskou společností, většina aktivistů ji ale chápe jen jako ruku nataženou po grantech a dotacích. Řídký, Stehlík, Wagner nebo opomíjený parašutista Pavel Hromek ovšem nepřemýšleli o tom, co z toho budou mít.

Místo gólů koncentrák. Čeští fotbalisté za války pomáhali odboji i hajlovali

Rozhovor

Zdeněk Zikmund napsal knihu o českém fotbalu v dobách protektorátu, zmiňuje v ní mnoho dosud nezmapovaných příběhů. Popisuje odvahu legendárního Bicana, který odmítnul nabídku okupantů na místo v německém nároďáku. Taky vzpomíná na nevšední osudy tří kamarádů ze stejného týmu – jeden za války zemřel v uniformě RAF, druhý jako voják wehrmachtu, třetí byl popraven za napomáhání odboji.

Některé jejich činy připomínají hrdinské báje. Třeba veterán od Dukly Gustav Singer mi vyprávěl o spolubojovníkovi Arnoštu Steinerovi, jemuž říkali Neprůstřelný – na zteč prý vždycky běžel první, vstříc kulometné palbě. Bylo to vážně tak, nebo jde o mýtus?
Kdepak, to je realita. Steiner měl obrovskou odvahu, ale i nepředstavitelné štěstí. Zatímco někdo padne v první vteřině prvního dne svého nasazení, tenhle bývalý boxer nejenže prošel krvavou dukelskou kalvárií, on při ní svým zuřivým nasazením i výrazně vynikal. Steiner zažil sovětský gulag, následně se v Buzuluku přidal k nově vznikajícím československým jednotkám. U Sokolova zachránil v nepřátelské palbě dva zraněné druhy, jako velitel kulometné čety se vyznamenal i v bitvě u Kyjeva, odvahu prokázal i v bojích u Bílé Cerkve. Nepochopitelně přežil výbuch tanku, na který chvíli před tím vyskočil – jeho spolubojovníci ho měli za mrtvého, ustoupili, Steiner se však místo toho zanedlouho probral, bez jediného škrábance na těle si pohotově zakreslil postavení nepřítele, načež se propracoval až ke svým. Jeho nezranitelnost z něj udělala legendu, kterou v karpatské řeži jen posílil.

O takových příbězích se točí hollywoodské filmy.
Já si ho ale osobně vážím i z jiných důvodů. Za boje na východní frontě si bezesporu zasloužil nejvyšší sovětské vyznamenání, nebyl však komunista, tak z toho sešlo. Ke KSČ se navíc odmítnul přidat i po válce, musel proto odejít do civilu, zbytek života prožil v úplném opomenutí. Svědčí to o jeho charakteru i o sociálním instinktu. Co se dá dělat, osudy hrdinů z východní fronty byly velice drsné. Třeba Rusíni z Podkarpatské Rusi neriskovali svůj život jen v boji s nacisty. Sebemenší chybička je mohla přivést do konfliktu i s představiteli sovětského režimu. Prostým vojákům hrozilo obrovské nebezpečí kvůli stalinistickým fanatikům typu Karla Vaše a Bedřicha Reicina. Mnohé dostali ještě během války do lágru, o svobodu kvůli nim přišel například samopalník Svobodovy armády Pravomil Raichl, který se provinil právě jen tím, že rozhodně nehoroval pro komunismus.

Na ruské půdě bojovali Češi už v době první světové války. Jsou i mezi legionáři hrdinové, na něž se neprávem zapomnělo?
Jistě, legionářů bylo přece jen skoro sto tisíc. Kdo se o historii zajímá, vybaví si jména Jana Syrového, Josefa Jiřího Švece, Rudolfa Medka, Radoly Gajdy – na jedné straně dobrodruha, na druhé velice úspěšného stratéga. Lidi si vzpomenou i na legionáře, kteří se následně proslavili ve druhé světové válce – na Ludvíka Svobodu, Karla Klapálka. Existuje ale nepředstavitelná řada dalších legionářských hrdinů. Uvedl bych třeba Bohuslava Všetičku. Poručíka, který na Bajkale svedl s bolševiky námořní bitvu. V československé armádě to dotáhnul až na generála, nacisté ho roku 1942 popravili za účast v odboji. Neprávem se zapomíná i na legionářské zásluhy Josefa Mašína, jenž se zmiňuje spíš v souvislosti s odbojem za druhé světové války. Mašín přitom neskutečnou odvahu hraničící s hazardem projevil už v předchozím globálním konfliktu – v převleku se několikrát dostal do týlu nepřítele, ať už šlo o armádu císařského Německa nebo bolševického Ruska.

K zapomenutým nepatří jen legionářští hrdinové, ale i jejich bitvy. Třeba ta u Lipjag, kde se dvě tisícovky Čechů nezalekly dvojnásobné přesily. Legionářské vítězství bylo tak drtivé, že přežilo jen padesát Rusů. Bolševici prý křičeli: „Raději bojovat s čertem, než s Čechy!“
Ano, to se u Lipjag skutečně stalo. Můj dědeček byl legionářem. Z jeho vyprávění si pamatuji, že aby se Češi mohli dostat z Ruska do Francie, přistoupili na diktát bolševiků a ponechali si pouze velice omezené množství zbraní. Bolševici toho samozřejmě zneužili a legionáře přepadli. Právě v Lipjagách, u Samary, Kazaně nebo na Bajkale legionáři bojovali se špatným vyzbrojením proti mnohonásobné přesile. Jejich úspěchy proto bez nadsázky ohromily celý svět.

Vítězství na Bajkale dokazuje, že Češi patřili k chrabrým bojovníkům i na vodě. Vždyť v rakousko-uherské armádě tvořili až 12 procent císařského námořnictva.
To je zajímavá zmínka. Nemáme moře, patří to k našim tradičním mindrákům. Houfně se každé léto stěhujeme k Jadranu. I proto je dobré si připomínat, že právě na Jadranu za Rakouska-Uherska sloužilo ve válečném námořnictvu několik tisícovek Čechů. Společně s Rakušany od Vídně tvořili elitu císařského námořnictva. Z jednoduchého důvodu: Patřili ke vzdělanější vrstvě mocnářství, byla mezi nimi spousta šikovných strojníků, radistů, dělostřelců. Hoši přímo od moře neměli vzhledem k tehdejšímu stavu svých rodných krajin patřičné schopnosti a znalosti pro ovládání moderních válečných lodí či ponorek. Proto se mořskými specialisty nezřídka stávali čeští vojáci. Tvrdí se, že za Rakouska-Uherska byl každým třetím námořníkem Čech. Dá se tomu věřit.

Co se ví o jejich válečných strastech?
Už za minulého režimu se často připomínala námořní vzpoura v Boce Kotorské z února 1918. Mimo jiné vznikla z bídného stravování obyčejných námořníků, ve spojení s arogantním chováním převážně maďarských důstojníků. Rakouská vojenská prokuratura tvrdila, že vzpoura trvala tři dny jen díky Čechům. Nebýt prý jich, zhroutila by se za pár hodin. Oni jediní tomu údajně dali řád. Vedle hladu pochopitelně pociťovali i mnohé další strasti spojené se samotnou službou. Na moři jim hrozily miny a nepřátelské ponorky, kvůli tomu zemřely desítky českých námořníků.

Jak si mám představit jejich tehdejší ponorku?
Představte si hrozivě stísněný prostor, rachot motorů, špatný vzduch. Asi není náhoda, že mnoho Čechů z posádek rakouských ponorek zemřelo už v pětačtyřiceti, v padesáti. Strávili zkrátka spoustu času ve velice nezdravém prostředí, taky samozřejmě neustále čelili stresu, že jejich ponorku někdo potopí.

Před 75 lety vznikla StB. Byl to tygr, který se dal těžko osedlat, říká historik

Rozhovor

Desítky tisíc Čechů s ní tajně spolupracovaly, statisícům dalších zničila život. Před 75 lety vznikla StB, bezohledný nástroj komunistické totality, který ke své práci používal zabíjení, mučení a vydírání. Historik Libor Svoboda popisuje, jakých zvěrstev byla schopna. Ale i to, že občas jí plány zmařila obyčejná žárlivost.

Někteří z nich se však stali legendami. Jako velitel Zdenko Hudeček, který potopil jedenáct lodí.
To je z historického hlediska úžasný výkon! Terezínský rodák potopil i velký parník Bradford City patřící k tzv. Q-lodím, které se maskovaly za neozbrojená plavidla. Pozoruhodné kariéry měli i další čeští velitelé ponorek jako Josef Holub nebo Karel Strnad. Třeba Strnadova smrt byla skutečně heroická. Ponorku při střetnutí se třemi nepřátelskými torpédoborci prostoupily jedovaté chlorové výpary, Strnad tak posádce rozkázal opustit loď. Sám ovšem jako hrdý kapitán v ponorce zůstal a navždy se s ní i s jejími mrtvými potopil ke dnu. Zajímavý byl i Holubův osud, jeho ponorka podle dochovaných map operovala až u libanonských břehů. Jakmile vzniklo Československo, právě Holub se navíc stal kapitánem naší první záoceánské lodi Legie, která z Vladivostoku převážela různé suroviny i lidi.

Tím jsme se dotkli faktu, že čeští hrdinové v první světové válce nebojovali pouze na straně legionářů, ale i za Rakousko.
I oni se často chovali odvážně. Není o tom sporu třeba na italské frontě, což mělo svůj důvod. Před první světovou válkou u nás panovaly vřelé vztahy k srbskému národu, zatímco už od dob maršála Radeckého zůstávala jistá antipatie k Italům. Na začátku války šlo o rakouského spojence, Itálie ale lavírovala, od Centrálních mocností nakonec přeběhla k Velké Británii a Francii. Naši vojáci se tak při cestě na frontu dívali na Italy jako na zrádce, proti nim bylo české bojové nasazení mnohonásobně vyšší. I bez této motivace se však v rakouské uniformě osvědčila spousta českých důstojníků. Mezi nimi třeba Josef Bílý, armádní generál, který v další válce ztratil život při boji s nacisty. Heydrich ho nechal popravit za účast v odboji. Bílý před svým zastřelením odmítl pásku na oči, jeho poslední slova prý zněla: „Ať žije Československá republika! Psi, palte!“

Jindřich Marek (67)

Historik, pracuje ve Vojenském historickém ústavu Praha.
Bývalý učitel a publicista.
Za tvorbu v žánru literatura faktu obdržel Cenu Egona Erwina Kische a Prémii Miroslava Ivanova.
Zájmy: tramping, výtvarné umění.

Nejen hrdinové, ale i hrdinky

K zapomenutým válečným hrdinům patří i ženy. Za první světové války se do blízkosti fronty dostávaly jako zdravotnice, mezi legionáři působila jedna z nich i jako rozvědčice. Za druhé světové války jich bojovaly na východní frontě v československých zahraničních jednotkách stovky, většinou jako spojařky a zdravotnice. Legendou se stala například statečná zdravotní sestra Anna Benešová, která byla těžce zraněna v bojích o Kyjev. U Sokolova jinak působily i dvě snajperky, přes dvacet děvčat bylo v paradesantní brigádě.

Den válečných veteránů

Slaví se 11. listopadu, byl vybrán symbolicky: Právě tohoto dne bylo roku 1918 podepsáno ve francouzském Compiegne ukončení bojů první světové války. Den veteránů vzdává úctu všem bývalým bojovníkům a vojákům, jejich památku si lidé připomínají připnutím vlčího máku.