Demonstrace proti omezování svobod v důsledku boje s koronavirem v Ostravě
Infekci COVID-19 dá knokaut až účinná vakcína. My se před ní můžeme maximálně schovat za respirátor, roušku či za dveře chalupy kdesi na horách. I tak nás ale může lapit. V Ostravě se tento týden pokusili koronaviru pohrozit „jednotou a silou lidu“, tedy protestujícím davem. Na tamním náměstí se sešlo na dva tisíce demonstrantů, kteří se infekci vlastně veřejně vysmáli.
Protest byl namířen proti novým epidemiologickým opatřením, která nařídil kraj, ale nebojácný dav bez roušek dal hlasitě najevo, že má pro strach uděláno a požadoval opětné povolení velkých festivalů, kulturních akcí i celonoční provoz barů a klubů. Na demonstraci se třeba několikrát upozorňovalo na nízký počet nakažených v okrese Opava, kde prý nová opatření nedávají žádný smysl. COVID-19 však protestujícím odpověděl hned další den, když vystrčil růžky v opavské psychiatrické léčebně i v tamním florbalovém klubu, kde se rozhořela nová ohniska nemoci.
Demonstracemi se COVID-19 nedá porazit. Na ostravském mítinku se navíc sešli hlavně popírači infekce, kteří její nebezpečí bagatelizují podobně jako senátor Jan Žaloudík, jenž bohorovně tvrdí, že „COVID-19 má v České republice přehnanou reklamu“. Ač sám žiji v Ostravě, do téhle skupiny nepatřím a před infekcí mám hluboký respekt už jen proto, že moje dcera žije ve Velké Británii. A tam k dnešnímu dni pohřbili 45 639 obětí. Přepočteno podle počtu obyvatel, kdyby se u nás umíralo jako ve Spojeném království, dali bychom poslední sbohem již 2 409 sousedům. A to je číslo, které by asi nikdo nebagatelizoval jako statistickou odchylku.
A kdo může s jistotou říci, že v příštích měsících nezaútočí COVID-19 s podobnou silou jako na Anglii i na českou kotlinu? Podle mého nikdo rozumný, pořád je to reálná alternativa. A byť si účastníci ostravské demonstrace takové ohrožení nepřipouštěli, je dobře, že se sešli. Jejich akce měla jeden velký význam, když potvrdila, že mocenské orgány zatím upřednostňují právo shromažďovací nad epidemiologickými opatřeními, jejichž dodržování si po dobu protestu nikterak nevynucovaly. A to se z tribuny paradoxně hřímalo, že nás nové vyhlášky připravují o poslední zbytky svobody.
Nepřipravily, což neznamená, že můžeme polevit v bdělosti. Odborníci OSN pro oblast lidských práv již v dubnu varovali světové vůdce, aby nevyužívali globální zdravotní krize pro posílení své moci. V nejméně třiceti zemích se však ve jménu koronaviru nakonec opravdu utahovaly šrouby a rozšiřovaly se policejní pravomoci, cenzura, sledování či se dokonce zatýkalo. Ve střední Evropě se nejvíce utahovalo v Maďarsku, které dalo Orbánovu kabinetu v době nouzového stavu možnost vládnout pomocí dekretů, tedy bez parlamentu. A hrozilo se až pětiletými tresty vězení za šíření nepravdivých informací, což umožňovalo postihovat i novináře kritické vůči vládě. Maďarská vláda naštěstí víc strašila, než by konala, víc dostala na frak lidská práva například v Bělorusko, Rusku, na Filipínách nebo ve Venezuele.
Chvála bohu, že Česko k těmto zemím dosud nepatří, a když si u nás někdo usmyslí, že COVID-19 je pouhá rýma, může to pořád hlásat i na plných náměstích. Anebo i cokoliv jiného. A ačkoli ostravskou demonstraci svolal hospodský a herec Přemysl Bureš především proto, aby chránil vlastní podnikatelské zájmy a festivalový byznys, mimoděk prověřil i práva a svobody v téhle zemi.
