Ještě v první třídě mě vozili v kočárku, říká Eliška po dětské obrně. Bojuje celý život

Dětskou obrnou v raném dětství onemocněla dnes 74letá lékařka Eliška Bébrová. S velkou houževnatostí absolvovala vysoké školy a celý život se „rvala“ o uplatnění se mezi zdravou populací. Přesto, že jí onemocnění ztěžovalo život, vidí v něm hlavně to dobré a i přes veškeré komplikace spojené s dětskou obrnou toho v životě zvládla opravdu mnoho.

Začalo to vysokými horečkami a velkými bolestmi

„Patřím mezi poslední generaci žijících poliomyelitiků v Čechách (název pro lidi postižené dětskou obrnu, pozn. red.). Narodila jsem se v roce 1946 a bohužel jsem jedním z prvních případů paralytické formy s postižením všech končetin a svalstva trupu, bez potřeby respirační podpory,“ popisuje onemocnění dětskou obrnou paní Eliška, která se nakazila ještě v batolecím věku – v roce 1948, kdy byla největší epidemie v tehdejším Československu.

Onemocnění začalo vysokými horečkami, při kterých musela Eliška do nemocnice. V průběhu akutní fáze nemoci ji provázely urputné bolesti, které přetrvávaly i při rehabilitaci. „Pan doktor mamince ještě pogratuloval, že může být ráda. Nemoc se u mě projevila v té mírnější formě – polio, nikoliv jako bazilární meningitida, jejíž následky jsou mnohem horší,“ vysvětluje paní Eliška.

Po návratu z nemocnice musela intenzivně rehabilitovat podle podkladů z Londýna, které její rodiče získali díky primáři infekčního oddělení v teplické nemocnici, a nakonec byla odeslána do Janských Lázní. Díky tomu se její stav postupně zlepšoval.

Ještě v první třídě mě museli rodiče vozit na kočárku

„Od roku 1949 jsem žila s rodiči a bratrem v Plzni. Zásluhou maminky jsem byla vždy mezi zdravými dětmi venku, ve školce i ve škole. Ještě do první třídy mě museli rodiče vozit na kočárku, ale postupně jsem dokázala chodit sama, i když mě to stálo obrovskou námahu,“ pokračuje paní Bébrová.

Problémy nastaly v pubertě, kdy si začala více uvědomovat svůj hendikep. Každou nohu měla jinou a jediné, v čem dokázala chodit, byly sportovní boty. A najednou měla nastoupit do tanečních. Eliška se rozhodla vzdorovat svému hendikepu a užívat si bezstarostné mládí, a tak své tělo zatěžovala po fyzické stránce, co to šlo. Rozhodla se pro studium na Lékařské fakultě a v šestém ročníku na vysoké se vdala.

Nemoc o sobě dala více vědět až po třicátém roce, kdy už měla Eliška dvě děti. „Objevily se bolesti ve svalech horních končetin, páteře, byla jsem více unavená, musela častěji odpočívat a také jsem stále častěji padala a léčila se s různými zraněními,“ vzpomíná. Intenzivní rehabilitace a pobyt v lázních opět pomohl. I přes různá životní omezení prožila lékařka plnohodnotný život. A sama dodává, že nemoc jí dala optimismus a vytrvalost.

Dětská obrna byla postrachem rodičů v polovině minulého století

Dětská obrna, také dětská přenosná obrna nebo poliomyelitida (lat. poliomyelitis), je vysoce nakažlivé virové infekční onemocnění mozku a míchy, které se přenáší především fekálně-orální cestou – nejčastěji kontaminovanými potravinami a nápoji. Přibližně 90 až 95 procent infekcí nezpůsobuje žádné symptomy. U jednoho z dvou set případů dětské obrny dojde k rozvoji nevratné paralýzy. Až 10 procent takto postižených umírá v důsledku ochrnutí dýchacích svalů. Původcem je poliovirus z čeledi picornaviridae.

O dětské obrně promluvila pro CNN Prima NEWS Marcela Stránská z Asociace Polio, která sdružuje osoby postižené následky po poliomyelitidě.

Přenosná dětská obrna se dnes už nevyskytuje, je to tak?
Vyskytuje, v asijské části světa – Pákistán a Afghánistán. Poslední velká epidemie poliomyelitidy proběhla v evropských zemích a USA počátkem padesátých let. Jejím důsledkem bylo úsilí o získání účinné očkovací látky a roku 1955 byla připravena neživá Salkova vakcína, o šest let později Sabinova živá perorální, dnes nejčastěji užívaná očkovací látka.

V roce 1960 Československo jako první země na světě deklarovalo vymýcení poliomyelitidy, tedy stav dlouhodobého územního přerušení procesu šíření nákazy hromadným očkováním dětí. 25. srpna 2020 oznámila Africká regionální rada pro potvrzení vymýcení obrny, kterou ustanovila v roce 1998 Světová zdravotnická organizace (WHO), vymýcení divokého polioviru, způsobujícího dětskou obrnu, v Africe. Nebezpečí zavlečení dětské obrny zpět do Evropy, Ameriky i Afriky je stále v současném globalizovaném světě velmi vysoké.

Jaké byly hlavní projevy tohoto onemocnění?
Virus se množí v lymfatické tkáni hltanu a střeva, proniká do krevního oběhu, v průběhu virémie se šíří do centrálního nervového systému. Replikace viru v buňkách předních rohů míšních vede k jejich zániku a rozvoji chabé parézy až ochrnutí příslušných inervovaných svalů. Pokud je postižena mícha, má za následek obrnu dýchacích svalů. Stadium latence je charakterizováno ústupem příznaků, následně vzestupem horečky na 38–40 °C, parestézií, bolestmi ve svalech, následuje paralytické stadium.

Obrny začínají vysokou horečkou a po jejím poklesu dále nepokračují. Objevují se deformace postižené části. Po stadiu rekonvalescence s poklesem teploty následuje fáze chronická – trvalá obrna, trofické změny, deformity. Po více letech se objevují nové bolesti, zhoršení hybnosti (postpoliomyelitický syndrom). Následky spočívají v trvání obrn, atrofií a deformit.

Jsou nějaké statistiky dosud žijících lidí po přenosné dětské obrně v Česku?
V ČR žije ještě odhadem 1 500 až 2 000 starších lidí, kteří v dětství prodělali poliomyelitidu (současný věk 61–93 let). Statistiky se zajímaly o poliomyelitidu do roku 1960. Od sedmdesátých let minulého století postupně mizely krajské poradny polio, od 1990 existuje pouze symbolická poradna při Klinice rehabilitačního lékařství 2. LF UK v Praze, sdružující část pražské a středočeské komunity, víceméně z empatie jednotlivých přednostů. V ČR neexistuje jediný specialista-neurolog na poliomyelitidu.

Čím to, že se povedlo toto onemocnění zcela vymýtit?
Plošným očkováním. V tehdejším Československu bylo zahájeno inaktivovanou vakcínou, dovezenou v roce 1957 z Kanady. Třetí dávka byla již připravena u nás v Ústavu sér a očkovacích látek. V letech 1960–1963 se používala domácí vakcína z kmene poskytnutého objevitelem Sabinem.

Později byla zavedena sovětská vakcína za účelem standardizace očkování tak, jak si přál její spolutvůrce Čumakov. Od roku 1993 se očkuje živou trivalentní vakcínou (T-OPV) dováženou z Belgie. V současnosti se aplikuje tato očkovací látka novorozencům ve formě monovakcíny.  Na jaře 2020 se očkování ve světě zastavilo, veškeré finance se soustředily na koronavirus.

Jak tato nemoc ovlivnila nemocné po psychické stránce?
Mnoho pacientů po obrně prošlo během svého dětství dlouhými hospitalizacemi a rehabilitačními obdobími, třeba i půlročními až ročními, a tyto zkušenosti je ovlivnily. V polovině minulého století nebylo zvykem informovat děti o nadcházejících operacích, které narovnávaly svalové spasmy – děti se probudily se sádrou, s bolestí a silnou nevolností.

Řada pacientů s dětskou obrnou proto v sobě nosí špatné vzpomínky. Děti s obrnou prošly dlouhými a tvrdými tréninkovými kurzy a byly neustále povzbuzovány, aby pokračovaly a dostaly se co nejdále. Obecně takové zkušenosti přinesly obrnářům postoj, že například nepožádají o pomoc, dokud to není naprosto nezbytné.