Místo, které obdivoval i Antonín Dvořák. Divadlo J. K. Tyla v Plzni zažilo i I. světovou válku

Původní Divadlo Josefa Kajetána Tyla

Původní Divadlo JK Tyla v Plzni

Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni pamatuje první světovou válku. V jeho prostorách se odehrálo obrovské množství premiér, desetitisíce lidí se dojímaly hudbou a těžko spočítat, kolik ho už navštívilo diváků. Patří mezi jednu z dominant centra města. V pořadu Prima Česko jsme přiblížili jeho původní starou scénu.

Původní divadlo J. K. Tyla v Plzni, kterému se přezdívá také Velké, bylo postaveno v roce 1902. Jde o jednu z nejvýznamnějších zdejších památek a dílo architekta Antonína Balšánka. O výzdobu opony se postaral malíř Augustin Němejc.

Divadlo navštívil také hudební velikán Antonín Dvořák, z jedné z lóží zhlédl operu Čert a Káča. Dnes na stejném místě sedávají šéfové uměleckých souborů.

Kdysi se tu diváci kvůli podívané i mačkali

Novorenesanční stavba se secesními prvky vyšla na jeden milion korun. Dostala jméno Zemské divadlo a jeho prvním ředitelem byl herec Vendelín Budil. „Měl svoji cestovní hereckou společnost, tady byl velmi úspěšný, postavil divadlo, zavedl ohromnou řadu abonmá. Přesto ho město z této funkce dvakrát odvolalo. Ale protože si nikdo nevěděl rady, řekli mu, ať jde zpátky dělat ředitele,“ uvádí Martin Otava, současný ředitel Divadla J. K. Tyla.

V současné době lze v Plzni navštívit jeho dvě scény. Kromě Velkého divadla diváci vyhledávají i budovu Nového divadla. Obě se od sebe na první pohled liší nejen architektonickým stylem, ale i technickým zázemím nebo počtem míst v hledišti. Ve starším z divadel jich je celkem 444, tedy o 30 méně než v tom novějším. Původně, tedy v roce 1902, kdy bylo Velké divadlo postaveno, se sem vešlo přes 1 000 diváků, protože byly sedačky výrazně užší a část publika také stála.

K TÉMATU: Zvenčí budí vášně, zevnitř lidé odcházejí plní dojmů: Nová scéna Divadla J. K. Tyla v Plzni

Těžko říct, jestli by lidé dnes vydrželi tři hodiny stát na nějakou z oper, které tady uvádějí. Sólistka opery Radka Sehnoutková krásu a noblesu Velkého divadla miluje. „Každá ta budova přináší jiný rozměr. Tohle je tradiční kamenné divadlo. Už když jdu ven, říkám si: ,Jé, tady dnes zpívám...‘ a když sem třeba přijdou malé děti, tak jsou uchvácené tou velkolepostí, zlatou, červenou, purpurovou barvou, jsou nadšené,“ líčí Radka Sehnoutková, sólistka zdejší opery, v pořadu Prima Česko.

Pomyslnou rekordmankou co do počtu odehraných sezon je Monika Švábová, kterou diváci znají jako členku souboru činohry. Má za sebou 55 let na plzeňských prknech, která znamenají svět. Její láska k Velkému divadlu se za ta dlouhá léta nezměnila. „Je výborné, mělo vždy vysokou úroveň. Byl tady vždycky skvělý soubor. Tohle divadlo já nazývám chrámem. Myslím, že divadlo by vás takhle mělo obejmout. Jste tu propojení s divákem.“

„Je to klasika. Ale Nové divadlo má dobré to, že má dvě scény. Pokaždé jsme divákovi jinak daleko a je to pro nás jiný zážitek,“ sdílí pro změnu svůj pohled baletka Jarmila Kruškociová.

Co umělec to názor. Většina ale zřejmě volí představení v historické budově. Ta má své kouzlo i nostalgii. Ale osobní zkušenost je důležitá, takže teprve po návštěvě obou divadel může divák posoudit, kde se cítí lépe.

Tagy:
divadlo Plzeň představení opera Josef Kajetán Tyl Antonín Dvořák První světová válka Bolšoj těatr Divadlo Josefa Kajetána Tyla Pavel Režný Antonín Balšánek Augustin Němejc