Rozhovor s Markétou Šubrtovou
Případ sebevraždy jedenatřicetileté policistky Kristýny Litomerické, která skočila z 11. patra poslední den své mise ve Varšavě, stále budí řadu otázek. Podle její sestry Markéry Šubrtové neměla Kristýna sebevražedné sklony, byla energická, veselá a všem se snažila pomoct. Uvedla to v exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS. V něm dále popisuje, co přesně si se sestrou před osudným okamžikem psala a proč podle ní policie selhala. Detailně líčí i šikanu ze strany kolegů na misi, která dospěla až do intimních detailů, jež měly pravděpodobně k sebevraždě vést.
Kristýna Litomerická skočila z okna 11. patra hotelu ve Varšavě loni 2. října pouhé dvě hodiny předtím, než měla odjet zpět domů. Měla za sebou dvouměsíční stáž u Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (zkráceně Frontex), kde podle rodiny čelila šikaně ze strany kolegů. Jaká Kristýna vlastně byla? Měla sebevražedné sklony? Co přesně se na misi za dva měsíce událo? A proč šikana zašla až k jejím intimním fotkám z ložnice? O tom všem v rozhovoru s její sestrou Markétou Šubrtovou.
Popište nám, jaká byla vaše sestra?
Ambiciózní, energický člověk, který by se pro druhé rozkrájel. Pomáhala všem lidem, kteří si o pomoc řekli, i těm, kteří si o ni neřekli. Dokázala podržet a povzbudit. Dokázala se od plic zasmát a nepatřila mezi lidi, kteří by si nekonečně stěžovali. Když už něco nešlo, byl to pro ni hnací motor, aby zabrala ještě víc.
Vždy chtěla být policistkou?
To si nemyslím. Dopracovala se k tomu díky studiu. Nejdříve studovala antropologii a to ji nakoplo k bezpečnosti státu. V rámci uprchlické krize vycestovala do zahraničí pomáhat do táborů jako dobrovolník. Tam začalo krystalizovat to, že by se bezpečnosti chtěla věnovat hlouběji, až poté se přihlásila na studium na CEVRO institut a potom putovala dál k policii.
Kristýna Litomerická během pomoci v uprchlickém táboře Zdroj: Se svolením Markéty Šubrtové
A dostala se tedy k cizinecké policii.
Ano, ale ne zas v tak dávné době. Předtím působila například i na Ruzyni.
Už tam zažila nějaké krizové situace s kolegy?
Co od ní vím, tak ano. Nějaké nepříjemné situace zažila. Bylo to kvůli tomu, že se objevily narážky na její věk a služební hodnost.
Frontex pro ni byl několik let splněný sen. Opravdu tam moc chtěla.
Můžete to přiblížit?
Nějaký kolega ji měl slovně napadat, že to má přes postel, protože ve 30 letech přeci nemůže mít hodnost kapitána, a on se tam musel nějak dopracovat.
Svěřovala se vám s takovými případy?
Komentovala mi to tak, že si je vědoma, jak vypadá, a kolegu odkázala do patřičných mezí s tím, ať se na ni laskavě podívá a jestli si myslí, že by ji někdo do té postele chtěl. Byl to její způsob komunikace, vymezovat se trochu sarkasticky.
Jak na tom byla psychicky? Zvládala takové situace?
Jako každého člověka se jí to dotklo, ale nikdy nepřipustila, aby se od toho odvíjel její život a aby ji to pohltilo a dlouhodobě zkazilo náladu a život.
Potom zamířila do Frontexu?
Frontex je časově omezená služba. Organizace má určitý podíl stabilních zaměstnanců a někteří se tam poté střídají. Frontex pro ni byl několik let splněný sen. Opravdu tam moc chtěla a v rámci služby spěla k tomu, že by se tam chtěla podívat.
Na jak dlouho byla stáž?
Na dva měsíce. Odjížděla v srpnu loňského roku.
S čím tam jela? Těšila se, nebo měla obavy, zda to zvládne?
Vzpomínám si, že cítila obrovskou zodpovědnost. Jela tam s tím, že se jede naučit něco nového, plnit službu, chtěla podat výkon a rozhodně ne průměrný nebo podprůměrný. Byla opravdu nadšená a těšila se, protože se jí po určité době splnil její sen a konečně se na ni dostala řada.
Co tam měla na starosti?
Detaily mi nezmiňovala a myslím, že ani nesměla, ale v rámci Frontexu se podílela na monitoringu pohybu osob na vnější hranici EU.
Ale Varšavu neopustila.
Myslím, že ne. Minimálně si nepamatuji, že by někam cestovala. Neměla na to ani moc čas. Buď byla v kanceláři, nebo měla pohotovost a mezitím měli nějaké krátké pauzy, ale ne třeba šest dnů v kuse.
Byla tam s nějakými kolegy z jiných zemí nebo z České republiky?
Z Čech v jejím týmu určitě nikdo nebyl. V týmu byl podle mě někdo z Itálie, ze Španělska, přibyl tam nějaký Němec.
Kdy jste zaznamenali první problémy? Po jak dlouhé době od příjezdu do Varšavy?
Řekla bych, že do 14 dnů. Během prvních dvou týdnů začaly chodit zprávy o tom, že to není takové, jaké si to sama představovala. Zmiňovala mi, že si je velmi nejistá tím, jak kvalitní zprávu odevzdává, protože nedostává dostatečné zadání k tomu, aby práci mohla dělat dobře. Když za někým přišla, jestli jí může informace doplnit, odbyl ji s tím, že se to nějak opraví a ať to nechá být.
Byla zklamaná z toho, jak Frontex funguje?
Nemyslím si, že by byla zklamaná z Frontexu, ale z lidí kolem sebe a z týmu. Frontex jako takový nikdy nekomentovala.
Nabízí se otázka, pokud byl problém, proč tedy psala vám? Řešila to nějak i s vedením ve Varšavě nebo policií v Praze?
Vím, že komunikovala s Prahou, s Policejním prezidiem, a říkala jim, že tam neprobíhá komunikace tak, jak by bylo potřeba. Prezidium se jí zastalo a na to konto se situace na krátkou dobu uklidila, ale následně se začala stupňovat.
Zmiňovala mi třeba situaci, kdy odevzdala nějaký výkaz. Ten nebyl v pořádku a ona šla za kolegy s tím, ať jí někdo vysvětlí, jak to má příště udělat lépe, aby to po ní nikdo nemusel opravovat. Dostala odpověď, ať to nechá plavat, že to když tak někdo opraví. Nicméně za nějakou dobu kolem nich procházela a oni si špitali, že to musel jeden z nich čtyři hodiny předělávat a že je to práce na nic. Do očí jí nikdo nic neřekl a ona byla permanentně svědkem toho, že někdo řeší, že její práce není v pořádku. Ale probíhaly tam i osobní invektivy, kdy si ji někdo dobíral za to, jak vypadá, hajlovali před ní a měli komentáře i tímto směrem a pak i na německého kolegu. Možná to někomu z kolegů připadalo náramně vtipné, ale tím, že toho bylo velké množství, jí to asi tak náramné nepřipadalo.
Takže v osobní rovině to byly výtky vůči tomu, jak vypadá, ale zároveň i rasistické poznámky?
Přišlo mi to tak, jakože je teda blonďatá a někteří si z toho dělali srandu. Mně to ale rozhodně na půdě Polska moc vtipné nepřipadá. Ona sama je vůči těmto věcem dost senzitivní. Ne že by se nás to v rodině týkalo, ale je to historie, která zasáhla velkou část světa, a žertovat na toto konto nebylo úplně v jejím stylu. Byly tam ale další situace, kdy ji třeba kolegové pozvali na kávu a ona ve smluvený čas čekala na smluveném místě. Čekala tam sama a oni stáli o 50 metrů dál a děsně se bavili, že dorazila a čeká tam sama.
Policistka kpt. Kristýna Litomerická Zdroj: Se svolením Markéty Šubrtové
Dokážu si představit, že ač mladá, tak zkušená policistka se s takovými věcmi dokáže vypořádat a řekne si: Kašlu na ně, budu tu jen dva měsíce. I vy říkáte, že vaše sestra krizové situace zvládala. Co se muselo stát tak strašně silného, že to prostě nezvládla?
Myslím, že částečně v tom hrála roli i únava a absence odpočinku. Dlouhodobě studovala při práci, takže volný čas věnovala studiu. Poměrně dost byla i v práci. Pak začal covid a určitě na ni napadaly i další směny. Neměla nějaké delší volno. Podle mě těch faktorů, které zapříčinily to, že už to nedokázala letmo hodit za hlavu, bylo víc. Kdyby tam byla s někým, o koho se může opřít, spláchla by to jako jindy. Takhle byla pod palbou nepříjemných věcí každý den a chybělo tam vyvážení soukromým časem a klidem, který ji z toho vytáhne.
Opravdu tam byla úplně sama? Neměla tam nějakou kamarádku nebo kamaráda, kterým by se svěřila?
Zmiňovala mi, že si myslela, že v týmu těch lidí je osoba, které může věřit, ale že už i tento člověk si z ní začal dělat srandu. Oni podle mě podlehli stádnímu chování. Jeden až dva si z ní začali dělat srandu a drželi prostě pohromadě, protože se znali. Byli tam společně už delší dobu a ona byla nová a dělali si z ní srandu a ona na to reagovala. Byla to podle mě celá mocenská hra, kterou ona prostě neustála.
Nazvala byste to šikanou?
Já bych to určitě nazvala šikanou.
Pojďme se přesunout třeba 14 dnů před onen osudný den. Vy sama jste pozorovala nějaké zhoršení šikany nebo jejího psychického stavu?
Určitě jsem zaznamenala, že jí tam není dobře. Její stav nebyl úplně optimální. Několikrát jsem jí zmiňovala, že by možná měla ukončit službu na Frontexu předčasně a vrátit se domů i za cenu toho, že bude mít nadřízený připomínky nebo komentář, i za cenu toho, že služba u policie nebude taková, jakou si představovala, nebo bude muset policii opustit. Bylo na ní znát, že je velmi psychicky vyčerpaná. De facto to největší vystupňování přišlo v ten poslední týden a posledních pár dnů před odjezdem, kdy nastala i velmi intimní a nepříjemná situace s kolegou.
O jakou prosím šlo? Můžete nám tuto zlomovou situaci popsat? Chápeme, že pokud je intimní, není to úplně snadné, ale jde o klíčový moment.
Zaprvé jde podle mě o situaci, která je velmi neprofesionální. V podstatě se jedná o to, že ke konci služby vyrazila s několika kolegy někam na skleničku do baru a tam se s jedním sblížili a možná i skleniček padlo víc a zkrátka a dobře skončili společně na pokoji, kde proběhly i nějaké intimnosti. Moje sestra to prostě vzala tak, že se stalo. Nicméně na druhý den dorazila do práce a zjistila, že inkriminovaný kolega si celou situaci zdokumentoval. Nevím, jestli měl fotky, nebo video, ale velmi neprofesionálně s tím poté oběhl celou kancelář kolegů, takže poslední dny byla neustále s touhle situací konfrontována a ryli tam do ní ostatní chlapi.
Řekla vám, kdo to byl?
Nejmenovala mi ho. Z té konverzace, kterou jsme vedly dlouhodobě, si myslím, že to byl italský kolega, ale samozřejmě doložené to nemám a nikde jeho jméno nepadlo.
Mluvila jste o tom, že padlo několik skleniček. Jedna z invektiv byla i ta, že chodí opilá. Mohla chodit opilá do práce?
Nemohla a nikdy by opilá do práce nešla. Na to byla příliš zodpovědná. Je to jen další způsob lidí, jak si z ní jakože udělat srandu. Oni ji tím znejišťovali a náramně se jim líbilo, když viděli, že na to reaguje. Vymýšleli si takové věci. Kdyby měl její nadřízený jakoukoliv pochybnost o tom, jestli je opilá, dal by jí dýchnout. To se nikdy nestalo. Její vedoucí pracovník nikdy nic takového neřešil.
Říkala jste, že si stěžovala do Prahy, ale byla někdy za svým nadřízeným pracovníkem ve Varšavě?
To nevím. Vím, že tam proběhlo několik schůzek, kde byl svolaný mítink proto, že si stěžovala, ale co bylo obsahem, nevím. Bála se, že dostane padáka. Nikdy mi ale detailně nevykládala, co se tam stalo, jen mi pak říkala, že se těší domů.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by vůbec uvažovala nad tím, že domu nedorazí.
Proč nepřijela domů, když jste jí to i vy říkala?
Chtěla to dotáhnout, protože měla velkou obavu z toho, že když přijede dřív, nadřízení i kolegové ji tady sežerou, že to nezvládla. Z telefonátu s ní vím i to, že si měla volat s kolegyní z českého týmu a ta jí údajně měla potvrdit, ať nejezdí dřív, nebo bude mít šílenou ostudu. Bála se, že si utrhne obrovskou ostudu, pokud odjede dřív.
Asi dva dny před osudnou událostí jste za ní chtěla jet. Proč?
Protože když jsem s ní telefonovala v těch 7:30 ráno, bylo mi naprosto jasné, že jí vůbec není dobře. Po hlase i z toho, jak mluví, jsem poznala, že se cítí v naprosto patové situaci, protože už by chtěla domů, ale musí tam ještě dva dny počkat. Na druhou stranu mě uklidňovala i tím, že už nemá žádnou službu a že musí jen počkat, než bude mít let, který měla dlouhodobě zabukovaný na pátek. V ten moment, kdy jsem s ní ráno mluvila, jsem si říkala, že kdybych byla na jejím místě, byla bych úplně nejradši, aby mě teď někdo vyzvedl a odvezl mě domů, protože to prostředí bylo prostě nemocné.
Mamince psala, že má sbaleno, že má připravený kufr a že se těší domů.
Já jsem s ní komunikovala ve středu a s mamkou si psala ještě ve čtvrtek. Psala konkrétní časy odletů, a že se fakt těší domů. Dávala i vědět, v kolik ji mají čekat, a i mamča zůstávala vesměs v klidu a už se těšila, že dorazí, a věděla, že má jeden jediný den, aby měli Kristýnu doma. Nic nenasvědčovalo tomu, že by vůbec uvažovala nad tím, že domů nedorazí.
Policistka kpt. Kristýna Litomerická s rodinou Zdroj: Se svolením Markéty Šubrtové
To ale moc nenasvědčuje tomu, že potom skočí z 11. patra.
Taky jsem si kladla otázku, zdali tam nemohl být někdo nápomocen, nebo co se tam dělo. Nicméně závěr prokuratury máme k dispozici a ten jednoznačně potvrzuje, že u toho prý nikdo další nebyl.
Jak jste se to dozvěděli?
Byl to pátek. Rodiče se to dozvěděli přímo od policie, která dorazila k nim domů i s policejním psychologem. Mně to maminka dávala vědět pouze přes telefon s tím, ať jí ani nevolám, že stejně není schopná mluvit. Myslím, že policie řekla jen něco takového, že sestra už nedorazí a detaily jim sdělit nemohou, protože se vše teprve vyšetřuje.
Závěr byl nakonec přesně jaký?
Že se jednalo o pád z 11. patra bez cizího zavinění.
A vy tomu věříte?
Dlouhou dobu jsem s touhle myšlenkou bojovala. Přiznám to, jak to je. Když vím, že se tam střídají policisti a je jich plný barák, člověka samozřejmě napadne i myšlenka, že tohle jsou přeci lidé, kteří vědí nejlíp, jak to má vypadat. Pak jsem se ale prostě smířila s tím, že tam holt nastal nějaký zkrat a ona se na základě něčeho impulzivně rozhodla a dál už nad tím neuvažovala. Těžko se mi s tím smiřuje, když vím, jaká je, a těžko se mi to nechává být, ale i kdybych přišla na něco jiného, nejsem si jistá, jestli to situaci někam posune.
Jaká byla reakce české policie?
Česká policie krom toho, že vyslala dva lidi, aby informovala rodiče, nijak zvláštní nebyla. Mně bylo umožněno vyklidit sestry skříňku a měla jsem možnost vyklidit její pokoj na policejní ubytovně. Jinak jsme s policií nic moc neřešili.
Mluvila jste s někým z nadřízených vaší sestry?
Mluvila jsem s šéfem cizinecké policie panem Majerem, který koordinoval jednotlivé úkony, které tam pak probíhaly. Dával mi kontakty na člověka, který se věnuje financím kvůli refundaci nákladů za převoz ostatků, dával mi kontakt na ubytovnu a umožnil mi vyklizení skříňky.
Jaká ta komunikace byla? Pomohl nějak v řešení případu?
Dlouho jsme se spolu nebavili. Chvilku jsme naťukávali situaci a její vznik. V momentě, kdy mi zmínil, že se prostě mojí sestře něco událo v hlavě, a doplnil to komentářem, že s Prahou nekomunikovala, jsem naznala, že s ním dál na to téma asi hovořit nechci, protože vím, že s Prahou komunikovala a že mluvila se svými nadřízeným i kolegy. Nevím, jestli tam proběhla nějaká mailová komunikace. Současně se mi nelíbilo to prohlášení, že se jí něco událo v hlavě.
To se podle vás nemohlo stát?
Pokud se něco někomu uděje v hlavě, někomu, kdo je naprosto psychicky zdravý a projde přes poměrně přísné policejní psychotesty, zřejmě tomu musí předcházet nějaká situace. To není něco, co se samo od sebe uděje z čistého nebe.
To jste si řekli po telefonu?
To mi řekl osobně. Viděli jsme se, když jsem byla vyzvedávat její věci. Naopak velmi nápomocen nám byl pan Jesenský (Petr Jesenský – vedoucí konzulárního oddělení ve Varšavě, pozn.red.), kterému bych tímto chtěla i poděkovat. Z počátku jsme s ním komunikovali několikrát denně. Pomáhal nám zprostředkovat komunikaci s institucemi v Polsku tak, abychom vůbec sestřiny ostatky byli schopní dostat do Čech. Pomáhal i s osobními věcmi i s převozem urny, kterou nám nakonec dovezl on sám osobně.
Můžete popsat, jak jsou na tom rodiče?
Myslím, že ze začátku je to velice zasáhlo. Maminka i domlouvala sezení s psychologem, aby se z toho vypovídali. A musím zcela otevřeně říct, že můj táta se s tou situací vyrovnává velmi těžce a vlastně se s tím ještě nevyrovnal. Jedním z důvodů je, že on sám sloužil u policie a možná je někde v něm i pocit, že jí měl pomoci, ale já si myslím, že je to mimo jeho možnosti i mimo možnosti nás všech. Mohli jsme s ní být v kontaktu a přemlouvat ji, aby se vrátila dřív.
Nelitujete toho, že jste tehdy do toho auta nesedla a nejela pro ni?
Co myslíte? Samozřejmě že ano. Nikdy mi to nepřestane být líto.
Rozhodně nebyla člověk, který by se utápěl v depresích a chtěl utíkat z boje. Naopak se s překážkami šla vypořádat.
Chystáte ještě nějaké další kroky? Chcete i po té době dosáhnout nějakého pocitu spravedlnosti? Někoho potrestat nebo přivést k odpovědnosti?
Trestat nikoho nemá smysl, ale určitě bych ráda, aby si lidé, kteří si tam z ní celou dobu utahovali, byli vědomi toho, že jejich možná vtípky nebo hloupá sranda někoho stály život. Možná by se měl někdo chytit za nos, protože pokud tam toto probíhá, zjevně by organizace na Frontexu stála za nějakou změnu, aby to tam probíhalo jinak a toto se do budoucna nedělo. Co mě ale úplně nejvíc štve, je to, že někdo s úplně klidným svědomím řekne, že moje sestra spáchala sebevraždu z rodinných důvodů. To není pravda a to je to, co se mi na tom celém líbí ze všeho nejmíň.
Za celý život – měla vaše sestra nějaké sebevražedné sklony? Mluvila někdy o tom, že by chtěla ukončit život?
Ne. Naopak si z času tady na světě dělala velkou srandu. Rozhodně nebyla člověk, který by se utápěl v depresích a chtěl utíkat z boje. Naopak se s překážkami šla vypořádat.
Budete se s tím chtít ještě vy nějak vypořádat?
Ráda bych iniciovala, aby na Frontexu proběhla nějaká inspekce, byť je to už rok, myslím si, že má smysl, aby se někdo zabýval tím, jak tam funguje předávání informací a jak fungují týmy, když se tam setkají lidé z různých zemí, různých nátur a dochází tam k takovým třenicím a nedochází k jejich řešení na místě.
Selhala v tom podle vás česká policie?
Troufnu si říct, že ano. Pokud moje sestra byla v kontaktu se svým vedoucím pracovníkem, on by si měl být vědom toho, jaké lidi a v jakém aktuálním rozpoložení má v týmu. A pokud by naznal, že je člověk unavený, vyčerpaný nebo na takovou služební cestu ještě nemá. A pokud už na té cestě je a hlásí se do Prahy, že mu tam není dobře, vedoucí pracovník může zasáhnout a říct: Skončíme to a jeď domů. To je přeci v jejich kompetenci – nebo minimálně v soukromém sektoru to tak chodí.
