Hazardní praktiky ve videohrách vytvářejí psychologický tlak, který udržuje hráče u obrazovek, uvedla pro CNN Prima NEWS adiktoložka a terapeutka Markéta Kořínková. Upozornila rovněž na skutečnost, že závislost může vzhledem k platbě on-line vznikat přímo v pohodlí domova, aniž by člověk musel překonat nepříjemné okolnosti. Odbornice rovněž popsala, jakou roli v této problematice hraje vztah rodiče a dítěte.
Jaká jsou aktuálně nejnovější rizika spojená se závislostmi v prostředí videoher?
Prostředí on-line her se rozvíjí a vznikají i tyto nové neblahé trendy, ale problémové bylo vždy, a to z mnoha hledisek. Častěji se teď mluví o takzvaných „lootboxech“ (v českém prostředí známých jako „bedýnky“, pozn. red.), které také udržují hráče u počítačů.
Jedná se o balíčky, které obsahují náhodné odměny. Jelikož nemůžete tyto získané předměty zpravidla přeposlat nebo přeprodat spoluhráči, obchází se to tím, že se přeprodávají celé účty. Vykazuje to podobné znaky jako hazardní hry.
K TÉMATU: Páčky a joysticky si vyrábí svépomocí. Herní nadšenec sbírá a opravuje staré pinbally
Dalším aktuálním nebezpečím je psychologický tlak, který je vyvíjen na hráče, aby ve hře zůstali co nejdéle připojeni. Jde o výraznou maximalizaci tohoto času, jež je zajištěna různými systémy odměn nebo plněním denních úkolů, na které chodí upozornění i na mobilní telefon.
Sám jsem v dětství kupoval v trafikách kredity na platformy, které nabízejí hry, a to za hotovost. Dnes vše probíhá v online prostoru. Hrozí proto menší kontrola nad penězi a hodnotou útraty?
Je to dostupnější. Děti dříve dostávaly peníze v podobě bankovek, zatímco dnes známe i případy, kdy se dítě dostane do bankovního účtu rodičů nebo je schopné si skrze platební kartu objednat téměř cokoliv. Vše je pohodlně dostupné z pohodlí domova.
V tomto bodě je ovšem nutné upozornit na jednu věc. Je to výrazně spojeno s problematikou závislosti – pokud by člověk musel vyrazit na prodejnu, aby si koupil poukázku, bude navštěvovat dané obchody ve svém okruhu. Lidé v okolí si toho poměrně rychle všimnou, což může vést k pocitu stigmatizace. Jenže z gauče nic takového neproběhne, jelikož vše zůstává skryto v prostředí domova.
O „bedýnkách“ experti hovoří jakožto o jevu založeném na principu hazardních her, konkrétně hracího automatu. Pozorujeme ve videohrách i jinou podobnost k hazardu?
Z této oblasti se přejímají systémy, které jsou známé z kasin. Jde o různá kola štěstí, v jejichž případě platí nízká šance na získání cennějšího předmětu. Třeba ony lootboxy připomínají automaty – naházím do nich finanční obnos, aniž by zpravidla padla vysoká odměna. Pokud se něco vrátí, je to věc o běžné hodnotě.
Některé hry jsou postavené na tom, že pokud si nezaplatíte, nemůžete být nejlepší.
Týká se to zvláště situací, kdy se ve hrách objeví nějaký systém „náhody“. Hráč v tu chvíli nemůže mít hru pod kontrolou, ale je mu umožněno do ní vložit peníze, aby zkusil štěstí. Tímto způsobem se videohry prolínají s hazardem.
Nezměnil se svět gamingu v tom ohledu, že žebříčky vede ten, kdo do hry nejvíce „nasype“, na místo toho, kdo je nejschopnější a zvládá strategii nejlépe?
Některé hry jsou postavené na tom, že pokud si nezaplatíte, nemůžete být nejlepší. Nemáte ani šanci na jakýkoliv úspěch. Nelze to však paušalizovat. Tato změna však ve světe videoher probíhá. Rozdělila bych to na tři kategorie: Zaprvé jde o hry, které nemá cenu hrát bez finančních příspěvků, zadruhé to uživateli při hraní pomůže, přičemž řada lidí jde starou cestou a vyhýbá se této výpomoci v podobě peněžního obnosu. Zatřetí je množství her, které na tomto principu nefungují.
Nedotýká se to i sociálního statusu rodin? Děti se ve škole vzájemně srovnávají, některé si mohou díky rodinnému zázemí dovolit lepší prostředky i ve hrách.
Je dobře, že jsme se dostali na otázku rodiny. Dítě často přijde za rodičem, že si chce ve hře něco dokoupit, a ten mu to dovolí jen kvůli tomu, že chce mít klid a nemusí se mu věnovat. Rodič pak má pocit, že to jeho potomka na nějakou chvíli uspokojí. Na úrovni rodinných vztahů mi to přijde jako velký vykřičník. Funguje to tak, že s přihlédnutím ke klidu nebo možnosti dokoukat zajímavý seriál raději poskytnu dítěti finance.
Hry také samozřejmě vytváří psychologický tlak v prostředí dětí i dospívajících. Dochází k porovnávání charakterů ve hrách a jejich výstroje, což může mít dopad i na děti z nižších sociálních vrstev.
Rovnou ale dítěti říct: „Nic ti nekoupím a zakážu ti to“ také asi není zrovna ta nejlepší cesta, že? Může to naopak dítě vybičovat k tomu, že se rozhodne sáhnout do účtu rodičů?
Může se to stát. Vždy ale zdůrazňuji zlatou střední cestu. Je důležité, aby rodič trávil s dítětem čas. A pokud mu chce něco pořídit – třeba v podobě odměny –, měl by si zjistit, čeho se to týká. Považuji to za základní komunikaci s dítětem, která vede k tomu, že nemá nutkání dělat věci potají.
Pamatujete si na nějaký případ, kdy dítě vytvořilo velký dluh v domácím rozpočtu?
Pracuji spíš s dospívajícími. Objevil se třeba dvacetiletý člověk, který byl již dospělý a plně zodpovědný za sebe, udělal opravdu velké dluhy, a to opakovaně. Vše ale záleží na otevřené komunikaci – díky ní se dá předcházet podobným průšvihům. Dítě nebo dospívající potom bude mít pocit, že za rodiči může přijít s čímkoliv.
Je také potřeba zdůraznit, že lidé často tímto způsobem utíkají do fantazijního světa. Spousta dětí, které se necítí dobře ve své sociální bublině, si může svět hry vytvořit podle sebe. O to víc je to ve fikčních světech udržuje.
Jaká panuje v Česku regulace ohledně hazardního principu ve videohrách?
U nás bohužel nijak výrazná není. V okolních zemích se o tom začíná hodně mluvit, i když v Česku se o tom také svým způsobem vede veřejná debata. Kroky ale stále nejsou adekvátní, žádnou regulaci tak, jak by mohla být, nemáme. Je to nový trend závislostní poruchy, a troufnu si říct, že u nás vždy trvá, než nějak zareagujeme.
V některých státech je již systém „bedýnek“ pod dohledem, zatímco jinde se na to stále připravují. Ohledně problematiky závislostí však schází jednotný systém – každý si to tak řeší na základě vlastní legislativy.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Trumpův Stargate je perfektní, tvrdí vývojář Rosa. Evropě prý chybí americké myšlení a ambice
