Známý písničkář se od loňského října statečně pere se zákeřnou nemocí. Má za sebou sérii chemoterapií a radioterapií, během kterých dokonce přišel o hlas a vypadalo to, že už si nikdy nezazpívá. Krátce po posledním ozařování poskytl CNN Prima NEWS exkluzivní rozhovor. Byla na něm patrná úleva, že je léčba u konce.
Františku, jak se cítíte?
Jsem šťastný, že chemoterapie a radioterapie mám za sebou a že se mi konečně vrátil hlas. Ta rakovina totiž měla vliv i na hlasivky, kde utiskovala jeden důležitý nerv. Několik týdnů jsem jenom sípal a strašně se bál, že už si nikdy nezazpívám. To jsem docela dost špatně nesl a mělo to vliv na mou psychiku. Ale zaplaťpánbůh to dobře dopadlo. Chvíli to ještě potrvá, než se hlasivky nastartují, protože od října jsem nezpíval, ale půjde to. Teď ještě bohužel doznívají nějaké špatné stavy. Není mi zrovna nejlépe, spíše sedím, než chodím, motá se mi hlava. Jsou to stavy, které jsem dosud neznal a teď se objevily. Pořád to ale přičítám tomu, že je to následek ozařování.
Jak jste rakovinu objevil? Pociťoval jste na sobě nějaké příznaky?
Přišel na to můj lékař, urolog, ke kterému jsem pravidelně chodil na kontroly. Před dvěma lety jsem totiž prodělal rakovinu močového měchýře a on mě z toho vyléčil. Poslal mě na cétečko a objevil, že tam jsou dvě ťopky. Mně přitom vůbec nic nebylo, cítil jsem se úplně normálně, nic mě nebolelo. Bohužel tahle choroba je svině, potichu chodící... V říjnu jsem začal chodit na chemoterapie. Pan doktor říkal, že ten nádor není veliký, ale byl dost urputný. Naštěstí je už pryč, což je důležité. Za měsíc jdu na kontrolu, kde se to snad potvrdí stoprocentně, ale vypadá to, že jo.
František Nedvěd (73)
Zpěvák, kytarista a skladatel patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého country, folku a trampských písní. Vystupoval ve skupinách Brontosauři a Spirituál kvintet. Poté se vydal na sólovou dráhu jako jeho bratr Jan. Jejich společný koncert na Strahově v roce 1996 navštívilo téměř 70 000 lidí. S manželkou Marií má dva syny: Františka a Vojtěcha
Jak moc vás boj s touto zákeřnou nemocí poznamenal?
Člověku se v hlavě honí ledacos, myšlenky jsou všelijaké, ale snažil jsem se myslet pozitivně. Těším se, až mi bude konečně dobře, až se všechno srovná. Už aby také vymizel ten podělaný covid a mohli jsme se všichni volně pohybovat venku, beze strachu, že by nás někdo kontroloval, jestli máme roušku, nebo ne. Občas mi přijde, že vláda neví kudy kam, některá opatření mi přijdou nesmyslná. Proč třeba děti musí nosit ve školách roušky, když se předtím testují? To mi rozum nebere. Myslím si, že už loni měl přijít tvrdý lockdown, který měl trvat delší dobu. Když už, tak pořádně. Pokud by to tehdy nerozvolňovali tak brzy, dneska jsme na tom mohli být daleko lépe. Ale to je jenom můj názor. I teď jsem ale šťastný – žiju a to je nejdůležitější.
Říkal jsem si, jestli se mi znovu vrátí hlas, že zkusím bráchu Honzu oslovit ke společnému koncertu. Jsou mezi námi nějaké nesrovnalosti, které si musíme vyříkat.
Kontaktoval vás v průběhu nemoci bratr Jan, se kterým nemáte moc dobré vztahy?
Myslím, že ne. Naposledy jsme se viděli někdy před Vánoci u sestry, kde jsme se všichni sešli. Tam na to padla řeč.
František Nedvěd se usmířil s bratrem a zase zpívá. Hlas se mu vrací díky ozařování
Třiasedmdesátiletý zpěvák František Nedvěd se od minulého roku léčí s rakovinou plic. V průběhu nemoci si sáhl i na úplné dno. Přišel o hlas a ozařování se protáhlo na delší dobu. Ani lékaři mu nedokázali zaručit, že si ještě někdy zazpívá. O pár týdnů později se ale zdá, že je František v dobré formě. Má zpátky hlas, a dokonce zpívá.
Je reálné, že byste si spolu ještě někdy zahráli a navázali na váš slavný koncert na Strahově, který navštívilo bezmála 70 000 lidí?
Říkal jsem si, že jestli se mi znovu vrátí hlas, zkusím ho k tomu oslovit. Už jsem mu to naznačil právě při našem posledním setkání u sestry. On se k tomu staví zatím neutrálně. Bylo by to nádherné. Jsou mezi námi nějaké nesrovnalosti, které si musíme vyříkat. To za nás nikdo nevyřeší, jen my dva. Náš společný koncert není vyloučený.
Co vás nyní čeká?
Za čtrnáct dní očkování proti covidu. A pak už se budu jenom těšit na to, až začne vláda rozvolňovat a budeme moci začít konečně hrát a zpívat. Jak jsem teď pořád lítal po nemocnicích a lékařích, chci se dát dohromady, abych mohl pokračovat s hudbou. Kvůli ozařování mám v ruce pořád takové brnění, takže zatím na kytaru brnkat nemůžu. Ale jako se mi vrátil hlas, věřím, že se mi i do rukou vrátí cit a všechno bude dobré. Koncerty už mi strašně chybí, potřebuju je ke svému životu. Zatím si doma zpíváme se synem a videa přidáváme na naše sociální sítě. Odezva lidí je skvělá, ale není nad živý kontakt s publikem.
Před třemi lety jsem se nechal očkovat proti chřipce a dostal jsem tak strašlivou, že jsem viděl andělíčky. Ale od té doby jsem už nezamarodil.
Téma očkování rezonuje celou společností. Někteří mu nedůvěřují, jiní jej považují za jediný způsob, jak se vrátit k normálnímu životu. Vy jste jeho zastáncem?
Původně jsem si také říkal, že si to nenechám dávat zbytečně, když to nebudu nutně potřebovat. Před třemi lety jsem se nechal očkovat proti chřipce a dostal jsem tak strašlivou, že jsem viděl andělíčky. Ale od té doby jsem už nezamarodil. Když jsem byl dítě, bylo očkování povinné na zarděnky, neštovice, spalničky a skutečně to pomáhalo a ty choroby vymizely. Podle mě se epidemie jinak než očkováním prostě nevyhubí.
V červnu s manželkou Marií oslavíte zlatou svatbu. Už máte vymyšlené, jak bude vše probíhat?
Už jsme si nechali udělat prstýnky a já si nechal ušít šaty. Padesát let je docela slušná doba. Znovu se vezmeme na Staroměstské radnici. Pokud v té době budou restaurace ještě zavřené, pozveme si kuchaře domů, aby nám připravil hostinu a my se nemuseli o nic starat. Mám báječnou ženu, v životě jsem měl obrovské štěstí.
Byla to vaše první velká láska?
Předtím jsem měl ještě asi dvě nebo tři známosti. O jednu jsme se s bráchou hádali. (smích) Maruška byla první opravdová láska. Krásně si to sedlo, jezdívali jsme spolu vlakem, v jednom tunelu jsem ji políbil a bylo to. (smích) Zamilovali jsme se do sebe a vydrželo nám to celý život.
