KOMENTÁŘ: Fremra zničila kariérní nesoudnost. Teď snižuje i důvěru ve vrchní soud
Každý svého štěstí strůjcem, nesmí se to ovšem přehnat. Ač Robert Fremr soudil za komunismu emigranty a obžalované posílal do lochu i v dalších politicky zmanipulovaných procesech, po listopadu 1989 krůček po krůčku stoupal po justičním žebříčku. Štěstí si vybíral téměř pětatřicet let, nedovedl se ale včas zastavit. Takový přístup už mnoha kariéristům zlomil vaz a Fremra nyní podobně zničilo nesoudné rozhodnutí nechat se nominovat na ústavního soudce. Zatoužil být morální autoritou, jenže má z ostudy kabát a najednou je nedůvěryhodné i jeho další působení v roli místopředsedy Vrchního soudu v Praze. Spíš je čas na penzi, k níž dozrál i věkem.
Když Robert Fremr na mimořádné tiskové konferenci vysvětloval, proč se vzdal nominace na ústavního soudce, padl od jednoho z novinářů logický dotaz: „Jak celá kauza ovlivní vaše další působení na postu místopředsedy Vrchního soudu v Praze?“ Fremr si napřed nad otázkou jen popuzeně povzdychl: „Přiznám se, že nevím, co tím úplně myslíte.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Fremr učinil správné rozhodnutí. Jeho důvody jsou ale silně alibistické, hodnotí experti
Fremr už se kostlivce nezbaví
Známe své pappenheimské. Tohle je taktika, kterou už nominant na funkci ústavního soudce snaživě odvracel znovuotevření kauzy zmanipulovaného politického procesu Olšanské hřbitovy. Jakože prý neví, na co se ho žurnalisté či politici vlastně ptají. Jenže Fremr je toho času místopředsedou Vrchního soudu v Praze, což je v tuzemském soudnictví jedna z nejvyšších funkcí. Vědět by tedy měl.
Když je v úzkých, takticky sbírá čas a nechá si otázku zopakovat. A novinář mu vyhověl: „Ovlivní celá kauza i vaše působení na Vrchním soudu v Praze?“ Fremr je očividně překvapen. Když na tiskovku přicházel, zřejmě si v duchu říkal, že když se vzdá postu ústavního soudce, zamkne se i skříň s kostlivcem, která ho v minulých týdnech tak strašila. Spletl se, kostlivec se už do šatníku nevrátí a Fremr se s vlastní minulostí musí naučit žít. Zatím mu to dělá problém, proto si dotaz novináře poslechl hned dvakrát.
Slyšel sice dobře již napoprvé, mezitím ale vymyslel divadélko. „Na vrchním soudě jsem velmi spokojen. A nemyslím si, že by to, že jsem se neúspěšně ucházel o post ústavního soudce, na tom mělo něco změnit,“ odpověděl. Neúspěch samotný samozřejmě nevadí, na to se ho na tiskovce nikdo neptal. V plénu zaznělo něco jiného. Když veřejnost Fremra hlasitě odmítla jako ústavního soudce, proč by ho měla dále tolerovat jako místopředsedu Vrchního soudu v Praze? Na elitním postu, výše už stojí jen soudci nejvyššího a ústavního soudu.
Tátu nám poslal do vězení
Čtěte také
Pro sichr, kdyby na Vrchním soudu v Praze zapomněli, kdo jim dělá místopředsedu. Robert Fremr například v letech 1983 až 1985 odsoudil za emigraci 172 lidí ve 124 samostatných případech. Většinou sice v nepřítomnosti, emigranti už byli v bezpečí za kopečky, ovšem pořádně zkomplikoval život příbuzným, kteří zůstali v Československé socialistické republice. Rodiny přicházely o majetek, práci i šanci na vzdělání.
Fremr soudil i pokusy o emigraci. „Tátu chytili v lednu 1985 u rakouských hranic. Myslel, že se dostane přes dráty někde v oblasti Novohradských hor. Dostal rok a půl natvrdo, totálně ho to zlomilo a v roce 1988 zemřel. Vyslýchali celou rodinu, příbuzní přišli o práci, já nemohla na střední školu,“ vzpomínala v minulých dnech v Mladé frontě DNES na rozsudek Roberta Fremra jedna z postižených, Jaroslava Marešová z Prahy.
Svobodné cestování jen pro někoho
Je to paradox, Fremr dnes cestuje svobodně po celém světě, a dokonce deset let působil u Mezinárodního trestního soudu v nizozemském Haagu. Před listopadem 1989 nicméně zavíral spoluobčany, kteří chtěli totéž. Podívat se za hranice, svobodu pohybu. Ani takové elementární srovnání zřejmě Fremrovi pořád nedochází. Když mluví o soudnictví v éře Gustáva Husáka, neustále odkazuje na tehdejší zákony, které musel dodržovat.
Nemusel, mohl pracovat třeba jako podnikový právník a snažit se společně s disentem o pád režimu. Jenže raději stál na Husákově břehu a třeba v roce 1985 odsoudil na deset měsíců nepodmíněně dělníka, který na komunisty pouze nadával. „Vyjadřoval se o nich jako o ‚sklerotických dědcích, senilních dědcích a mozcích vylízaných‘ a dále urážel členy KSČ výrazy jako ‚debilové komunistický‘, což vyvolalo pohoršení u jeho spolupracovníků,“ stálo v tomto rozsudku, pod nímž je podepsán Robert Fremr jako předseda senátu.
Pavlovi kandidáta nabídl vrchní soud
Čtěte také
Ve jménu komunistického soudnictví Fremr ničil lidské životy, ale v roli kandidáta na ústavního soudce se podivoval, že to po tolika letech ještě někoho zajímá. Soudce s takovou předlistopadovou minulostí především neměl vyšplhat až na samou špici justice, to je chyba systému. Málo se také připomíná, že Fremra ještě před prezidentem Pavlem navrhl na ústavního soudce právě Vrchní soud v Praze. Ten reagoval na žádost Kanceláře prezidenta republiky „o součinnost při hledání vhodných kandidátů na post ústavních soudců“ a na Hrad poslal tento dopis: „Po projednání této otázky vedením Vrchního soudu v Praze zcela jednomyslně navrhujeme pro výkon funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Roberta Fremra.“
Něco shnilého je i na Vrchním soudu v Praze. Ani tam si žádný soudce nezjistil, jak se kolega Fremr třeba v létě roku 1988 podřídil zmanipulovanému vyšetřování StB a nevinného studenta Vysoké školy báňské v Ostravě poslal do kriminálu na nepochopitelných šest a půl roku. Odsouzený Alexandr Eret měl být podle tehdejšího předsedy trestního senátu Městského soudu v Praze Roberta Fremra vůdcem skupiny, která o rok dříve poničila sovětské náhrobky na Olšanských hřbitovech. I když Eret s vandalismem neměl nic společného, StB ho hned o prázdninách v roce 1987 zatkla na studentské brigádě a domů se mohl znova podívat až po sametové revoluci.
Kauzu Olšanské hřbitovy rozběhli estébáci, Fremr ji ale u soudu dovedl do hořkého konce. Pokud by totiž nepřišla sametová revoluce, zůstal by Eret ve vězení do poloviny devadesátých let, neboť odvolací rozsudek mu přidal ještě šest měsíců.
O čem rozhoduje vrchní soud?
Kdyby pražský vrchní soud nenavrhl prezidentovi zrovna Fremra, nikoho by minulost soudců v této justiční instituci nezajímala. Vrchní soud je především nadějí pro nespokojené účastníky líčení u nižších soudů, neboť rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů. Vrchní soud může popřít práci soudců nižších instancí, což je obrovská zodpovědnost. Je to něco podobného, jako když otec najednou rázně odmítne nějaký pečlivě a dlouhodobě vyargumentovaný názor milovaného syna, s nímž si jinak skvěle rozumí.
Na vrchních soudech (kromě toho pražského existuje i Vrchní soud v Olomouci) rozhodují v nejsložitějších insolvenčních řízeních i ve sporech týkajících se například obchodních korporací, duševního vlastnictví, hospodářské soutěže, směnek a šeků nebo některých burzovních věcí. A také tam, kde se spor týká cizího státu či diplomatů. Soud povoluje použití policejního agenta, a kromě toho rozhoduje i o vyloučení krajských soudců z důvodu podjatosti, o přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu mezi obvody krajských soudů a o věcné příslušnosti krajských i okresních soudů.
Ze slepé uličky nejlépe do penze
Tolik zákon, k němuž asi netřeba dodávat, že na vrchním soudu musí rozhodovat pouze lidé s celoživotní morální integritou. Robert Fremr ji nemá.
Do slepé uličky se ovšem nahnal sám, když chtěl i s kontroverzní minulostí dosáhnout na nejvyšší soudcovskou metu. Když se nominace na ústavního soudce vzdal, prohlásil: „Uznal jsem, že ta nedůvěra, která by mě zpočátku provázela, by chtě nechtě dopadala na důvěryhodnost celého Ústavního soudu.“ Teď ale nedůvěru, o které mluvil, pouze přesouvá na své pracoviště. A proto by měl dodat: „Uznávám, že ta nedůvěra chtě nechtě dopadá i na důvěryhodnost celého Vrchního soudu v Praze.“ A odkráčet do penze, věk už na to má.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
