Sibiřská ocel hřmí po pražském dláždění, / když srpnová noc se chýlí ke konci. Tyto verše napsal v roce 1984 šestnáctiletý student průmyslovky Alexandr Eret. Těžce nesl, že Československo stále okupují sovětská vojska. O dva roky později zase v barvité reportáži vylíčil atmosféru v Sověty obsazených středočeských Milovicích. Když pak v létě 1987 začalo vyšetřování případu Olšanské hřbitovy, StB mu všechny rukopisy zabavila. A soudce Městského soudu v Praze Robert Fremr jeho literární práce využil při dokazování Eretovy protisocialistické a údajně i profašistické činnosti. V červencovém vyjádření pro Senát Fremr tyto rukopisy stále spojoval s nacismem, což Eret striktně odmítá.
Fremr tehdy devatenáctiletému Eretovi, kterého ve vykonstruovaném procesu v červenci roku 1988 poslal na dlouho za mříže, zničil život. Minimálně vstup do dospělého života. Eret nemohl tušit, že brzy přijde sametová revoluce, v kriminále měl strávit dlouhých 2 372 dnů. Nejvyšší soud ČSSR přitom trest v únoru 1989 ještě navýšil o dalších 182 dnů.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pavel osobně prověří archivy ohledně Fremra. O jmenování rozhodne, až je prostuduje
Ve vězení trpěl, mučili ho sadisti
Eret pobyt za mřížemi nesl velmi špatně. A takto o něm psal v přímém přenosu, v jedné z vězeňských básní: „Ztratil si ponětí vo času a vo prostoru. / A začal věřit, že ty si se v týhle kobce už narodil. / Svět se smrsknul na šest čtverečních metrů. / A celé lidstvo na tři mukly. / Nic jinýho už neexistuje. / Neumíš si to už ani představit. / Kus knedlíku v ešusu je hrouda zlata. / A jeden acylpyrin, propašovanej z vedlejší cely, je zázrak. / Zázrak, že eště žiješ.“
V jiném textu líčil mučení ze strany spoluvězňů, tehdy přitom netušil, že to jsou zároveň práskači dirigovaní StB: „Dvěstěkilovej mukl, dvoumetrová hora sádla. / Mrsknul s tebou vo zem a šlapal po tobě. / Bylo ti devatenáct let. Robustní věk. / Takže si to prozatím přežil.“ O těchto sadistech Eret letos 4. srpna napsal také přímo Fremrovi, v otevřeném dopise.
Prorocká báseň o Fremrovi
Po sametové revoluci a následném propuštění z vězení v roce 1990 odešel Eret do Rakouska, kde od té doby žije pod identitou Alexander Oswald Eret. Vězeňskou i další tvorbu z let 1987 až 1995 vydal v roce 2009 ve Vídni. V básnické sbírce s názvem Hodina věčnosti vícekrát popisuje i soudce Roberta Fremra. „Byl jejich. A soudil pro ně. Tak jak chtěli. / Kariéru tím udělal. A zůstala mu,“ napsal prorocky krátce po sametové revoluci, neboť Fremr to nakonec dotáhl až na ústavního soudce, byť ho prezident zatím nejmenoval do funkce.
Eret byl jedním ze tří odsouzených ve vykonstruované kauze Olšanské hřbitovy. Měl se podílet na vandalství při ničení sovětských náhrobků na Olšanských hřbitovech v roce 1987 a soudce Fremr z něho o rok později dokonce udělal vůdce „záškodnické skupiny“. Už Nejvyšší soud v únoru 1989 přitom rozhodl, že Eret se na ničení náhrobků nepodílel, na Olšanech ani nebyl osobně přítomen.
Reportáž z Milovic vs. StB
Jak vyšlo najevo po sametové revoluci, odsouzený Eret byl k vandalům přiřazen jako ideový vůdce skupiny, a to výhradně z vůle Státní bezpečnosti.
Postoj Roberta Fremra
Robert Fremr odmítá, že by byl před listopadem 1989 prorežimním soudcem. Senátorům na počátku srpna 2023 řekl, že v takzvané kauze Olšanské hřbitovy z roku 1988 vědomě zákon neporušil. Uvedl, že nezákonné praktiky při jejím vyšetřování nebylo možné odhalit bez znalosti spisů Státní bezpečnosti (StB). CNN Prima NEWS Roberta Fremra již před časem oslovila s žádostí o vyjádření. Dosud však nereagoval.
Tajná policie Ereta sledovala již od roku 1986, kdy se vydal do sovětského vojenského prostoru ve středočeských Milovicích, aby napsal samizdatovou reportáž o poměrech v okupovaném městě i náladách sovětské posádky. Ruská hlídka ho ovšem zadržela a vyslýchala, záhy se proto dostal i do hledáčku StB.
„Alexandr Eret byl zatčen 29. července 1987, aby byl přibrán ke kauze vyvrácených pomníčků rudoarmějců, u jejichž ničení ovšem nebyl. Na stíhaného Ereta byl založen osobní svazek StB s krycím názvem VANDAL II,“ vysvětluje spisovatel Petr Pazdera Payne, který má část Eretových rukopisů k dispozici. Tajné policii se literární texty nalezené při domovních prohlídkách náramně hodily, u soudu se staly podpůrným důkazním materiálem. Podle trestního senátu například prokazovaly, že Eret hanobil státy světové socialistické soustavy anebo se dopouštěl podpory a propagace fašismu.
„Některé zabavené materiály se objevily při výsleších prováděných JUDr. Boženou Kovarčíkovou,“ vyprávěl Eret po sametové revoluci o svých rukopisech v rozhovoru, který v roce 1990 zaznamenal právě Petr Pazdera Payne. Eret také ostře odmítl, že by psal texty propagující fašismus, jak zaznělo při vyšetřování i v samotném procesu. StB se snažila zneužít původ obžalovaného, který se narodil do rodiny českých Němců.
Fremr v Senátu o zabavených rukopisech
Předseda senátu Robert Fremr, který začínajícího literáta poslal na šest a půl roku do kriminálu, ovšem 35 let po soudním procesu znova tvrdí, že obžalovaný psal jakýsi „nacistický deník“. Když Fremr letos v červenci mluvil před senátory o zabavených rukopisech, držel se pořád rétoriky z roku 1988. A doslova řekl: „Všechny ty skutky byly trestné a byl zde spor o motivaci. Hlava skupiny se zhlédla v německé armádě, měl prostě deník, kde si prostě psal taková, jak bych řek, jako taková mladická hesla, ale kde víceméně adoroval německé, německé vojáky, jako nacistický, aby to bylo jako přesný. Byla tam vysloveně politická hesla. To byla ta skutečná motivace.“
Petr Pazdera Payne je spisovatel a zároveň evangelický duchovní. Když nyní ukazuje na poklesky soudce Fremra, hájí i čest spisovatelského stavu. Fremr totiž při soudním líčení zneužil texty obžalovaného a popřel tak právo na svobodnou literární tvorbu.
Fašistickej záškodník a zabavené dopisy od matky
Eret se rukopisům, z nichž citoval soudce Fremr v hlavním líčení, věnoval i ve speciální básni: „Rozsudek: soudce Fremer údajně ví, že ste: / „vedeni nepřátelstvím k socialistickému společenskému a státnímu zřízení“. / A že všechno, co ty si kdy napsal, si psal výlučně z tohodle jedinýho důvodu: třídní nenávist! / Vodpřísáhnul mu to i hlavní svědek vobžaloby: cigán Karel Hanzlíček, uvědomělej spoluvězeň. / Takže musíš bejt zákonitě fašistickej záškodník.“
Vyšetřovatelé a následně i soud také některé texty označili za deviantní. „Strach z toho, že by byly publikovány moje texty, nemám. Nic z toho, co jsem psal, nepovažuju za deviantní, sexuální témata mě příliš nezajímají,“ řekl Eret v rozhovoru s Paynem v roce 1990.
„Soudce Fremr zase zadržel dopis vod mámy. / Ten první z 18. srpna. A dneska ten druhej. / Byly pro něj závadový. / Seš teď izolovanej i psychicky. Hermeticky! / Ani se nedozvíš, že ti včera psala. / Až po letech,“ napsal Eret v básni, kterou složil až po revoluci, když se dozvěděl, že Fremr zabavoval korespondenci od jeho nejbližších.
Proč městský soud zničil rukopisy?
Eret po revoluci také pátral po osudu svých rukopisů. „Jak jsem se dozvěděl z oznámení správy soudů v Praze ze dne 16. května 1990, byly tyto důkazní materiály na čísi příkaz zničeny dne 11. srpna 1989 usnesením Městského soudu v Praze. Inu, co peklo schvátí, to už nenavrátí. Tím byla zničena podstatná část materiálu, který by mohl posloužit při přehodnocení celého případu Olšanských hřbitovů,“ povzdychl si Eret v roce 1990.
Podle historiků v létě roku 1989 mnozí pragmatičtí představitelé režimu začali likvidovat důkazy o své normalizační kariéře. V srpnu 1989 již například v Polsku vládl polosvobodný režim, prezidentem sice zůstával komunista a generál Wojciech Jaruzelski, ale na post premiéra nastoupil Tadeusz Mazowiecki, jeden z vůdců nezávislého hnutí Solidarita. Prozíravějším docházelo, že světová socialistická soustava se rychle rozpadá.
Svědectví o sovětské okupaci z roku 1986
Libavá, reportáž, sovětští vojáci Zdroj: repro CNN Prima NEWS
Všechny Eretovy rukopisy zničeny nebyly. Zůstalo množství kopií, které StB při domovních prohlídkách neobjevila, například beletrizovaná reportáž o sovětských vojácích v Milovicích z roku 1986. Sovětská armáda měla v tomto roce v Československu asi 85 tisíc mužů (plus tisíce rodinných příslušníků). Hlavní stan byl umístěn právě v Milovicích. Čtyři z pěti sovětských pozemních divizí byly dislokovány v české (Milovice, Mladá Boleslav, Vysoké Mýto a Libavá) a jedna ve slovenské (Zvolen) části federace. Eret v textu přinesl zajímavé svědectví přímo ze sovětského sídliště v posádkovém městě okupační armády, ukázku poskytl Petr Pazdera Payne.
„Silnice vedla dále mezi světle hnědé bytovky, jejichž zdivo bylo pokryto nápisy vyrytými azbukou. Poměrně rozlehlé obchody s dvojjazyčnými pojmenováními – nejprve ruskými a potom českými – lemovaly lehce zvlněnou nákupní uličku. Hemžení v okolí zaujalo Honzíka jakousi monotónností stejnokrojů, které mu tancovaly před očima. Nebyly to ale uniformy, nýbrž teplákové soupravy. Snad každý z nakupujících měl jednu na sobě. Normální pouliční oblečení jako by v tomto koutku Milovic již vymřelo. Na křižovatce se chlapci rozhodli zabočit doleva, neboť tam znenáhla tepláků ubývalo. Zato se tam ze silnice tyčila bíle natřená plechová strážní budka s velkými skleněnými okny, za nimiž se rýsovala zelená silueta ploché důstojnické čepice, která se Honzíkovi při tom pohledu jevila ještě mnohem větší než to okno samotné.“
Eretova reportáž z roku 1986, kterou StB zabavila při domovní prohlídce a využila během vyšetřování kauzy Olšanské hřbitovy, je tak další výmluvnou zprávou o pozadí inscenovaného procesu v režii soudce Roberta Fremra. Jak vidno, Eret nehájil fašismus, nýbrž se snažil vylíčit momentky ze sovětského vojenského prostoru v Milovicích ve druhé půli osmdesátých let. Sovětská armáda okupovala Československo od srpna 1968 do června 1991.
Sibiřská ocel hřmí po pražském dláždění,
když srpnová noc se chýlí ke konci.
Městem se valí tanky, jak motorová brnění,
která sem poslali Stalinovi potomci.
(z básně Alexandra Ereta, kterou napsal ve věku 16 let)
