Opustíš-li vlast, emigrante, zahyneš! To bylo ústřední téma československého normalizačního filmu Opustíš-li mne... Ideologického snímku z roku 1978, mimochodem s Miroslavem Donutilem v jedné z hlavních rolí. Ve sběrném táboře v německém Norimberku proto filmoví emigranti náležitě trpěli, však jim to patřilo. Nekonečné obstrukční projevy nad korespondenční volbou, které v minulých dnech rozpoutala ve Sněmovně opozice, teď znova ukázaly na jeden druh národní malosti. Emigranti, krajané, gastarbeitři, studenti a vůbec světoběžníci všeho druhu jsou pro nemalou část společnosti pořád nepřáteli.
Za permanentní parlamentní žvanírnou, ve kterou opozice proměnila jednání Poslanecké sněmovny, stál prachobyčejný strach. Andrej Babiš s Tomiem Okamurou se vylekali, že by korespondenční volba zahraničních Čechů mohla výrazně pohnout jazýčkem volebních vah. Byly to oprávněné obavy. Třeba v druhém kole prezidentských voleb se o vítězi rozhoduje docela těsným výsledkem a každý hlas je dobrý. Jenže lídři ANO a SPD z dosavadních výsledků hlasování na českých ambasádách dobře věděli, že našinci v cizině populistům anebo nacionalistům vůbec nefandí. A v drtivé většině mají liberální či pravicový pohled na svět.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Boj o korespondenční volbu. Česko jde v Evropě proti proudu, jaká jsou pro a proti?
Dokázat trochu víc než průměr
Kdo nechce zůstávat doma za pecí a vydá se za prací anebo na studia do zahraničí, musí něčím přerůst průměr kolem sebe. Udělat o trochu více kroků než se pouze ohlásit na personálním oddělení v některé fabrice poblíž bydliště. Anebo se jen zapsat na vysokou školu, která bere téměř každého, kdo zamává maturitním vysvědčením.
Pracovat či studovat třeba ve Velké Británii, to vyžaduje prokousat se nepřebernou hromadou papírů, prokázat jazykové znalosti a zároveň i vysoké adaptační schopnosti. A to vše bude jen základ zahraniční mise, posléze může přijít pláč a skřípaní zubů, ale na konci té cesty přece jen čeká britský diplom anebo třeba vedoucí post v týmu ajťáků. Náležité ocenění po nebetyčné dřině, ale pak už vynaloženou námahu většinou nikdo nelituje.
V českých zemích však máme jeden ošklivý a staletí trvající zvyk. Varovat před nástrahami ciziny. Tuhle nepříliš pěknou radu hlásal už v první polovině 19. století třeba vlastenecky naladěný spisovatel a dramatik Josef Kajetán Tyl. Jak známo, autor písně Kde domov můj, která se později stala národní hymnou.
Zápecnictví autora české hymny
V divadelní hře Strakonický dudák, která měla premiéru v pražském Stavovském divadle v roce 1847, Tyl dokonce emotivně přesvědčoval národ, že cesty po širém světě jsou vlastně zbytečné a kontraproduktivní.
„Do světa? Švando, co ti napadá?“ Tak ve Strakonickém dudákovi reaguje krásná Dorotka na rozhodnutí svého milého Švandy, který nemá dostatek peněz, aby se o dívku svého srdce mohl ucházet. „Ach milý Švando, nech ten svět být světem a zůstaň doma; já radši ještě počkám, až se ti něco nahodí,“ nabádá dívka vyvoleného, aby se vzdal cesty do ciziny. Však se prý i doma najde dobrý džob.
Švanda na radu Dorotky nedá, což nezůstane bez následků. Po určitých úspěších s kouzelnými dudami se ve světě všechno zvrtne. A mimochodem také proto, že Dudák narazí na podvodného krajana Vocilku. Švanda se tak sice domů vrací s holou „pr*elí“, ovšem Josef Kajetán Tyl mu stejně vloží do úst chlácholivé verše v samém vyvrcholení dramatu: „Kdo bloudí po světě, / nenajde nic; / domov je nejlepší, / co našel dudáček ze Strakonic.“
Náhlá nenávist k Waldemaru Matuškovi
Z dějin obstrukcí: Kloset za řečnickým pultem, projev na 11 hodin a rvačky poslanců
Obstrukce mají v české politice dlouhou tradici. Třeba v lednu 1903 devět českých poslanců protáhlo schůzi sněmovny na maraton trvající 54 hodin. V roce 1897 zazněl rekordní projev jediného řečníka v délce 11 hodin, dobový humoristický tisk proto už tehdy navrhoval poslancům, aby si k řečnickému pultu nosili i přenosný kloset. Některé politiky obstrukce uspávaly, jiným ale cuchaly nervy, takže v parlamentu docházelo i k fyzickým potyčkám.
Podobnou rétoriku vůči emigrantům a krajanům pak po čtyřicet let hlásali i komunisté. Reprezentovat Československo za hranicemi, to ještě bylo možné. Kdo chtěl ale na Západě žít, ten se stal zrádcem. Krásný příklad máme třeba z roku 1986. Když totiž v srpnu toho roku americký zpravodaj Rudého práva Zdeněk Porybný navštívil oficiální koncert zpěváka Waldemara Matušky, nadiktoval do ústředního tiskového orgánu KSČ následující chvalozpěv: „Nečekal jsem, že v sídle vlivného Sdružení pro country hudbu v texaském Nashvillu uslyším tolik hezkých slov na adresu Waldemara Matušky.“
Za pár dnů musel Porybný svých slov těžce litovat, neboť Matuška se rozhodl do socialistické vlasti nevrátit. S novopečeným emigrantem se tak Rudé právo vypořádalo už 4. září v článku s názvem Morální pád jednoho zpěváka, který Matuškovi prorokoval osud dudáka Švandy: „Nepochybujeme, že také Waldemar Matuška bude patřit k těm, kteří se dožijí jen velkého zklamání.“
„Emigrace vytváří různé politické organizace a spolky, které působí proti ČSSR a stojí v popředí ideologických diverzí,“ líčilo normalizační Rudé právo obraz zrádných Čechoslováků, kteří opustili vlast. Opustíš-li mne, zahyneš! Pravdou byl často opak, v cizině se dala udělat i zářná kariéra. Zvláště po sametové revoluci, kdy se do zahraničí začalo konečně odcházet o svobodné vůli. Emigranti z dob komunismu po cizině mnohdy netoužili, za železnou oponu s ostnatými dráty je zahnala politika. Po roce 1989 se ale začaly plnit sny všem světoběžnickým srdcím z české kotliny.
Byli jsme nejlepší na světě. Fotbalisté ale trpěli v lágrech, Bican u lopaty, říká Zikmund
Ve srovnání s dnešní mizérií se to zdá neuvěřitelné, byly ale časy, kdy v zahraničí považovali Čechy za nejlepší fotbalisty na světě. Publicista Zdeněk Zikmund v rozhovoru pro CNN Prima NEWS prozrazuje, že se to říkalo ve druhé polovině 50. let. Vedla k tomu ovšem velmi temná cesta. Zatímco z některých fotbalistů Československa se po Únoru 48 stali práskači StB, jiní trpěli v lágrech, podnikali dobrodružné útěky na Západ. O fascinující cestě ze dna k vrcholu píše Zikmund v nové knize Bican proti Čepičkovi.
Zahraniční Češi (s českým občanstvím) mohou svobodně volit už od roku 1990. Jenže pouze na ambasádách a konzulátech, což je mnohdy velký problém, když máte do volební místnosti třeba 400 kilometrů. Doma přitom každý volí v pěším dosahu trvalého bydliště, což má zahraničním Čechům umožnit právě korespondenční volba.
Zatímco v prvním kole posledních prezidentských voleb se na ambasádách registrovalo jen 14 tisíc českých občanů žijících či studujících v zahraničí, v případě korespondenční volby by jich mohlo být až 100 tisíc. A pokud by se v roce 2028 ucházel o post prezidenta znova také Andrej Babiš, může si být jist, že voliči sáhnou po liberálnějším kandidátovi. Tak například v Německu dali voliči už v prvém kole prezidentské volby 55 procent hlasů Petru Pavlovi, zatímco Babiš dostal sotva tři procenta. Podobné to bylo v USA i Velké Británii, Babiš vlastně výrazně bodoval jen v Rusku. V druhém kole to bylo obdobné.
Poučení z Polska a návrat ke Švandovi
Podobně jako česká opozice se zahraničních krajanů bála v posledních parlamentních volbách i polská vláda v područí strany Právo a spravedlnost předáka Jarosława Kaczyńského. Pro většinu z téměř jednoho milionu Poláků, kteří žijí ve Velké Británii, byla představa volit vládní stranu neakceptovatelná. V cizině poznali, co je to skutečná svoboda, když třeba nikdo nezakazuje potraty a církev má jen symbolickou úlohu. Kaczyński se proto zahraničních Poláků bál jako čert kříže a všemožně jim znemožňoval účast ve volbách, například nedostatečným množstvím volebních místností zřízených ambasádami a konzuláty.
Současná vládní opozice si polského strachu asi také všimla. Zvláště poté, co zahraniční Poláci opravdu významně přispěli k pádu Kaczyńského vlády. Lepší je proto držet světoběžníky na řetězu, řekli si Babiš s Okamurou, když rozpoutali ve Sněmovně několikadenní maraton planého řečnění. Vládní většinu nepřehlasovali, ale v části národa se podařilo znova probudit starou nenávist vůči Švandům dudákům. „Ty jsi měl pravdu, Kalafuno, když jsi mi říkal, abych zůstal doma. Ale já měl zabedněnou palici a nevěděl jsem, jaká skluzavka je ten velký svět,“ svěřuje se Švanda v závěru Tylovy hry.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ministerstvo zahraničí o korespondenční volbě. Podívejte se na video.
