Protivládní demonstrace v Praze
Sobotní demonstrace na Václavském náměstí může být jen předvoj něčeho mnohem horšího. A je vlastně úplně jedno, zda ji svolaly proruské, nebo jiné síly. Vláda Petra Fialy se ocitla zatím v nejkritičtější fázi své existence. A na odvrácení katastrofy už příliš času nezbývá.
Přiznám se, že jsem se absolutně sekl v odhadu, kolik lidí se v sobotu odpoledne vydá na Václavské náměstí na demonstraci, aby si vyslechli projevy obskurních postaviček českého veřejného života. Ať už se jí nakonec zúčastnilo 50 či 70 tisíc lidí, je to o mnoho řádů výše, než jsem si dovedl představit.
Zaskočena by měla být i vláda Petra Fialy (ODS), neboť až dosud proti ní přišlo demonstrovat skutečně jen pár „dezolátů“, kteří si šli vybít svou frustraci. Tím nechci říci, že se na sobotní Václavák vydala zrovna elita národa, že tam byli v masivním měřítku zastoupeni nespokojení voliči některé z pětikoaličních stran nebo že by z toho šlo vyvozovat dalekosáhlé politologické závěry.
Přezíravost se nemusí vyplatit
Fialův kabinet by však neměl brát sobotní protest na lehkou váhu. Jak už někde poznamenali mnohem chytřejší lidé, strach má tendenci růst a využívat efektu sněhové koule. Pokud by vláda začala být k lidem, kteří se jen obyčejně bojí, jak zaplatí účty za elektřinu, plyn a teplo, přezíravá, mohlo by zanedlouho být Václavské náměstí takovým demonstracím malé.
Nijak nezpochybňuji, že vládu je možné v demokratických poměrech změnit pouze na základě voleb. Ty příští se navíc konají až za tři roky, a tak by se mohlo zdát, že kabinet si z nespokojených občanů nemusí dělat velkou hlavu. To ale snad jen v případě, že chce svá křesla odevzdat zpět Babišovi, který do vlády nebude váhat přizvat komunisty či další extremistické subjekty.
Chce-li naopak své pozice uhájit, neměla by zapomínat na hlasy, které v loňských sněmovních volbách skončily v koši. Kdo už si nepamatuje, do Poslanecké sněmovny se nedostali komunisté, sociální demokraté, Trikolóra, Volný blok a těsně ani hnutí Přísaha, za nímž stojí populista a policejní explukovník Robert Šlachta. Propadlých hlasů přitom není málo. Jde téměř o milion (915 826) lidí, kteří nevolili nikoho z koalice Spolu, Piráty, STAN, Babiše, ba ani další byť jen trochu systémové politické subjekty.
Čím hůř, tím líp extremistům
Jen pro představu, o jak velkou sílu se jedná. Piráti a Starostové získali necelých 840 tisíc hlasů, Okamurova SPD něco přes 500 tisíc, Spolu téměř 1,5 milionu a jen o něco méně voličů přesvědčilo Babišovo ANO. Že se neuplatnil téměř milion hlasů pro antisystémové (nebo tradičně levicovou ČSSD) strany, je prakticky jen díky tomu, že nebyly schopny jít do voleb společně.
To se ale může změnit. Extremisté o této variantě budou uvažovat tím intenzivněji, čím vyšší bude strach sociálně slabých občanů z budoucnosti kvůli drahým energiím či potravinám. Kdyby se Tomiu Okamurovi podařilo pod křídla své SPD získat další subjekty (Trikolóru, Volný blok nebo Přísahu), rázem tu máme uskupení, které by bylo schopné v příštích volbách triumfovat.
Nejsem politolog, a tak omluvte, pokud jste v mé úvaze našli nějakou chybu. Jen si zkrátka říkám, že mlčící či dosud rozdrobená nezanedbatelná část tuzemských voličů se může pod tíhou finančních problémů nejen rychle aktivizovat, ale navíc lehce naslouchat novodobým mesiášům, kteří je nalákají na líbivá slovíčka. Nebylo by to zdaleka poprvé. Vládo, budíček, milion propadlých hlasů se začíná ozývat. Nenech je (pro)padnout ve prospěch extremistů.
