reklama

Karel chrlil jeden fór za druhým. Uměl jich stovky, vzpomíná bývalý Gottův bubeník

Karel Gott
Foto: ČTK

Muž slavného jména Jan Žižka byl přes dvacet let bubeníkem v kapele Karla Gotta. Rok po smrti legendárního zpěváka vydal o mnohonásobném zlatém slavíkovi knihu. A tvrdí: „Možná si až teď uvědomujeme, co jsme v Karlovi měli.“

reklama

Pustil jste si už od Gottova úmrtí nějakou jeho písničku, nebo jste na to zatím neměl sílu?
Jak Karel zemřel, tak jsem si na Youtube pouštěl jednu jeho věc za druhou. Hlavně tedy starší kousky, zhruba do roku 1990. Tehdy totiž podle mého zpíval naprosto famózně. Dokonale. Později už to vždycky perfektní nebylo, ani nemohlo být; věk zkrátka nikdo nezastaví. V letech 1977–90 ovšem jeho výkony neměly chybu. Čím víc jsem si před rokem jeho písničky pouštěl, tím víc jsem byl smutný. Teprve tehdy jsem si se vší parádou uvědomil, že skutečně neměl konkurenci. Od té doby na něj myslím každou chvíli. Dokonce se mi o něm i zdá. Moc tu chybí.

Čím vším pro vás byl?
Byl to geniální člověk, který nikdo nikomu neublížil. Právě naopak – když mohl, vždycky pomohl. Nepamatuju si, že by byť jedinkrát někoho pomlouval. A jak byl vtipný!

Vyprávěl anekdoty?
Jo. Třeba o trabantech, když jsem si kdysi tohle auto koupil. Většinou ale vytasil nějaký židovský fór. Na ně měl až nepochopitelného pamatováka. Chrlil jeden za druhým. Stovky! Jeho paměť vůbec stojí za zmínku. Já při koncertech dával tempa, měl jsem u sebe pokaždé vypsaný sled písniček, protože to furt měnil; klidně i deset minut před začátkem akce. Zatímco já si to musel psát, on měl přesné pořadí songů a všechny možné úpravy v hlavě. Stejně jako spojováky, texty mezi písničkami. Uměl je v němčině, ruštině, angličtině, některou písničku zpíval klidně i italsky. Obdivuhodné. Měl prostě bednu. Mimoto byl i nesmírně obětavý. Vybavuju si, že měl oběd na stole, do toho přijel autobus s lidmi, kteří se začali překřikovat: „Pane Gotte, podepíšete se nám?“ Přestal jíst, bylo mu jedno, že to vystydne. Podepisoval se skoro hodinu. Nikdy by si nedovolil někoho odmítnout. Cítil, že to k tomu patří. I při samotné práci vyžadoval maximální profesionalitu. Pro mě to naštěstí nebyl problém. Já se celý život snažil všechno dělat na sto procent. Nic neodzívnout, být všude včas.

Jak moc si Gott pustil parťáky z kapely k tělu?
Dost. Od začátku byl velice vstřícný a milý. Když jsme byli na zájezdech, běžně jsme se bavili o všem možném. Byl dost upřímný i ohledně politiky. Spousta lidí mu dneska předhazuje, že za normalizace spolupracoval s komunisty. Nesmysl! Já moc dobře vím, že je neměl rád. Nemyslete si – byly koncerty, kdy to různými poznámkami dával hodně najevo. Ne, nešel hlavou proti zdi, tak statečný byl málokdo. Vyšel s nimi. Ale jak mohl, tak do nich rýpnul. A jak něco takového na jevišti pronesl, lidi řvali smíchy. Rozuměli mu.

Nikdy by si nedovolil někoho odmítnout. Cítil, že to k tomu patří. I při samotné práci vyžadoval maximální profesionalitu.

Navenek působil jako velmi silná osobnost. Nepochyboval o sobě někdy?
Ne. Snad v jediné situaci – pokud onemocněl a měl strach, že nepodá očekávaný výkon. Když si všimnul, že má trochu nakřáplý hlas, byl velmi citlivý. Mockrát se stalo, že přišel ráno na snídani a zoufal si: „Kluci, dneska to asi nepůjde, je to v háji.“ Doktoři mu pak ale opíchali hlasivky a bylo to stejně skvělé jako vždycky. Jinak to byl stoprocentně vyrovnaný, silný chlap. Člověk, který se velmi zajímal o historii. U snídaně nám vyprávěl o předválečném paktu mezi Hitlerem a Stalinem – o něčem takovém jsme do té doby vůbec nevěděli, to nás ve škole neučili. Znal toho moc, měl nesmírný politický přehled. Někdy přišel s postřehem, na který jsme se dívali nedůvěřivě. Ale on se po čase přesně naplnil.

Jak reagoval, když jste při koncertu nebo na zkoušce něco pokazil?
Pokud se přihodilo něco menšího, nikdy to zvlášť neřešil. Byl velkorysý. Jeho heslem při koncertech bylo: Hlavně aby to jelo. Je teda pravda, že největším hromosvodem pro něj při koncertech byli zvukař a bubeník. Basák výjimečně zahrál falešný tón a Karel se hned s káravým pohledem otočil na mě. Ale to je spíš detail k pousmání.

Jeho bývalý tajemník Jan Adam mi popisoval, že nejhůř Gottovým spolupracovníkům bylo, když Mistr mlčel.
To je fakt. To člověk věděl, že se něco nepovedlo. Karel nikdy nekřičel. Jakékoli konflikty pojímal v klidu. Když to gradovalo, raději odešel. Neměl konflikty rád.

Troufnul jste si mu v něčem oponovat?
V mnoha ohledech se dal označit za dokonalého, třeba akustika ale byla jeho slabým místem. Vyžadoval například, aby malý bubínek zněl jako na studiové nahrávce. Ve studiu je to ale upravené chemicky, to při koncertu nikdy nenapodobíte. Vysvětloval jsem mu to pětkrát, desetkrát, mlčky odešel, tak nějak jsem ale cítil, že mi to stejně nevěřil. Každopádně se ani v takové situaci nerozčiloval. Nikdy jsem ho neviděl vyvedeného z míry. Ani když ho chytili policajti za rychlost. Jeden z nich mu povídá: „Pane Gotte, nejde to jinak, já vám prostě musím dát pokutu.“ Karel jen tak dál drží volant v rukou a tím svým smířlivým hlasem odpovídá: „No dobře. Ale vy si myslíte, že potom zpomalím? To přece nejde, v sedm večer musím být v Mnichově. S tím se nedá nic dělat.“ Policajta tím svým klidem tak rozhodil, že Karlovi řekl: „Víte co? Jeďte…“

Když už jsme u dopravních pokut, prý byl hodně přes auta.
To jo. Dost koukal, když jsem si po tom zmíněném trabantu koupil mercedes. Do aut byl fanda. Zkraje měl pořád bavoráky, pak právě mercedesy. S jedním kdysi za hranicemi vyletěl ze zatáčky. Auto bylo převrácené, nejelo. Karel vylezl, ve strašné zimě asi hodinu mrznul, než mu někdo zastavil. Chtěl bych vidět, jak se ti lidé tvářili, když na ně ze zabláceného pole vylezl Karel Gott v saku a košili… No jo, auta měl rád. Rozhodně ale nebyl typ, který by se v kárách vrtal, ležel pod nimi v garáži. Vůbec! Nerozuměl tomu. Obecně nebyl zrovna manuálně zručný. Pamatuju si, jak jednou někam autem přijel v lyžařských brýlích. Nechápali jsme proč. Vysvětloval nám, že si omylem zapnul studenou klimatizaci, která mu foukala do očí, a on nevěděl, jak ji vypnout.

Velmi si zakládal na tom, jakým je gentlemanem k ženám. Správné mravy se pokoušel odkoukat od Oldřicha Nového, viděl se v něm.

Legrační představa.
Jinde mu bylo sudičkami dáno neuvěřitelně moc, v tomhle prostě ne. Nadaný byl však v mnoha ohledech skutečně nesmírně. Jak on třeba uměl jednat s lidmi! Rychle si je dokázal získat. Asi za tím byla ta jeho noblesa. Velmi si zakládal na tom, jakým je gentlemanem k ženám. Jakmile ke stolu přišla dáma, hned jí přisunul židličku, způsobně počkal, až si sedla. Správné mravy se pokoušel odkoukat od Oldřicha Nového, viděl se v něm. Pozorný byl též jako hostitel. Jakmile jsme byli pozvaní k němu na večírek, ochotně všem nosil a doléval víno.

K tématu

Jak vařil?
Měl dvě, tři jídla, která uměl. Většinou byl však věčně někde na cestách, takže jídával v restauracích. A ne v ledajakých. Karel byl gurmán, rozhodně by se nenechal odbýt nějakou čtyřkou. Pamatuju si, jak mě ve Vídni přesvědčoval: „Honzo, toho krocana na víně si musíš dát, ten je výbornej!“ My na to koukali trochu jinak, jelikož to bylo dost drahé. Zatímco on si pusu neošidil, my jsme s penězi byli opatrnější.

Slyšel jsem, že byl štědrý.
To ano! Dával dárky sboristkám, po každém turné pozval celou kapelu na večeři, na níž jsme si mohli dát, cokoliv jsme chtěli. Po vánočním koncertu v Lucerně jsme pokaždé skončili u něj doma. Vždycky připravil úžasné pohoštění. A jak už jsem naznačil – své kamarády z kapely moc rád obsluhoval. I když… Kamarádi jsou asi silné slovo.

Byl mezi vámi spíš profesionální vztah?
Jistě, byť přátelský. Proto se pokaždé bráním, když mi někdo řekne, že jsem byl s Karlem kamarád. To ne, to by bylo příliš troufalé. Řekli jsme si navzájem dost osobních věcí, respektovali se. Ale zachovával si určitý odstup. Což je podle mého správně. Přece není možné, aby za ním přišel někdo z kapely a halekal: „Ty vole, Karle!“ To ne. No a když o něm takhle mluvíme, napadá mě ještě jedna velmi typická věc.

Jaká?
Strašně nerad slyšel špatné zprávy. Zakrýval si uši: „To mi radši nic neříkejte!“ Vybavuju si, jak jsem mu po koncertu vyprávěl, co se stalo zkraje vystoupení. Že tam nesvítilo zadní světlo. Že přišel jakýsi pupkatý technik, jen tak, bez saka, do toho reflektoru prostě kopnul a světlo se rozsvítilo. Karel se chytil za hlavu: „Ježíši Kriste, to je něco strašnýho. Taková ostuda!“ Úplně se z toho osypal.

Nikdy jsem ho neviděl vyvedeného z míry. Ani když ho chytili policajti za rychlost.

Jak bylo vůbec těžké, aby vás Gott ve své kapele přijal?
Když člověk nastoupí do kapely, tak nejcitlivější místo je právě bubeník. V případě basisty nebo trumpetisty je to pokaždé menší problém, bubeník je ovšem ohledně temp srdcem kapely. Musíte je dokonale znát. Já si dodnes pamatuju svou první zkoušku s Gottovou kapelou. Hráli jsme samé nové věci, všechno mi to šlo, bylo to bezvadné. Podruhé to samé. Přišel jsem domů jako king, že to u Gotta zvládám. Jenže na třetí zkoušce jsme začali hrát i starší písničky. A už jsem slyšel, že to mám hrát jinak. Nepokoušet se to dělat jako můj předchůdce. Ano, to bylo těžké. To mi spadnul hřebínek. Pěkně jsem v tom lítal, přestože už jsem byl ve svých dvaadvaceti letech relativně ostřílený, už jsem hrál s úžasnými hudebníky typu Hybše. Můj začátek u Gotta tedy nebyl úplně oslňující. Naštěstí si to postupně sedlo. Když jsme pak byli na turné v Rakousku, Karel si mě vzal stranou a povídal: „Hraješ dobře, ale ženský si tady stěžujou, že jsi pořád takový vážný.“ Vyhověl jsem mu. Při hraní jsem se pak pořád usmíval. Až si kluci neodpustili poznámku: „Člověče, podle toho tvého výrazu to skoro vypadá, že to baví jen tebe.“ Ale Karel byl s mou image spokojen.

K tématu

Vedle něj jste hrál i s dalšími osobnostmi – s Michaelem Kocábem, Helenou Vondráčkovou. Bylo to ve srovnání s nimi u Gotta hodně jiné?
Rozhodně. S Kocábem jsme hráli v prvním Pražském výběru. Všichni jsme tehdy byli dost mladí, šli jsme do toho s hurá nadšením. Nikdo tomu vyloženě nešéfoval, všichni jsme si byli rovni. A dělali jsme jazzrock. S Helenkou jsme se zase znali už z mých třinácti z Rokoka, kam jsem se chodil dívat na tátu. Znala mě. Práce s ní byla taky příjemná, od Karla se to ovšem něčím těžko pojmenovatelným rovněž lišilo. Obecně jsem měl v životě velkou kliku na spolupráci se skvělými hudebníky. Ačkoliv – v něčem to byla klika, v něčem mé rozhodnutí. Půl roku poté, co jsem se chytil u Karla, jsem se ocitl na největší životní křižovatce. Dostal jsem totiž nabídku od České filharmonie, kam jsem mohl jít bez konkurzu. Nespal jsem kvůli tomu několik nocí – o něčem takovém jsem snil celou konzervatoř. Znamenalo to pro mě největší možnou poctu. Byl jsem nalomený, nakonec jsem ale řekl NE. Nikdy jsem toho nelitoval. Díky Karlovi jsem zažil spoustu legrace. Moc si vážím toho, že mě osud přivál do jeho blízkosti. My Češi si možná pořád plně neuvědomujeme, co všechno dokázal. Jak ho milovali i v cizině. Když šel Karel v Německu po ulici, musel se maskovat, mít černé brýle, jinak by ho ušlapali: „Ó, Karel!“ Byl na to připravený, měl u sebe furt štos fotek a fixu. Sláva mu byla asi svým způsobem příjemná. Měl to rád.

Byl jsem za poslední rok na několika svatbách, většinu z nich pozdě v noci ukončovala Gottova C´est la vie. Mám to brát jako důkaz, že jeho písničky zůstanou v kurzu ještě dlouho?
Podle mého ano. Myslím, že Karel bude po své smrti ještě doceněnější než za života. Lidi teprve teď přicházejí na to, o co jsme přišli. Často vzpomínám na to, co mu jednou řekl Jan Werich, když se potkali kdesi na mostě. Gottovi roztomile onikal: „Oni se jim nějak vymknuli. Oni buď dostanou nějakej řád, nebo je zavřou.“ No jo, Werich měl recht. Karel byl dokonalý. Neujel. Nechyboval. Byl jiný.

Jan Žižka (66)

Bubeník, v letech 1977–2002 hrál s kapelou Karla Gotta.
Bubnoval i ve skupinách Michaela Kocába či Heleny Vondráčkové.
Učí na konzervatoři.
Nedávno vydal knihu Zlatá léta s Karlem Gottem aneb čtvrt století za zády Mistra.
Stav: ženatý, jeho manželkou je zpěvačka Olivie Žižková.
Zájmy: hudba, knihy, auta, politika.

reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Prezidentské volby v USA 2020

Zachvátí USA po volbách občanská válka? Lidé si připravují zásoby jídla i střeliva

Zachvátí USA po volbách občanská válka? Lidé si připravují zásoby jídla i střeliva

Mnozí Američané se obávají, že po konci prezidentských voleb jejich zemi zachvátí občanská válka. Podle nich hrozí, že příznivci Donalda Trumpa nebo Joea Bidena nepřijmou vítězství druhého kandidáta a vyjdou do ulic. Riziko nepokojů ilustruje chaos na sociálních sítích, kde se, jak se zdá, polarizovaná americká společnost už pustila do boje.

Vláda

Vláda souhlasí s pobytem vojenských zdravotníků ze zemí EU a NATO

Vláda souhlasí s pobytem vojenských zdravotníků ze zemí EU a NATO

Vláda mimořádně zasedá na žádost ministra obrany Lubomíra Metnara (za ANO). Vláda souhlasí s pobytem vojenských zdravotníků ze zemí EU a NATO do 300 lidí. O rozhodnutí, které musí schválit Parlament. O zdravotní pomoci jedná Česko i s Německem a dalšími zeměmi než s USA, potvrdil Metnar. Tiskovou konferenci můžete v článku sledovat živě.

reklama
Zpátky do Berbrovy minulosti. Leckteré mužstvo by jej potřebovalo, psalo se roku 1987
Už jste viděli, jak se staví polní nemocnice? Armáda zveřejnila záběry z Letňan
Stanley Cup je jako droga. Vyhrát jednou mi nestačí, svěřuje se hokejista Palát
reklama
reklama
PŘEHLEDNĚ: Začínají platit ještě tvrdší opatření. Zavřené obchody, ven jen ve dvou

Koronavirus

Domácí zpravodajství

Metnar: Mimořádné zasedání vlády má schvalovat vyslání amerických vojenských lékařů do ČR
Další články
reklama
reklama