Miloň Čepelka: Revoluce, válka, okupace a já. Jak mi do života vstupovaly velké dějiny

Může obyčejný člověk před velkými dějinami utéct? Schovat se před nimi?
Domnívám se, že ne. Může si třeba na moment myslet, že utekl, nakonec si jej však velké dějiny přece jen najdou.

Kolikrát si třeba i namlouváme, že to nebylo zas tak zlé. Že na nás všechny ty totality nezanechaly žádné stopy. Jenže to je omyl. Nějaká stopa – ať už hluboká, nebo jen povrchová – bohužel pokaždé zůstane. To je jako s těmi víkendovými útěky na chalupy za komunismu. Nakonec jste se stejně v neděli večer vrátil domů. Do reality.

ČTĚTE TAKÉ: Z tajných archivů KGB. Čechů popravených Stalinem bylo víc, než jsme mysleli, říká historik

Kdy velké dějiny nejvíc zasáhly do vašeho života?
Zasahovaly do něj od samého začátku. Když mi byly dva roky, došlo v Československu kvůli Hitlerovi k mobilizaci. Táta narukoval do Orlických hor, takže jedna z mých prvních fotek je s jeho vojenskou čepicí na hlavě. Pak začala válka. V roce 1942 jsem se poprvé vypravil do školy, od první třídy jsme tam měli němčinu. Jakmile se z nás pak v pětačtyřicátém stali vlastenci, všechno jsme z ní zapomněli. Až mnohem později, v dospělosti, jsme si uvědomili, že zapomínat zrovna na německý jazyk byla chyba.

Jaké vzpomínky vám zůstaly na válku?
Pořád před sebou vidím tatínka, který byl úředníkem v továrně na lovecké zbraně v Opočně. Když se ráno vypravoval do práce, oblékal si dvoje spodní prádlo, protože neustále očekával, že si pro něj může přijít gestapo. Nebyla to planá obava, dva jeho kolegové byli skutečně zatčeni. U něj se to kupodivu nestalo, pamatuji si ale, že určitý strach se rodičů kvůli tomu držel prakticky celou válku. A vlastně i v dalších letech. Stal se jejich stálým závažím, což jsem jim později možná trochu vnitřně vyčítal, neboť jsem podobné obavy a někdy i zbytečné strachy malinko podědil. V průběhu života mě lecjakým způsobem štvaly a omezovaly.

Mimochodem – jeden z těch dvou zmíněných kolegů přežil koncentrák, vrátil se domů. A já si z doby, kdy jsem chodil do druhé třídy, vybavuji, že jeho žena dostala rakovinu. To bylo poprvé, co jsem se o téhle těžké chorobě dozvěděl. Stále si pamatuji, jak to bylo až surově těžké, když jsem byl v Pardubicích s rodiči paní Říhové na pohřbu... A ještě něco si z války vybavuji.

Co?
Narodil jsem se v obci Pohoří, tři kilometry od Opočna, kam jsem později moc rád jezdil za babičkou a dědečkem. V březnu 1945 tam spadly dvě bomby, jedna zabila místního holiče pana Javůrka, k němuž jsem občas chodil. Byl zajímavý tím, že už měl na rozdíl od opočenských „chlupodravců“ elektrickou mašinku a já se jí bál, protože vrčela. Zahynul, když pracoval na jarní zahrádce; bomba spadla těsně vedle něj. Po letech jsem se díky kamarádovi, amatérském koumalovi nad druhou světovou válkou, dozvěděl, že bomby shodilo sovětské letadlo. Sověti tehdy létali přes hory a šli po vlacích či autobusech. U baráku pana Javůrka bohužel zrovna stál linkový autobus do Dobrušky.

Jak takovou tragédii vstřebával malý kluk?
To víte, že to bylo trauma. Pro všechny. Válka pomalu končila, už jsme se těšili na mír. I jako malí jsme to vnímali. Věděli jsme, na co čekáme, čeho se bojíme, co chceme a nechceme. O to víc bylo těžší, když chvíli po válce přišel Veleúnor. To jsme se zase museli začít dobře přetvařovat.

Zatím je ale rok 1945. Jak jste prožil květnové osvobození?
S celým městečkem jsme stáli na náměstí a čekali na příjezd Rudé armády. Bylo 10. května, hrozné horko. A já dostal úžeh! Minimálně dva týdny jsem si pak poležel v horečkách, takže jsem nakonec dlouho vyhlížené osvobození zmeškal…

Pro malého kluka to bylo pochopitelně nepříjemné, své jsem si tak užil až později. Odvážnější z nás kluků se těsně po válce dostali k různým destičkám a trubičkám se střelným prachem, které zapalovali. To bylo velké dobrodružství! A taky dost riskantní. Naštěstí jsem spíš jen civěl a následně uskakoval.

To už mluvíme o období tzv. třetí republiky v letech 1945-48. Vnímal jste i jako dítě, že vývoj směřuje neblahým směrem?
Velmi. Můj děda z maminčiny strany byl organizovaný národní socialista, takže jsem věděl, oč kráčí. V roce 1946 jsem se dokonce před volbami snažil statečně strhávat plakáty s jinými čísly, než které jsme preferovali. Rval jsem dolů jedničky (KSČ) i trojky (sociální demokracie), na místě jsem nechával pouze čtyřky (národní socialisté). A – když o tom tak přemýšlím – vlastně i dvojky (lidovci); asi mi něčím byly sympatické. Bohužel to však nakonec nestačilo.

Volby v roce 1946 vyhráli komunisté. O dva roky později při puči zcela zadupali demokratické základy, na nichž Československo stálo.
I ve své nejnovější knize jsem se to pokusil nějak v sobě zpracovat. Jak lidé, kteří Únor 48 zdaleka nepovažovali za vítězství pracujícího lidu, už brzy po puči chápali, že přijde teror.

Vybavuji si, že za mým tátou přišel jeden bratr sokol a přemlouval jej, ať vstoupí do strany. „To je jediná možnost, jak si zachránit jakž takž normální život,“ argumentoval. Byl jsem u toho, když se táta kroutil. Nakonec to ze strachu podepsal. Zpětně vím, že strach po válce v lidech přetrvával, jen měnil tváře. Lidem, jako byl můj táta, to lze jen těžko vyčítat. Ono se hodně brzy ukázalo, že se země vydala po špatné a falešné cestě. Vůbec nešlo o to, aby se lidé měli dobře. Dokonale je to vystižené ve filmu Toman: Gottwaldova parta nebrala na nikoho ohledy, šlo jí jen o uchvácení moci. O to, aby se pod kuratelou Moskvy sama měla dobře.

Hezky je to vykreslené i v nové životopisné knize o básníku Nezvalovi, který na jedné straně opěvoval SSSR a komunismus, sám se přitom vyžíval v přepychu a luxusním západním zboží.
Také ji mám rozečtenou. Člověku se z toho úplně ježí chlupy. My jsme to přitom vnímali už jako studenti! Už když jsme v 50. letech četli Nezvalův Zpěv míru, věděli jsme, že je to srágora. Směšně, nepravdivě patetická. Přitom zrovna Nezval byl bezesporu génius. Jeho Básně noci, Edison, to jsou úžasné věci. Bohužel – jakmile se člověk posadí na blahobyt a může si ledacos dovolit, nerad se toho vzdává. Morálka jde stranou.

Jak mladý člověk zkraje 50. let vnímal, když došlo k justičním vraždám Heliodora Píky, Milady Horákové a brutální perzekuci dalších?
Člověka napadalo: co bych tak mohl udělat, aby se to změnilo, a přitom sám nestrkal hlavu do oprátky? Osobně si hodně pamatuji třeba na maďarské události z roku 1956. Na tamní povstání, které krvavě potlačily sovětské tanky. Hodně jsme to tehdy prožívali a fandili Maďarům.

Se spolužáky jsme vydávali školní časopis Hříbě, stihli jsme asi šest čísel. Otiskli jsme vysokoškolskou rezoluci, respektive spíše soupis několika udivených otázek: Proč se denně po československé hymně hraje v rozhlase sovětská hymna? Proč máme místo Ježíška Dědu Mráze? Nečekali jsme, že by to pro nás mělo mít nějaké zásadnější následky. Že by to tolik vadilo. Žili jsme v domnění, že když jsme lidová demokracie, může se diskutovat. Jenže nemohlo. Dopadlo to tak, že jsem dostal pozvánku na Letnou.

Na StB.
Vzpomínám na to nerad.

Řekněte mi o tom alespoň něco málo.
Možná mysleli, že jsem měkkej. Že se jim tam sesypu. Jenže já se nezhroutil, ani když mi vyhrožovali, že nás vyhodí ze školy. Chtěli po mně, abych podepsal formulaci: „Přišel za mnou Zdeněk Svěrák, že budeme vydávat nikým nepovolený časopis.“ Na to jsem ale namítl, že takhle to nebylo, protože vedení školy o časopise vědělo, povolilo jej. „Tak si to začerněte,“ pravili. Začernil jsem tedy, co se mi nelíbilo, papír podepsal až pak. Vidíte, takže jsem byl docela vzpurnej… (úsměv) No, ve skutečnosti moc ne – hned potom u mě stejně převládla nutnost se přetvařovat.

Jako mnoho jiných jste vstoupil do KSČ.
Brali jsme to jako daň za život. Přišel jsem po studiích do školy v Novém Kníně, kde jsem měl učit. A tamní soudruh ředitel řekl: „Tady máš přihlášku do strany. V KSČ být musíš.“ Tenkrát jsem se na to zeptal táty. A jelikož pár let před tím udělal to samé, také jsem se nevzepřel. Dnešním hrdinům se to kecá… Vůbec nevědí, jak to tenkrát bylo. Samozřejmě, že se našli i tací, kteří odmítli. Čest jim. To bychom ale museli zavrhnout tři čtvrtě národa… Tak to prostě fungovalo. Život tekl odporným řečištěm.

Já mám pořád před očima, jak jsem se před svým nástupem do Nového Knína přišel nahlásit na školský odbor na okres Dobříš. Nějaký soudruh mi tam povídal: „Pozor, nastupuješ do maloměsta, kde jsou samí bývalí živnostníci! Je to hnízdo, kde vládne reakcionářská atmosféra! Hlavně, abys tam nepropadnul nějakým jejich bludům!“ Chtěl mě upřímně varovat. Netušil, jakou radost mi udělal, že budu mezi svými…

Co s člověkem dělal život v takovém režimu?
Bál jste se. Pořád si ten strach pamatuju. Se mnou se táhnul dlouho. Prvně mě přešel snad až v srpnu 1968, když jsme se po obsazení země účastnili protiokupačního vysílání. Asi třikrát jsme tehdy utíkali ze studia přes zahrady, protože přišla poplašná zpráva, že nás Sověti objevili a že na nás jedou s tanky. Zajímavé ale bylo, že to nebylo ze strachu.

Ne?
Ne. Strach se z nás kamsi ztratil. Nebo možná úplně neztratil, ale minimálně nás neovládal. Čekali jsme prostě, že nás za to může potkat úplně všechno. I to nejhorší. No a co? Říkali jsme si, že se zkrátka nedá nic dělat.

Překvapil vás v srpnu 68 příjezd tanků?
Popravdě řečeno jsem byl z těch naivních, kteří si mysleli, že když jsou to všechno komunisté a jedni to prostě jen myslí líp, jako v Maďarsku 56 to nedopadne. Dobře, tak úplně jako v šestapadesátém to přece jen v Československu nevypadalo, tolik se tu nestřílelo a nevraždilo. Ale samotnou okupaci jsme rovněž nečekali. I když, něco vám řeknu – jakmile se to přihodilo, pamatuji si, že o naprostý šok se také nejednalo. Spíš takové: „Tak to přece udělali.“

Co přesně tou invazí skončilo?
Pražské jaro, to pro mě byla euforie. Tehdy jsem už se Zdeňkem Svěrákem a Jirkou Šebánkem pracoval v rozhlase, velmi jsme si vážili Ludvíka Vaculíka, kterého jsme osobně znali z redakce. Všichni tři jsme byli ve straně, jinak bychom tohle místo nemohli dostat. A Vaculík tvrdil: „Nedá se nic dělat. Když budou v KSČ slušní lidé, tak se jí podaří buď rozložit zevnitř, nebo přímo zlepšit.“ Věřili jsme tomu, šlo ale o náš poslední velký omyl. Jakmile došlo na srpnovou ťafku, definitivně jsme prozřeli. Uvědomili jsme si, že s komunisty nechceme mít nic společného. Vystoupili jsme ze strany dřív, než jsme mohli „být vystoupeni“.

Jak z vašeho pohledu vypadaly první hodiny po vstupu vojsk Varšavského paktu do ČSSR?
V prvních hodinách jsem o nějaké okupaci vůbec nevěděl. Já měl 21. srpna ráno jet se šéfem na reportáž. Vstával jsem v šest, ploužil jsem se na autobus. Moje tehdejší přítelkyně, dnes žena, mi rozespalá tvrdila: „V noci jsem slyšela divný hukot. Jako kdyby byla válka. Něco se děje, buď na sebe opatrnej.“ Vyšel jsem na Pankráci ven a potkal jsem kolegyni, která si povzdechla: „Ty to s náma provedli, viďte?“ Nevěděl jsem, o čem mluví, tak jsem plácnul cosi o věčně rozkopané ulici: „No jo, pořád tady skáčeme přes díry…“ Ta asi koukala, co melu!

Když jsem pak přišel na stanici, autobus sice nejel, zato se přiřítil Svěrák na motorce. Prý: „Ty fakt nic nevíš?“ Sedl jsem za něj a už jsme sypali na Václavák, do centra dění. Odtamtud jsme pak rychle prchali do redakce s tím, že pokud to půjde, vrhneme se na vysílání. To už se bojovalo, rozhlas byl obležen. Takže jsme zamířili do vinohradské vily, kde jsme měli jedno z detašovaných pracovišť. Tam byl klid. Usmysleli jsme si, že až Rusáci obsadí hlavní budovu, bude to na nás. Začali jsme vysílat asi druhý nebo třetí den po invazi.

Jak je člověku po těle, když mluví do éteru v tak vypjatých chvílích?
Musím říct, že jsem měl husí kůži. Mám ji dodnes, když na to vzpomínám. Nakonec nás neobjevili, vysílali jsme odtamtud až do osudného Dubčekova projevu po návratu z Moskvy.

Jak vám bylo, když jste 27. srpna 1968 slyšel poraženého Dubčeka?
To bylo hrozné. Takové zklamání! Seděli jsme na dřevěných, praskavých schodech a jeden jako druhý jsme zcela nestatečně plakali. Co plakali – řvali jsme! Pak to ještě skoro rok vypadalo, že možná nebude tak zle. Konec veškerých nadějí nastal 21. srpna 1969, když už Češi mlátili Čechy. Se Svěrákem jsme na Staroměstském náměstí viděli milicionáře, jak vyskakují z krytých vozů a chystají se „válečným štváčům“ rozdat pár ran. No, rozdali… A my pochopili, že všechny iluze a naděje mizí.

Následující normalizační roky se někdy nazývají bezčasím. Je to přiléhavá nálepka?
Podle mého ne. Pod bezčasím si představuji onen svět. Normalizace byla naopak setsakra dlouhým časem. Ono se samozřejmě nic moc nedělo, naše zdejší louže prostě volně zasmrádala. Jenže člověk v ní mohl dostat pořádně přes prsty. Neustále jste žil s Damoklovým mečem nad hlavou. Pořád jste byl v nejistotě.

Navíc – my jsme si čím dál víc uvědomovali, že stárneme. Že přicházíme o všechny možnosti, které by se nám naskýtaly, pokud by to v osmašedesátém dopadlo líp. Mohli jsme se podívat do světa, mohli jsme cokoliv. Když to v roce 1989 konečně prasklo, pro naši generaci bylo vlastně už pozdě. Vnitřně jsem cítil, že už to můžu jen pozorovat, komentovat, hodnotit. A vzpomínat. Nikoliv se aktivně účastnit. Bývalý režim nás připravil o nejkrásnější roky života, to budu komunistům vždy vyčítat.

I v neblahých časech jste ale výrazně prorazili díky Divadlu Járy Cimrmana. Byl to i pro vás osobně únik z šedivé reality?
Samozřejmě. Zaplaťpánbůh za něj. Lidé to cítili, a tak unikali s námi. Mezi námi a nimi vzniklo určité spiklenectví, snad jsme tedy byli alespoň trochu užiteční. Jen bych si, prosím, vymínil, že od nás nešlo o žádnou velkou revoluci ani odvahu. Únik z reality to sice byl, zas tak daleko jste ale ve výsledku stejně neutekl.

Kde vás zastihnul 17. listopad 1989?
V Divadle Na Vinohradech, kde jsme byli s kamarádem na představení. O dění venku jsme nevěděli nic. Až ráno osmnáctého přišly zprávy, že se večer něco stalo. Od prvního okamžiku jsme tehdy věřili, že tentokrát to už komunisti vzdají. Alespoň na oko… No jistě, v mnoha ohledech jsme byli naivní. Přiznávám. Mysleli jsme si, že národ zkoušený čtyřiceti lety totality se zničehonic i mravně zcela polepší. Víte, u mě radost z devětaosmdesátého stále trvá. Ale…

Ale?
Tehdy mi přišlo, že není pochyb, o co jde většině národa. Konečně jsme strhli masky! Že si možná nějakých deset procent přálo, aby režim pokračoval? Tak ať… Priority většiny národa byly beztak jasné. Jenže něco takového se už dnes podle mého nedá říct. Svět se tak dokonale změnil, tak strašně moc, že jen tiše zírám. Už si zase připadám jak blbec, který se v něm nevyzná. Nechápu postoje spousty lidí. I takových, s nimiž jsme si donedávna notovali. Najednou se neshodujeme ani na naprosto základních hodnotách.

Na čem?
Jak může někdo fandit Putinovi? Jak to, že už pro všechny lidi neplatí: kdo začne střílet, to je zločinec? Nechápu. Samozřejmě – bližší košile než kabát. Ale ne v těchto věcech. Přece buď platí nějaká mravnost, nebo neplatí. Něco je dobro a něco je zlo. Kombinovat to? Nebo dokonce vyměňovat? Nesmysl. Jenže dnes se bohužel úplně všechno relativizuje. Úplná džungle.

V listopadu 89 byste se asi takovému vývoji divil.
Že jsme tehdy podlehli iluzím? Něco vám řeknu… Po celoživotních zkušenostech jsem došel k zásadní věci: člověk iluze potřebuje. A potřebuje se jich i zbavovat. Život je neustálé vytváření a ztrácení iluzí. Jen by každý z nás měl mít jasno ohledně hodnot. Je třeba vědět, co je dobro, co je zlo. Alespoň v tom nejzásadnějším.

Musíme se dnes a denně s něčím vyrovnávat, pro něco rozhodovat. A jde jen o to, abychom k tomu měli správné měřítko. Může se nám někdy zdát, že nespravedlnost triumfuje. Pohled do historie nám ale dává naději, že lidstvo se z toho vždycky nakonec nějak dostalo. Tak se z toho snad dostane i tentokrát. Idea dobra je zřejmě přece jen silnější než ďáblovy možnosti.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Trump ohrožuje světový řád. Je egomaniakální, má psychiatrickou diagnózu, říká Votápek