Historik: S povinnou vojnou by se nám spalo líp. Jen by musela být bez Gagarina a další šikany

Prezident Pavel podpořil možnost zavedení administrativních odvodů, mnozí se hned začali bát, že se vrátí povinná vojenská služba. Bylo by podle vás dobré, pokud by se v Česku znovu zavedla?
Osobně by mi to nevadilo. Záleželo by samozřejmě na formátu. Dá se předpokládat, že pokud bychom měli během invaze na Ukrajinu muže a ženy s absolvovaným vojenským výcvikem, nepochybně by se nám spalo o něco lépe. Jen si netroufnu posoudit, nakolik by šlo pouze o náš pocit a nakolik by taková věc měla i nějaký reálný efekt v případě bojového nasazení. Z objektivního hlediska a s přihlédnutím k historické zkušenosti českých zemí to v poměru cena/výkon pro povinnou vojnu moc dobře nevychází. Tak jako tak jde spíše o akademickou debatu – nemám dojem, že by v Česku byla k podobnému kroku dostatečná politická vůle.

ČTĚTE TAKÉ: Strašná válečná realita, o které se nemluví: Ukrajina je zemí vdov, sirotků a mrzáků

Co mluví proti?
Především ekonomické hledisko. Před pandemií covidu a válkou na Ukrajině zaznívaly odhady, že by to stálo zhruba 20 miliard korun. Se současnou inflací by byly náklady určitě o třetinu větší. Už jen opětovné zprovoznění infrastruktury včetně kasáren by přineslo řadu problémů. I kdyby se vrácení povinné vojny odsouhlasilo, stejně by k němu nemohlo dojít dříve než za několik let. Vůli k jejímu znovuzavedení by každopádně podmiňoval jeden klíčový fakt. Vojna by nesměla vypadat tak, jak o ni vyprávějí naši otcové nebo dědové.

A jak tedy?
Tak, jak navrhují i oni sami. K naší knize Mezi pakárnou a službou vlasti jsme posbírali spoustu rozhovorů s pamětníky vojny od 60. let až do roku 2004, kdy došlo k jejímu definitivnímu zrušení. A zajímavé je, že ač si mnozí z nich odnesli do civilu dost traumatizující zkušenosti, stejně teď připouštějí: „Dnešním mladým by to mohlo prospět. Jen by vojna nesměla trvat dva roky, musela by být vyplněna smysluplným obsahem. A především by se muselo zabránit šikaně, jakou jsme kdysi zažili my.“

Co přesně si pod tím představit?
Měli bychom si především vyjasnit, k čemu má být povinná vojenská služba vlastně dobrá. Co od takového institutu očekáváme. Základní bojový výcvik? Pak to můžeme řešit tak, že v osmnácti po maturitě všichni zamíří na tři měsíce do kasáren; přijdou tím „jen“ o jedny letní prázdniny. Ale kdo ví, možná by stačila branná výchova ve škole. Mohlo by to také fungovat jako v některých severských státech, kde je vojenská služba spojená s určitými benefity. Jakmile dosáhnete stanoveného věku, dostanete od státu dopis a můžete se rozhodnout, zda do toho půjdete. Takové rozhodnutí by mělo být motivačně spojeno s nějakými výhodami – úlevami na daních, řidičákem, přednostním výběrem v případě státní služby apod.

Lotyšsko znovu zavedlo povinnou vojenskou službu, která byla zrušena v roce 2007.🇱🇻✊
Muži a ženy ve věku 18-27 let budou povoláni na 11 měsíců. Ti, kteří studují, budou muset sloužit jeden rok od ukončení studia. Do roku 2024 se do armády přihlásí asi 1 000 dobrovolníků. V… pic.twitter.com/bFmynnUX23

— Lukáš Eršil (@lukasersil) April 5, 2023

Často slyším: Dnešní zhýčkaná mladá generace by vojnu potřebovala. Není to k ní nefér?
Máte pravdu, že dnes často slýcháme o „generaci sněhových vloček“, která se ze všeho hned hroutí. Případně o tom, že dnešní mládeži chybí disciplína, smysl pro povinnost a úcta k autoritám. Příčiny současného stavu bychom měli hledat někde jinde. Vojna by neměla suplovat rodinu nebo vzdělávací systém. Faktem je, že doba se změnila. Vlastně bych se možná nepouštěl ani tak do diskusí o tom, zda zavádět povinnou vojenskou službu, zaměřil bych se spíš na otázku povinných odvodů.

Proč?
Aby armáda získala představu, kolik lidí je případné služby vůbec schopných. A jaká je jejich profese; kam je předběžně zařadit. Válka na Ukrajině ukázala, že základní výcvik jste lidem schopen při dostatečné motivaci poskytnout i ve velmi krátkém časovém úseku; za měsíc, dva, tři. Jen musíte vědět, koho máte k dispozici, jaký je jeho zdravotní stav, jaké zařazení mu můžete nabídnout.

Jistě, pokud se povinná vojna zavede na tři měsíce, nějaký smysl to ve výsledku určitě mít bude. Ale jak velký? Člověka během nich naučíte ovládat zbraň, vštípíte mu zásady první pomoci a základy taktiky. Dejte si to ale dohromady s tím, kolik to bude stát a jak rychle to bez pravidelného opakování zapomene. Proto bych šel raději cestou povinných odvodů a současných aktivních záloh na dobrovolné bázi. Vlastně i kdyby se ujal nápad s tříměsíční službou, stejně bych byl pro její dobrovolnost. Nemyslím, že by byl nedostatek zájemců – česká armáda si od své profesionalizace získala dostatečnou prestiž.

Před profesionalizací té prestiže moc neměla.
To je pravda. Třeba v 60. letech, před srpnovou okupací, byla vojna vnímána vesměs pozitivně. Měla jediný nástupní termín, nevznikal takový prostor pro šikanu. Po roce 1968 se ale situace radikálně změnila. Pohled veřejnosti byl v důsledku okupace negativní. Navíc bylo třeba někam uklidit desítky tisíc sovětských vojáků spolu s jejich technikou, proto se přistoupilo k reorganizaci a redislokaci. Výsledkem byly dva nástupní termíny ročně. A šikana se rozjela ve velkém. Bohužel se to nezlepšilo ani v 90. letech, kdy už byla sovětská vojska pryč.

Takže se šikanovalo i po roce 1989?
Kupodivu ano. Pamětníci devadesátkové vojny na ni vzpomínají se stejným odporem jako ti osmdesátkoví. Má to svůj důvod: armáda je obrovský kolos, rigidní systém. Jakékoliv změny jsou během na dlouhou trať.

Aktuálně zkoumáme vojnu v širší časové perspektivě od zavedení všeobecné branné povinnosti v roce 1868 a ty mechanismy jsou v podstatě stále stejné. Až s plně profesionální armádou od roku 2005 to začalo vypadat jinak. Berme to jako vysvětlení, proč může být povinná vojna v jiných státech vnímána pozitivně. Jde o odlišnou historickou zkušenost. Jinde je armáda a povinná vojna vnímána jako garant národní suverenity. V Česku bohužel s takovou představou zametlo čtyřicet let komunismu, kdy byla armáda podřízena nikoliv národním, ale sovětským zájmům.

Vojenské vyprávění pamětníků se pohybuje mezi bohatýrskými historkami a stížnostmi na nekonečnou pakárnu nebo šikanu. Jaká byla vojna doopravdy třeba za Husáka?
Vždycky záleželo, kde jste sloužil, jaké jste měl štěstí na lidi. Vypadala jinak u motostřelců, tankistů, letectva nebo výsadkářů. Proto jsou vyprávění tak různorodá a oscilují mezi nadšením a totálním zhnusením. Důležité také bylo, kdy přesně jste na vojnu šel. Na počátku 70. let byste v armádě ještě našel dozvuk nadějí z pražského jara, následovaný rozčarováním z nástupu normalizace. O dekádu později už šlo o čistý nihilismus a deprivaci. Vojna v 80. letech je pamětníky vnímaná jako nedobrovolné vězení. Jako místo, kam vás nahnali, aby ukázali, že nemáte žádná práva a svobody.

Takže vojna za pozdního Husáka byla nejhorší?
Ano. Dominantním pocitem bylo, že jde o ztrátu času, naprostý zmar. K vojně v 80. letech obyčejně patřila nuda. U řady vojenských útvarů jste se navíc stával doslova hračkou v rukou věčně opilých a neschopných důstojníků, kteří by v civilu nenašli uplatnění, natož aby vedli lidi. Jak už jsem zmínil – diametrálně odlišná byla situace u elitních útvarů typu výsadkového a raketového vojska, letectva či těžkého dělostřelectva. Tam se až na výjimky vyskytovali vesměs vzdělaní a schopní lidé. Šikana zde prakticky neexistovala.

Jak to s ní tenkrát v armádě bylo?
Rozvíjela se především tam, kde bylo nejvíc volného času. Obecně nejhorší situace panovala u motostřeleckých útvarů, což byla v podstatě pěchota. K tomu, abyste pochodoval se samopalem, se nevyžadovala žádná zvláštní kvalifikace. O šikaně jako o problému se vědělo od konce 60. let, celé sedmdesátky byla snaha ji maximálně ututlat. Až někdy v polovině 80. let, s nástupem perestrojky v SSSR, přicházejí pokusy šikanu exemplárně řešit. Jenže ona pochopitelně mohla fungovat především proto, že ji důstojníci tolerovali. Vlastně jim vyhovovala. Mohli to ve čtyři zapíchnout a jít domů. Věděli, že mužstvo za ně srovnají mazáci. Jak? Nad tím prostě přivřeli oči.

Jak přesně šikana vypadala?
Měla několik úrovní. Nejrozšířenější byla klasická ekonomická – když si „mazáci“ poslali „zobáka“ za jeho peníze pro pivo. Druhou úrovní bylo předávání povinností, které byly různým způsobem ozvláštněny pro zábavu a ukrácení času „mazáků“ – šlo například o mytí latríny kartáčkem na zuby. Což vedlo ke třetímu typu šikany, vyloženě násilnému. Na útvarech se jednotlivé způsoby šikany dost často dědily, čímž vznikal nekonečný koloběh. A jako voják jste věděl o místech, kde to bylo obzvlášť drsné.

Jak vypadala extrémní šikana?
To byl například tzv. Gagarin. Zavřeli vás do kovové skříňky a vyhodili přinejmenším ze zvýšeného přízemí z okna, případně pustili dolů ze schodů. Mladí vojáci to odnášeli zlomeninami i lecčíms jiným. Hodně nedůstojná byla i tzv. transfuze – dostal jste silnou ránu pěstí do nosu, krev jste musel chytat do ešusu, v extrémních případech i vypít. Praktikovalo se také „shození z bidla“, kdy byli nováčci uprostřed noci nečekaně sraženi z palandy na zem. Případně došlo na „hever“.

Na co?
Šikanovaný musel vlézt do úložného prostoru v lůžku, zavřelo se za ním tak, že mu vyčnívala ruka. „Mazák“ mu po ní šlapal, „zobák“ byl mezitím nucen zvedat postel. Nebo „hamburger“: nováček byl svázán mezi dvě matrace a shozen ze schodů. Pamětníci hojně vzpomínali i na „metro“: „bažanti“ se museli svléknout do spodního prádla, podlézat pod palandami a mezi postelemi hlásit pro pobavení „mazáků“ jednotlivé stanice pražské podzemky.

Jenže i přechod mezi „mazáky“ byl prý hodně nepříjemný.
Byl, k tzv. povyšování často patřilo mlácení. Voják se přehnul přes palandu a dostal na zadek. Přechodový rituál probíhal pomocí opasku, vařečky nebo fošny. Počet ran se opět lišil útvar od útvaru. Někde jste dostal jen dvě symbolické rány. Jinde měli lidi zmalovaná záda a odražené ledviny. Pásek se třeba ještě máčel do soli, aby to víc štípalo. U rozumnějších útvarů jste mohl narazit na tzv. zapíjení, což byla příjemnější kratochvíle, byť pro „bažanty“ finančně poměrně náročná.

Dalo se šikaně vzepřít?
Těžko. Pokud jste se o to pokusil, vzepřel jste se tím jakémusi neoficiálnímu řádu, který všichni ostatní tolerovali. Stal jste se černou ovcí. Byl jste trnem v oku důstojníkům, odmítl vás i kolektiv. Ví se o případech, kdy potom člověka zmlátilo hned deset jiných. Řada mladých vojáků se proto snažila dostat na jiný útvar, kde to nebylo tak drsné. Jenže kamkoliv jste poté přišel, měl jste nálepku někoho, kdo si stěžoval. Právě proto většina pamětníků absolutně odmítá klišé o tom, že „vojna z tebe udělá chlapa“. Naučil jste se prý nanejvýš to, že jste ochoten tohle všechno přežít, vyrovnat se s tím. Prvotním úkolem armády v totalitním režimu je, aby mladému člověku ukázal, kde je jeho místo. Že vzdor nemá šanci; ani v uniformě, ani v civilu.

Dokázala armádní šikana nadělat agresory i z velmi slušných lidí?
Určitě. Mohl jste být odveden jako úplný svatoušek, armádní stres a vztek ve vás ale otevřel netušenou temnou stránku. Byl jste schopen udělat něco, co by vás jinak ani nenapadlo. Nejen  ostatním, ale i sobě samému.

Teď máte na mysli sebevraždy?
Ano. Šikanovaní mladí vojáci se nemohli dočkat, až půjdou do stráže, protože dostanou ostré. Jakmile na to došlo, zašli za roh a tam se zastřelili. V letech 1964–1989 nepřežilo službu v ČSLA téměř 4 000 mužů, sebevražd bylo podle výzkumu kolegy Prokopa Tomka šedesát ročně. To je zhruba 30 sebevražd na sto tisíc vojáků, což už je poměrně vysoké číslo. Velkou vinu na tom nesla již zmíněná šikana. Mluvili jsme s pamětníky, kteří byli po psychické stránce naprosto vyřízení ještě dlouho po návratu do civilu. Několik měsíců nebyli schopni fungovat. Když jste zažil Gagarina nebo centrifugu, není se čemu divit.

Centrifugu?
To vás „mazáci“ na chodbě roztočili ve spacáku. Bohužel, někdy se to úplně nepovedlo a rozmlátili vám při tom hlavu o kovové skříňky. Vždyť se také našli pamětníci, kteří se během rozhovoru s námi rozbrečeli... Člověk si to nese s sebou. Kamarádům možná vypráví veselé historky, uvnitř mu ale zůstávají hluboké šrámy. Ve statistikách vyčtete, že ročně na vojně při mimořádných událostech zemřelo zhruba 200 lidí. Pozůstalí se často ani nedozvěděli, jak k tragédii došlo. Většina úmrtí vzešla z úrazů. Z blbostí. Dejte mladému klukovi bez zkušeností do ruky tank nebo několikatunový náklaďák... Nehod bylo mnoho. Dalo by se jim zabránit, pokud by fungoval dohled důstojníků. Bohužel, v předlistopadové armádě to nefungovalo. A nefungovalo toho víc.

Co ještě?
Vedle zmařených životů a všudypřítomného násilí bylo charakteristickým rysem i plýtvání všeho a vším. Na vojně se nejvíc jedly brambory a chleba. Abyste nemusel loupat deset pytlů brambor, pět jste sešrotoval a vyházel. „Zobákům“ to bylo jedno, „mazákům“ taky. I chleba se vyhazoval, nikdo ho už nemohl ani vidět. Strašně se plýtvalo i pohonnými hmotami. Někde byli vojáci po bojovém výcviku líní nahazovat sudy s naftou zpátky na tank, takže klidně i několik stovek litrů prostě vylili do trávy. Způsob předlistopadového hospodaření v armádě asi nejlépe vystihuje historka jednoho z pamětníků, jak u nejmenovaného útvaru při inventuře zjistili, že jim přebývá tank. A protože se blížila inspekce z ministerstva, rozhodli se ho pro jistotu zahrabat.

Absurdní. Jako z Černých baronů.
Trefně to glosoval jeden z pamětníků v naší knize, který se v uniformě řídil radou svého otce: „Na vojně dělej všechno, co ti řeknou, i když to nedává smysl.“ Osvědčilo se mu to prý třeba ve chvíli, když velitel nechal pamětníka spolu s dalšími vojáky nastoupit na betonovou plochu a nařídil jim, aby si vykopali okop pro ležícího střelce.

Pamětník zpětně popisoval: „Všichni koukali, stáli, já jediný padnul na zem a začal jsem kopat, lopatkou škrábat o beton. A co udělal ten lampasák, který to dal za úkol? Poslal mě na barák, abych šel odpočívat. Nesmyslný rozkaz, já jsem udělal nesmyslný čin a on prostě říká – vztyk, odchod na barák! Je tam nechal další hodinu, aby cvičili, škrábali zmrzlou plochu. Nebylo to dané jeho blbostí, ale protože chtěl, aby kluci velitele za všech okolností poslouchali. Když by potom došlo na bojovou akci, už by nebyl čas přemýšlet, že já mám lepší nápad a velitel se plete.“ Na vojně prostě logika fungovala jinak. Když se nad tím zamyslíte, mohlo to mít své opodstatnění. Jenže pro člověka, který přišel z civilního prostředí, to byl šok.

Utkvěla vám ještě nějaká taková vzpomínka?
Spíš než nějaká konkrétní věc mě překvapilo, jak pestré byly na vojně za Husáka strategie přežití, způsoby prokličkování absurdním systémem. Někdo šel s davem, jiný ze všech sil hledal způsob, jak se dostat jinam. Někdo chtěl být neviditelný. Všem bylo nicméně společné, že se člověk zpětně snažil najít si na tom negativním něco pozitivního. Ne, vojna z většiny chlapců chlapy neudělala. Podle jejich vlastních slov se však jednalo o formu osobní zkoušky, která je v konečném důsledku opravdu posílila.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vláda schválila nejdražší armádní zakázku v historii. Podívejte se na video.