Pryč s komunisty, město je naše! Plzní před 70 roky otřásly protesty proti měnové reformě

Když komunistický režim vyhlásil měnovou reformu, mzdy, ceny a důchody se přepočítaly v poměru 5:1. Kdo měl doma víc než 300 Kčs v hotovosti, dostal za ně koruny v poměru 50:1, životní pojistky stát rovnou bez náhrady zabavil. Co následovalo?
Masivní protesty po celém území republiky. Probíhaly téměř ve všech průmyslových závodech, přibližně ve 130 podnicích byly zaznamenány stávky. V několika městech, například v Praze 9, Bohumíně, Strakonicích a Vimperku, vyšli dělníci do ulic. A pak je tu případ Plzně, kde situace eskalovala nejvíc.

ČTĚTE TAKÉ: Spisovatel Hašek se v Rusku přidal k bolševikům, podílel se na rudém teroru?

Dají se plzeňské události svým rozsahem považovat za výjimečné?
Rozsahem ano. Sluší se však říct, že k něčemu takovému u nás nedošlo poprvé. Již v listopadu 1951 protestovali na veřejnosti i brněnští dělníci, a to v důsledku redukce vánočních příplatků. Vzorec chování byl velmi podobný: ze sociálních témat, které zajímaly dělníky, protesty s pomocí zapojení dalších vrstev společnosti došly až k požadavkům na odstoupení vlády.

Pro režim byla taková situace choulostivá – KSČ vládla jménem dělnictva, proto si proti němu nemohla dovolit tvrdě zasahovat. I v Plzni docházelo k tomu, že vysocí funkcionáři strany a důstojníci státní bezpečnosti nejdřív za dělníky posílali neozbrojené milicionáře, aby nespokojencům domluvili. Nebyl to šťastný nápad, milicionáři v mnoha případech dostali od dělníků pořádný výprask.

Jak to v Plzni začalo?
Prvním typem protestu byly stranické diskuze. V sobotu 30. května a neděli 31. května byly střední a nižší stupně stranického aparátu seznamovány s tím, co bude měnová reforma v jednotlivých regionech obnášet. A většina z nich vypověděla poslušnost. Na schůzích se místo toho, jak se bude reforma prosazovat, diskutovalo spíš o tom, jak je to celé nespravedlivé. I komunisté se zlobili, že o peníze přijdou nejen bývalí továrníci, ale i dělničtí úderníci, kolportéři Rudého práva a podobně. V pondělí ráno se továrny plnily dělníky, probíhaly členské schůze závodních organizací strany. A bezpartijní dělníci se na schůze dobývali, aby se dozvěděli, co se vůbec děje.

Lidé se ve fabrice srocovali, dávali najevo nespokojenost. A co je důležité – komunisté proti nim nezasahovali, i členská základna KSČ byla rozčílená. Později budou komunističtí dělníci na některých místech zatýkáni dokonce častěji než třeba bývalí národní socialisté. Stranický aparát se prostě tlakem reformy sám uvedl do stavu jakési pasivní rezistence. A tak měli plzeňští dělníci podstatnou část 1. června nerušené pole působnosti.

Kolik z nich vyrazilo do ulic?
Ze 30 tisíc škodováků zhruba pět tisíc. Část dělníků dál pracovalo ve fabrice, většina stávkovala, část se ke stávce snažila přesvědčit ostatní. Ven ze Závodů Vladimíra Iljiče Lenina a pobočného závodu Eleektrotrakce v Plzni-Doudlevcích vyšla vlastně jen hrstka. A i tahle hrstka stačila na to, aby systém dočasně úplně vyřadila z provozu. I proto, že průmyslové dělnictvo mělo jednu velkou výhodu.

Jakou?
Bylo koncentrované ve fabrikách, tedy v obrovské skupině tisíců lidí, kteří byli zvyklí chovat se kolektivně. Měli určitou hierarchii, tradiční hodnoty, vzájemnou solidaritu. Díky tomu byli dělníci ve chvíli, kdy o něco šlo, schopni se jednotně aktivizovat. Režim proti nim zasáhnul až v poslední možnou chvíli, kdy mu nic jiného nezbývalo.

Demonstranti nejednali promyšleně, nýbrž spontánně, na základě emocí. Spíše šlo o protest, kterým lidé vyjadřovali své rozhořčení a sdíleli jej s ostatními. Neexistoval žádný konkrétní plán, neprobíhal žádný pokus o mocenský převrat.

Jak to, že režim v Plzni působil tak zaskočeně, když se podle předem aktivovaných ozbrojených složek na nějaké ty nepokoje spojené s měnovou reformou připravoval?
Jenže on se připravoval především na problémy u výměnných středisek, kde lidé za staré koruny dostávali nové. Protesty se očekávaly ve frontách, v nichž lidé často stáli až 12 hodin. I lidé z těchto front, ženy z domácnosti či provozovatelé různých obchodů, se pak v Plzni mimochodem přidávali k dělnickému průvodu, který mířil na Náměstí Republiky. Vznikal společensky vícevrstvý dav, který začal mít velmi záhy i politické požadavky, křičel například „Chceme svobodné volby“, „Pryč s komunisty“.

Před 70 lety byla 1.června 1953 vyhlášena měnová reforma, stát tak získal přes 14 miliard tehdejších korun. V Plzni o dva dny později vypuklo povstání. pic.twitter.com/WSWd9vLFR5

— kalendarbeda (@kalendarbeda) June 1, 2023

V továrně tohle ještě nezaznívalo?
Ne. Tam se tolik neřešila ani měnová reforma jako taková, spíš jeden z jejích extrémních výstřelků. Spočíval v tom, že dělníkům měly být v květnu vyplaceny zálohy na mzdy, což se v řadě podniků nestihlo včas. Dělníci proto zálohy na mzdy buď nedostali vůbec, nebo je obdrželi až koncem května, tedy v době, když už byly obchody z rozhodnutí vlády kvůli celonárodní nákupní horečce zavřené. Nastala zkrátka situace, že dělníci brzy bezcenné peníze neměli jak utratit. Právě uzavření obchodů zvyšovalo celkovou paniku obyvatelstva. Někteří lidé se bezprostředně před reformou nestravovali podle svých obvyklých standardů a obávali se hladu.

Důležité pro radikalizaci nálad byly samotného 1. června také zážitky z ranních cest do práce. Dělníci si nemohli stihnout vyměnit staré peníze za nové, a proto za jízdenku na tramvaje či autobusy do továren platili padesátinásobek obvyklé nominální částky. Taková věc vás v první chvíli naštve víc než prozatím trochu nekonkrétní hrozba ztráty úspor. Tohle všechno se ale v průběhu 1. června samozřejmě postupně měnilo. Proto když dav dospěl před plzeňskou radnici, už zaznívala i politická hesla. Skupina asi 150 jedinců vtrhla dovnitř a začala z oken vyhazovat Stalinovy či Gottwaldovy busty, nahrazovala je portréty Edvarda Beneše.

Už to bylo povstání se vším všudy.
Vidíte, já bych to tímhle slovem neoznačil. Přiléhavější mi připadá výraz „revolta“. Uvědomme si, že demonstranti nebyli schopni něco jako povstání zorganizovat, nejednali promyšleně, nýbrž spontánně, na základě emocí. Spíše šlo o protest, kterým lidé vyjadřovali své rozhořčení a sdíleli jej s ostatními. Neexistoval žádný konkrétní plán, neprobíhal žádný pokus o mocenský převrat. Pokud se stalo, že demonstranti na ulici odzbrojili některého z policistů, zbraň nepoužili. Ve všech případech ji odhodili nebo zničili.

Takže to nemělo rysy jako v Maďarsku 1956, kdy se spolupracovníci tajné policie věšeli na kandelábry?
I v Plzni se odehrály pokusy o lynč, část obyvatel mířila svou zlobu na některé stranické funkcionáře. Ale nebyla v tom úvaha mocenského postupu, spíš obyčejný vztek. Demonstranti příliš nepřemýšleli, co dál. Postupovali od jednoho symbolického místa k druhému, tam se shromažďovali a vykonávali činnosti, kterými se odkazovali k demokratickým tradicím. Dav se nejdříve vydal k místu, kde původně stál základní kámen památníku americké armádě, později k soše T. G. Masaryka. U ní zpíval masarykovské písně. To, že nešlo o převrat plný krvavých, zuřivých bojů, dokazuje i skutečnost, že se kolem poledne část protestujících obyvatel rozešla domů normálně naobědvat. Na náměstí před radnicí neprobíhala žádná permanentní revoluce, po velkou část dne zde byl naprostý klid.

Demonstranti mezi pořádkovými silami rozlišovali. Ve velkém útočili na tajné policisty a na příslušníky Lidových milicí, uniformované policisty naopak i nadále respektovali. Neviděli v nich nutně své nepřátele.

Třeba radnici ale protestující obsadili.
Dav na ni toho dne zaútočil dvakrát, poprvé v ranních hodinách. Předseda jednotného národního výboru Josef Mainzer se pokusil nespokojence před budovou uklidnit a byl vypískán, takže ho napadlo promluvit z radničního přízemí do městského rozhlasu. Ani to se demonstrantům nelíbilo, takže do radnice vtrhli. Pár příslušníků SNB se tam sice nacházelo, ale fyzicky nebyli schopni nikoho zatknout. Dav je smetl. Pronikl postupně nejen do rozhlasového studia, ale i do štábu civilní obrany, tedy tajného vojenského prostoru. V této fázi neexistovala síla, která by je mohla zastavit.

Z radnice v jednu chvíli vyběhnul důstojník Státní bezpečnosti, utíkal před pronásledovateli za roh do Justičního paláce. Proto se část demonstrantů následně vrhla i na tuto budovu. V ní se pustili do likvidace výzdoby, z oken vyhazovali soudní spisy, které považovali za trestní agendu; na ulici je pak pálili ve velkých hromadách. V plzeňském archivu jsou některé ohořelé spisy dodnes. Ale jsou to spíš civilní věci. Demonstranti v tom zmatku nebyli schopni rozlišovat jednotlivé typy písemností.

Obsazení radnice a Justičního paláce nebylo zas tak málo, ne?
Nebylo. Něco takového se protestujícím v jiných částech republiky nepodařilo. Jenže vývoj událostí směřoval dál. V odpoledních hodinách se centrum demonstrací přesunulo na tehdejší Dukelské, dnes Masarykovo náměstí, kde byl památník Národního osvobození se sochou TGM. Odtud chtěl dav směřovat k rozhlasu. Jenže na mostě přes železniční trať poprvé narazil na organizovaný kordon ozbrojených jednotek připravených rozhodně hájit své pozice.

Začalo přituhovat.
Lidé ustupovali k nedaleké čtvrté bráně Škodovky. S pomocí ukořistěného vozu masny prorazili vrata, část davu v nich zmizela a zamířila na své pracoviště, protože si potřebovala na konci směny odpíchnout. Dělníci už totiž začínali tušit, že z téhle akce mohou být nepříjemnosti, tak chtěli být raději řádně evidovaní.

Ve dvě hodiny, kdy ranní směna opouští továrnu, začala druhá fáze demonstrací. Zřejmě i jejich vrchol. Dav znovu zamířil na náměstí, podruhé zaútočil na radnici. Tentokrát již měl celý střet bojovnější charakter. Bezpečnost proti demonstrantům nasadila hasiče se stříkačkami, lidé jim prořezávali hadice. Nastala mela. U dříve zmíněné čtvrté škodovácké brány došlo k závažné události, kdy hlídka lidových milicí nevydržela tlak demonstrantů a začala varovně střílet do vzduchu. Byl to vůbec první případ, kdy bezpečnostní složky státně socialistického režimu použily střelbu proti dělnictvu.

Mrtví z toho ale nebyli.
Ne, o nikom zabitém ani postřeleném z celého 1. června 1953 v Plzni se v pramenech nedochovaly žádné informace. Po celé republice se přesto v dalších dnech šířily zprávy o zastřelených dělnících. Ano, řada demonstrantů zřejmě utrpěla zranění při násilných potyčkách zejména s milicionáři, ale ani zde bohužel nemáme k dispozici žádná podložená čísla. Demonstranti své šrámy samozřejmě nikde oficiálně nehlásili. Oficiální jsou jen údaje od desítek zraněných policistů, milicionářů a hasičů. Musíme zdůraznit, že demonstranti mezi pořádkovými silami rozlišovali. Ve velkém útočili na tajné policisty a na příslušníky Lidových milicí, uniformované policisty naopak i nadále respektovali. Neviděli v nich nutně své nepřátele. Často je vlastně i přemlouvali, aby se přidali k demonstrantům. Někteří z těchto uniformovaných příslušníků dokonce nečinně přihlíželi, když byli nedaleko od nich mláceni milicionáři.

Ať už to v průběhu dne vypadalo jakkoliv, nepokoje byly nakonec ještě před večerem potlačeny. Jak?
Jak už jsem řekl – po druhé hodině se dav opět vydal na náměstí k radnici. Tentokrát tam už sice stály vojenské a policejní kordony, nesnažily se však lidem příliš aktivně bránit ve vstupu. Několikatisícový dav snadno prošel. Do Plzně se nicméně už sjely posily bezpečnostních složek z jiných částí republiky, v ulicích byla přítomna i armáda, dorazily jednotky Pohraniční stráže. Ozbrojenci zatím zůstávali pasivní, pod jejich dohledem na náměstí demonstrovalo zhruba sedm tisíc lidí.

Jakmile početný dav podruhé zaútočil na radnici, došlo k tomu proto, že chtěl osvobodit zatčené kolegy. Obránci radnice se stáhli do vnitřku budovy, demonstranti na ně házeli nářadí a drobné mince, po reformě naprosto bezcenné. Docházelo k potyčkám, aktivní demonstrant se zásluhou hasičů poznal velmi snadno – byl od hlavy k patě mokrý. Během pozdního odpoledne do Plzně dorazily posily z Prahy, objevil se i náměstek ministra národní bezpečnosti Jindřich Kotal, který převzal vedení zásahu. Po páté hodině vydal rozkaz vyklidit náměstí. Tehdy se ozbrojené složky daly do pohybu, vytlačily demonstranty z náměstí, rozptýlily jejich zbytky v okolních ulicích. Průběžně pozatýkaly více než 200 z nich. Byl konec. Ještě před tím ale byla zapotřebí jedna věc.

Jaká?
Představitelé komunistické strany vystoupili v městském rozhlasu a veřejně prohlásili manifestaci nikoliv za dělnickou revoltu, ale za pokus o puč nepřátel republiky. Tímto způsobem dali najevo, že ideologické spojenectví mezi komunistickou stranou a dělnictvem trvá. Že samotní dělníci byli pouze svedeni reakcí, buržoazními kruhy. Teprve pak byl dostatečně legitimizován silový zákrok, který se již z pohledu vedení strany jevil být nevyhnutelný. Protesty totiž mezitím získaly velkou dynamiku i politický osten.

Jakmile se demonstranty podařilo rozehnat, strana ještě téhož dne uspořádala svůj vlastní průvod. Co se o tom ví?
Sestával především ze stovek nejvyšších funkcionářů, kteří se do té doby báli o život. A kteří teď narychlo potřebovali ukázat, na čí straně v důležitém dni stáli. Hodně z nich se před tím hodiny schovávalo, tahle manifestace pro ně byla vítanou příležitostí, jak v již bezpečné chvíli prokázat pevný postoj. Tisk se tuhle demonstraci následně snažil podávat jako radostný průvod s hudbou a tančící mládeží, ve skutečnosti však šlo o vystrašené, často zbité funkcionáře, kteří ten den měli možná hodně důvodů k přemýšlení, určitě však ne k radosti. Vrcholem této demonstrace bylo stržení sochy TGM na dnešním Masarykově náměstí.

Byl u toho herec Větrovec, jak se traduje?
Byl, sám to přiznával. Po revoluci v roce 1989 se hodně mluvilo o tom, že to byl právě Josef Větrovec, kdo Masarykově soše nasazoval oprátku. To ale na základě pramenů nelze prokázat. A upřímně – ani mi to nepřijde zas tak důležité. Za zásadnější bych považoval spíše to, že Větrovec tehdy s touto manifestací bezesporu souzněl. Jisté je, že se na programu daného shromáždění stejně jako více herců plzeňského divadla aktivně podílel. To mi samo o sobě přijde dostatečně vypovídající.

Protesty byly potlačeny, režim vydržel. Jakou podobu měly následné represe a perzekuce?
Zatímco mladé dělníky s dobrými pracovními výsledky strana vesměs propustila na svobodu, demonstrantům nedělnického původu soudy mnohdy uložily přísné tresty. A to i jedincům, u nichž neexistovaly důkazy, že by se demonstrací aktivně zúčastnili. Šlo například o bývalé nekomunistické politiky, kteří pouze procházeli kolem po ulici. Nebo jim bylo prokázáno, že zkrátka jen přikývli hlavou, jakmile se skandovala určitá hesla. Bezpečnost to uchopila jako příležitost, jak tyto lidi postihnout a zároveň dát procesům potřebnou politickou náplň.

U soudu totiž nebylo možné hovořit o sociálních důsledcích reformy na dělnickou třídu… Větší tresty dostali i ti z dělníků, kteří byli usvědčeni, že se zapojili do násilných konfliktů s pořádkovými silami. Většina zatčených dělníků dostala třeba jen tři měsíce, politicky lépe využitelný člověk vyfasoval pořádný flastr.

Vybavíte si konkrétní případ?
Ano. Šlo třeba jen o učitele, který zrovna shodou okolností pracoval ve fabrice – demonstrací se přímo nezúčastnil, z pohledu bezpečnosti však mohl působit jako nepřátelský element působící na dělníky. V politických procesech bylo po plzeňském červnu 1953 odsouzeno 242 účastníků demonstrací. Ještě širší dosah měla mimosoudní perzekuce. Jen v Závodech V. I. Lenina bylo různou formou po pracovní a odborové linii potrestáno přes 1400 zaměstnanců. Někteří byli přeřazeni na horší pracovní místo, jiní se dočkali propuštěni ze zaměstnání. Přinejmenším si museli ve fabrikách prostávkovaný čas napracovat.

I trest v podobě ztráty členství v ROH mohl mít neblahé následky, znamenal například komplikaci při přijímání dětí na vysoké školy. A pak tu byl ještě jeden specifický trest, typický pro Plzeň 1953 – více než dvě stovky rodin byly vystěhovávány z města. Toto opatření vyvolávalo mezi vedoucími představiteli strany největší kontroverzi.

Jak to probíhalo?
Hlavní je, že vystěhovávání se ve skutečnosti vůbec netýkalo demonstrantů, ale spíše potenciální opozice bydlící v centru. Strana se zkrátka na strategických místech města zbavovala politicky nespolehlivých obyvatel, kteří namnoze povzbuzovali demonstranty z oken svých bytů. Zároveň se tento krok snažila využít propagačně. Uvolněné byty totiž měly být nově obsazeny dělnickými rodinami, které si v minulosti podobně lukrativní nemovitosti nemohly dovolit.

Vystěhovávání však bylo nakonec zastaveno samotným vedením KSČ, protože se začalo nepředvídatelně týkat i jedinců napojených na stranické funkcionáře. Stížností se prostě nakupilo až moc. Někdy v létě 1953 beztak do republiky dorazil tzv. Nový kurz. Po Stalinově smrti a po červnovém povstání v NDR se totiž sovětská politika výrazně změnila. Moskva si začala uvědomovat, že prostředí střední Evropy je třeba sociálně stabilizovat, proto zatlačila na místní vlády včetně československé, aby více dbala o životní úroveň dělníků. Začalo období cílené politické stabilizace, jehož symbolem byly hojně propagandisticky užívané akce plošného zlevňování zboží.

Proto se roku 1956 v Československu nic moc neděje, když v Maďarsku a Polsku dochází k masivním nepokojům?
Ano. Na podzim 1956 například právě Škodováci dostali prémie navzdory faktu, že na ně neměli nárok. Vláda se ve velkých fabrikách snažila udržet klid a spokojenost za každou cenu. Mimo to tam posilovala též agenturní síť. Státní bezpečnost do roku 1953 neměla v továrnách příliš spolehlivé zdroje informací, to se nyní snažila napravit. Účinná sociální politika i větší informovanost strany o náladách dělnictva zabránila další eskalaci napětí.

Straničtí funkcionáři se snažili vůči dělníkům postupovat velmi obezřetně. Když v roce 1958 došlo k dalším velkým změnám mzdových systémů, v továrnách se zaváděly postupně, formou opatrných experimentů. Jakmile strana jen vycítila, že by mohla s novými opatřeními u dělníků narazit, raději na čas ustoupila. Přesto rok 1953 neznamenal konec dělnických stávek. Vyskytovaly se hojně po celá 50. léta, každoročně se jich odehrávaly desítky.

Mohly být nepokoje z roku 1953 pro tehdejší režim skutečnou hrozbou?
Pokud by nerušeně probíhaly dostatečně dlouho, mohly by snad vést k nějaké hlubší celospolečenské debatě. Je však třeba si uvědomit, že měnová reforma dočasně spojila zájmy různých společenských skupin, které se v řadě jiných aspektů výrazně odlišovaly. V Plzni sice došlo k lokálnímu zhroucení moci, stalo se tak ovšem také díky odporu naprosté většiny komunistů. Vykládat proto plzeňskou revoltu jako předstupeň listopadu 89 podle mého nepřipadá v úvahu.

Tehdejší společnost nebyla v mnoha věcech vůbec tak jednotná, jak bychom si třeba dnes představovali. Spíš šlo opravdu o to, že vláda neprozřetelně naštvala i ty skupiny obyvatel, o něž se opírala. Což však samo o sobě neznamená, že za určitou představou socialismu i nadále nestály. Měnovou reformu z června 1953 lze stejně jako třeba pozdější odhalení Stalinova kultu osobnosti ze všeho nejvíc označit za obrovský otřes důvěry. Pokus o revoluci to ještě nebyl.