Zákeřnost ruské armády na Ukrajině je šílená, ustupující okupanti ve velkém zaminovali školy, školky i dětské prolézačky. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to tvrdí ženista a člen armádních záloh Přemysl Šedý, který v napadené zemi pomáhá neziskové organizaci Team4Ukraine. Jeho vyprávění je svědectvím o hrůzách, které bude válkou postižený národ prožívat ještě po desítky let.
Jak velké území Ukrajiny je zaminováno?
Představte si plochu, která je dvakrát větší než Česko. Vlastně víc než dvakrát. Tak velké území je znečištěno jak minami položenými, tak rozptylovanými z vrtulníků. Třeba právě používání raketové submunice je přitom velikánský problém.
Válka na Ukrajině
Rusové vezmou raketu země-země, umístí do ní šedesát zdánlivě nenápadných válečků. Raketa je naprogramovaná tak, že jí za letu na boku odpadnou plechy a všechny válečky v daný okamžik vysype. Z jednoho raketometu vystřelíte takových raket třeba dvanáct. Přičemž těch raketometů máte v jednotce i šestnáct. Jednou salvou tím pádem zaneřádíte až několik kilometrů čtverečních. Strašné. Tahle tzv. clusterová munice je navíc následně velmi nebezpečná i pro ženisty, když se s ní pak pokouší manipulovat. Jde přitom jen o jeden z mnoha velkých průšvihů.
Jaké jsou ty další?
Třeba nevybuchlá dělostřelecká munice. Té je momentálně na Ukrajině něco v řádech statisíců kusů. Blbé je, že s ní u Rusů nikdy nevíte, na čem jste.
Jak to myslíte?
Jejich nejčastěji používaný dělostřelecký granát ráže 152 milimetrů váží zhruba 45 kilogramů, je v něm několik kilogramů TNT. Když vybuchne, zraňující účinek střepů je 150 metrů. Jenže vybuchne opravdu? Udává se, že až deset procent vypálené ruské dělostřelecké munice selže. To je strašně moc.
Co je Team4Ukraine
Organizace pomáhající Ukrajině již od roku 2014. Má za cíl podporu občanské společnosti, profesionalizaci nevládního sektoru, specializovaný výcvik bezpečnostních a zdravotních složek, jejich zásobování nedostatkovým materiálem. Přímo také humanitárně pomáhá konkrétním civilistům, civilní infrastruktuře.
Lze za tím hledat jednoduchý důvod: Když porovnáme skladování dělostřelecké munice v Česku a Rusku, je to úplně jiný svět. V Česku k tomu užíváme speciální prostory, které jsou v létě klimatizované, v zimě vytápěné. V Rusku se munice skladuje přímo v tajze. Sněží na ni, roste na ní mech, bedny odehnívají, rozpadají se. Co já vím, měli to tam naskládané do výšky dvou a půl metru. Na žádných paletách, normálně na zemi. Munice pak neskutečným způsobem koroduje, rozbušky selhávají. Někdy...
ČTĚTE TAKÉ: Krvavá bitva o Bachmut symbolizuje Putinovo fiasko
A někdy ne.
Jak říkám – nikdy u nich nevíte… Dalším strašným problémem je zákeřnost ruské armády. Když totiž měli Rusové při ústupu čas, cíleně na Ukrajině zaminovávali hlavně domy a objekty civilní infrastruktury. Konkrétně dětská hřiště, školy, školky. Pamatuju si to z naší návštěvy v Izjumu, odkud nedlouho před tím Rusové odtáhli. Pokud jste někde na nějakých plechových vratech spatřil výstražný nápis „pozor, miny“, mohl jste se vsadit, že jde o školku. Proboha! Vždyť já viděl i zaminované dětské prolézačky! Napadlo by vás něco takového?
Ne. Jistěže ne.
Vím, jsem blbý Středoevropan. Když jsem ale armádní ženista, mým úkolem je vybudovat protitankové minové pole. Zastavit, usměrnit nebo zpomalit postup nepřítele. Tedy vojáků. Vycvičených jedinců, kteří v tom riziku žijí. Kteří s ním počítají. Abych se ale pokoušel zabíjet děti? To je přece šílené. U Rusů přitom nejde o nějakou výjimku, takhle se prostě chovají. Mají to jinak.
Jak se to ještě projevuje?
Přístup Západu a Ruska se velice liší, a to i ohledně min. Vezměte si třeba Švédy. Pracují s minami, které používají časovač. Můžete na něm nastavit, zda se deaktivují do 24 hodin, do 48 hodin, do 72 hodin, do 240 hodin, do 720 hodin. Jakmile se deaktivují, vystřelí z nich červený praporek, aby se mina dobře našla. U NATO je to podobné. Když NATO někam vystřílí kazetovou munici, taky používá deaktivaci nastavitelnou na určitý čas, po kterém mina sama vybuchne. Rusové se ničím takovým nezatěžují. Svou minu nedeaktivují. Jejich mina prostě zůstává na místě, čeká na svou šanci. Přesně podle klasického ruského přístupu: „Není to moje? Tak ať to není nikoho.“ Barbaři… Tvrdím, že Rusko je mentálně dědicem Zlaté hordy. Chová se jako mongolská vojska, když před dávnými staletími vypalovala vesnice a rozsévala zkázu.
Polský policejní pyrotechnik na Ukrajině při práci na odminování oblasti Zdroj: Polska policja
Co v místě, odkud se stáhli, zaskočí i otrlého chlapa?
Třeba právě to jejich chování k civilistům. Jak dávají odjištěné granáty do ledniček, do šuplíků. Ukrajinci se po dlouhé době vrátí do svého domu a jelikož jsou tradičně hodně pracovití, okamžitě se pustí do uklízení bince. A prásk. Stačí otevřít mrazák… Jakmile jde o granát F-1, všichni lidi v místnosti jsou přinejmenším zranění tlakovou vlnou. Pokud je tedy rovnou nezabijí střepiny. Rusové taky s oblibou dělají tzv. ženijní nástrahy.
Práce na sto let
Odminovat Ukrajinu po současném konfliktu může trvat klidně celé století. V dřívějším rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekli elitní čeští ženisté plukovník Tibor Palasiewicz a major Ota Rolenec z Univerzity obrany v Brně. „Některé ruské miny umí hodně,“ řekl Palasiewicz. „Rusové na Ukrajině spoléhají na jeden z novějších typů POM-3, který nereaguje na tlak, nýbrž na pouhé otřesy země způsobené chůzí. Její senzory jsou dokonce tak citlivé, že rozeznají chůzi člověka od chůze zvířecí, případně od techniky. Pro nás je to pořád do značné míry poněkud tajuplná mina.“
Co to je?
Největší svinstvo, jaké může být. U nás zakázané. Vezmete třeba právě granát F-1, tedy klasický francouzský „ananas“ z roku 1916, jen s jinou rozbuškou, dodanou Rudou armádou ve 30. letech. Má vrhovou a přepravní pojistku. Přepravní pojistka je to slavné kolečko, které se ve filmech vytrhává s pomocí zubů. Nesmyslně, věřte mi – vyrval byste si veškerý chrup. Tuto pojistku musíte nejprve upravit kleštěmi, její závlačku narovnat, aby šla lehce vytáhnout a trochu ji povytáhnete. Pak už to jde snadno. Rusové k tomuhle kolečku přiváží silon nebo tenký drátek, instalují to třeba na schodiště. A teď si uvědomte, že v barácích na Ukrajině není elektřina, často jde pouze o hromady suti. Takže přijde ženista, všude kolem něj rozsypané stropy, stěny i okna, rozbité stoly, někdy i schválně navršené barikády, protože tu třikrát, čtyřikrát prošly boje. Musí ten svinčík vyčistit. To je asi nejnebezpečnější. I když…
I když?
Hrozné jsou i lesy, třeba kolem Kyjeva. V té oblasti tradičně roste hodně hřibů, přímo to tam vybízí k nějaké procházce do přírody. Momentálně bych ji ale důrazně nedoporučoval. Můžete tam šlápnout na cokoliv… Třeba česká protitanková mina má odpalovací zátěž 200 kilogramů. Když na ni člověk šlápne, nestane se nic. Jenže jakmile člověk mého typu šlápne na tu ruskou s odpalovací zátěží 80 kilogramů, v okamžiku prostě není. Smůla. Stejně jako když narazíte na minu s magnetickým rozněcovačem. Nad ní přejede náklaďák, vyhne se jí, protože koleje jsou vyjeté o chlup jinde. Vzápětí se ale vyvolá magnetická reakce a stejně to bouchne.
Je to zkrátka tak, jak naznačoval název slavného hollywoodského filmu o zneškodňování min: Smrt čeká všude.
Problém je, že co v něm ukazovali, v praxi neplatí. Když třeba zamaskujete minu, tak pokud ji budete chtít za chvilku zase najít, povede se vám to. Všimnete si odlišné barvy listí, obráceného rubem nahoru, tráva je sušší, jinak uválená. Jenže stačí tři, čtyři dny, nedej bože pokud zaprší – a nenajdete nic. To byste musel být stopař jak Vinnetou. Případně další filmová blbost: Když tam pyrotechnik nakráčel k mině a jen tak ji zvednul… To nejde, to by bylo strašně nebezpečné. Každou minu, i tu zdánlivě pouze pohozenou, totiž můžete mít zajištěnou proti vyzdvihnutí. Můžete s ní manipulovat sebeopatrněji a stejně bouchne. Ruské zařízení proti vyzdvižení je nenápadná krabička. Obvykle má takové tykadlo – zatížená pružinka vystřelí, jakmile s tím pohnete třeba jen o deset milimetrů.
Stála tahle past na Ukrajině hodně životů?
Ano. Bohužel. Ukrajinci jsou neuvěřitelní dobrodruzi. Na internetu jsem viděl videa od jednotek, které po Rusech sbírají nevybuchlou munici. A fakt se toho nebojí. Před nimi se válí přes čtyřicet kusů dělostřelecké munice, tak jeden z nich přijde a kopne do toho, aby se to odlepilo od zmrzlé hlíny. Já bych na to ani nesáhnul! Jsou to střelci.
Pamatuji si několik měsíců staré video, jak Ukrajinec s cigaretou v ústech vezme minu z cesty a odhodí ji do přilehlého potoka.
Jasně, to jsem taky viděl. Blázen! Naprosto neuvěřitelně vyřešil problém, minu mohl jednoduše položit na kraj cesty, označit ji třeba klackem a červeným hadrem. Každý ženista by si pak věděl rady – vzal by klíček, otevřel by na mině jeden ze dvou otvorů, otočil by dvakrát klíčkem po směru hodinových ručiček, vyskočil by adjustační šroub, stačilo by tedy odšroubovat střed s rozbuškou a byl by klid. Mohl byste s tím házet jak s diskem, samo TNT je totiž strašně odolné. Bohužel, v tom potoce bude mina ještě nebezpečnější. Může tam někoho zabít i za sto let.
Ukrajinci v Izjumu pročesávají oblast a likvidují miny, které po sobě nechali ruští okupanti. Zdroj: Profimedia.cz
Za sto let?
Mina je dokonalý voják. Když někam položíte odjištěnou, adjustovanou minu, může na svou příležitost čekat klidně i tak dlouho. O to hůř, když to bude protipěchotní mina typu Lepestok, připomínající lísteček. Shazuje se ze zásobníku ve vrtulníku, případně z raket. Je vyrobená do netradičního tvaru, který hodně láká děti. Přitom nese 100 gramů tekuté trhaviny, nedá se zajistit. Můžete ji jen zlikvidovat. A to tak, že se na ni něco hodí. Nebo že se prostřelí – trhavina z ní pak vyteče. Ano, co se týče válečných zbraní, i tohle svým způsobem značí dokonalost. Stejně jako to, že mina obecně bývá v neposlední řadě též zbraní dosti levnou.
Vážně?
Zaminování metru čtverečního stojí v přepočtu několik dolarů. Odminování stejného území přijde na 1 500 dolarů. Když ženista odminovává ručně, pomocí tzv. minopichu, je to navíc strašně pomalé. Rychlejší je mít detektor, který stojí zhruba 3 200 dolarů.
Jak si mám takové odminování představit?
Ženista chodí po daném prostoru zleva doprava. Pokud je to dobře organizované, používá červenou pásku, aby bylo hned poznat, kde už byl. Jakmile se dostane k mině, detektor mu zapíská. Snímá však bohužel jen do hloubky 30 centimetrů. Je totiž ještě jeden totální marast, který Rusové rádi dělají: Dají protitankovou minu do 60 centimetrů a na ni položí trám, takže to přístrojem prostě nenajdete. Jediný, kdo to pak najde, je kombajnér.
Pes k vyhledávání min ne?
Kdyby šlo o písčité podloží, tak třeba ano. Jenže na Ukrajině mluvíme v mnoha případech o černozemi s velkou viskozitou, která je jak lepidlo zacelující veškeré póry. Takovou minu nenajde ani slavný hledací pes Patron. Při odminování fakt nemáte žádnou jistotu. Mina je skoro celá z bakelitu a TNT, je tam jen pět nebo sedm gramů hliníku. Detektor ji proto někdy nezachytí. I když vám nakrásně zapíská, může se před vámi skrývat pouze střepina. Nebo šroub, který do pole před třiceti lety vypadnul z traktoru. Ať už je to ale cokoliv, ženista poklekne, vezme do ruky minopich, což je držák s nemagnetickým hrotem, a začne pod úhlem zhruba 35 stupňů propíchávat půdu.
Po celém světě číhají na svou chvíli desítky milionů nastražených min. Zdroj: Profimedia.cz
To je nejkritičtější chvíle?
K ní se teprve blížíme. Řekněme, že šlo opravdu o minu. Ruskou protitankovou, se sedmi kilogramy TNT, která připomíná dort. Pak má ženista za úkol ji něčím nemagnetickým obnažit. Dát pozor na to, že pod ní může být zařízení proti vyzdvižení. Ne, opravdu to není jako ve filmech. Situace se nevyřeší tím, že cosi pouze odšroubuji, přestřihnu drátek.
A jak tedy?
Mám sedmikilogramovou minu, možná jsou tam dvě nebo tři – někdy se dávají na sebe, pod to navíc ještě zařízení proti vyzvednutí. Zbývá jediná možnost: vzít plastovou, titanovou nebo hliníkovou kotvu, bez jediného pohnutí miny to zaháknout padákovou šňůrou, odplížit se co nejdál. Načež to ze vzdálenějšího skrytu pomalu vytahovat. A modlit se. Stačí, aby se mina pohnula jen maličko a kotva z toho sklouzne.
Co následuje, pokud mina nebouchne?
Pak ji přenesete jak dort na skládku min k likvidaci. Ideálně z ní ještě vyšroubujete střed. Likviduje se potom jednoduše. Najdete si prohlubeň, která se dá označit vznešeně za trhací jámu. Výbuch, tlaková vlna a střepiny by měly jít do vzduchu, ne do prostoru. Takže čím hlubší, tím lepší. Pokud to jinak nejde, musíte místo obložit pytli s pískem. Dá se na to trhavina, jako roznět k řízené explozi poslouží oheň či elektřina. A je klid.
Jaké miny jsou podle vás nejhorší?
Některé miny jsou schopné zaútočit na obrněnou techniku přes střechu, klidně i na padesát metrů. To už je totální Terminátor. Zatím jsem se s nimi nesetkal. A doufám, že ani nesetkám. Nebezpečné jsou i už zmíněné miny-lístečky. Na ně se nesahá. Pokud jsou na tvrdém podkladu, jen je s pomocí minopichu shrnete. Dá se k nim iniciační nálož a řízeně se to trhne.
Problém je, že Rusové jsou ohledně min a zaminovacích systémů velice, velice kreativní. Miny vystřelované z raket mají dráty, kovové pásky, které se automaticky rozevřou a vytvoří síť. Stačí pak o ni jen zavadit. Jen si to představte – pokud něco takového dopadne do hustého porostu, seschlé kukuřice s býlím, jako ženista před sebou skoro nic nevidíte. Musíte všechno stříhat ručně. A doufat, že se nic nepodělá.
Je to hodně psychicky náročná práce?
Fyzicky i psychicky. Ženista za den udělá pár desítek metrů, možná stovek. A je naprosto vyčerpaný. Existuje na to mechanický lék: odminovací robot. Vyrábí se na Slovensku, jmenuje se Božena a dokáže za hodinu zpracovat půl hektaru. Je to vážně kolos – váží třináct a půl tuny, je opancéřovaný, vydrží výbuch devíti kilogramů TNT.
S neziskovou organizací Team4Ukraine teď na jeho pořízení chystáme sbírku, je to bohužel dost drahá hračka – v základu stojí půl milionu eur, potřebujete i ojetý náklaďák, podval, specializované nářadí, náhradní díly, výcvik obsluhy, k tomu osm detektorů, minopichy. Na dvě Boženy nám to vychází na jeden a půl milionu euro. Smutné je, že k dostatečně rychlému odminování Ukrajiny bychom potřebovali těch Božen tisíce. A víte, co je hrozné? Že i kdyby se nám to hned zítra povedlo, stejně by tu zůstaly další hrozné válečné dopady.
Patron, pes se skvělými výsledky při vyhledávání min, se v Ukrajině stal celebritou. Zdroj: Archiv Přemysla Šedého
Jaké?
Vedle min a nevybuchlé munice bude Ukrajinu hodně dlouho soužit i chemické znečištění. Za našich životů se to bohužel nevyřeší. Ukrajinci se kvůli současným válečným operacím budou ještě dlouhá desetiletí potýkat se znečištěním těžkými kovy, vždyť jen při výbuších TNT se uvolňují různé chemikálie včetně azbestu. I znečištění podzemních vod je na Ukrajině v rozsahu, jaký tady asi ještě nikdy nebyl. Zase platí, co je u Rusů zvykem: že napadenou krajinu doslova zničí. I když Ukrajinci válku vyhrají, budou se s ní navíc ještě dlouho potýkat i psychicky.
Na spoustu věcí asi jen tak nezapomenou.
Opět dojde k tomu, co psychologové popisují u první a druhé generace přeživších holocaustu. Kdo si prošel koncentráky, často se o tom pak odmítal bavit se svými dcerami a syny, snažil se to vytěsnit. I první poválečná generace si tak odnesla trauma. Nejen to – zjistily se u ní taky neurologické změny na mozku, stres je zkrátka zjevně dědičný. Se vší tou hrůzou se více dokázala vyrovnat až druhá poválečná generace. A na Ukrajině to nebude o moc lepší. Rok trvající konflikt přinesl desítky tisíců válečných zločinů, primárně ruskou stranou, většinou na civilním obyvatelstvu. Pokud se jednou vrátí domů tisíce dětí odvlečených do Ruska, přinesou si s sebou šílené trauma. Nemluvě o mladých klucích s bojovou zkušeností.
Myslíte, že si to taky ponesou až do konce života?
Bezpochyby. Představte si, že jste devatenáctiletý kluk, máte za sebou krátký, šestitýdenní výcvik. Dostanete se na úsek fronty, kde Rusové v rámci osmičlenných družstev útočí tři měsíce v kuse. Poznáte zákopový boj zblízka, kdy zabíjíte tím, co je zrovna po ruce. Neustále jste v bahně, od krve, v noci nad vámi létají světlice. Do paměti se vám vryje chvíle, kdy střepina kamarádovi otevře břicho, až se střeva vyvalí ven. Jinému exploze urve ruku. Žijete v nepředstavitelném hororu.
Ukrajinští vojáci prohledávají pole zaminované Rusy. Zdroj: Profimedia.cz
Až válka skončí, bude vám dvacet. Přijdete domů totálně vyhořelý, nedokážete se s tím sám srovnat. Pakliže jste chlap, je vám čtyřicet, snad to nějak dáte. Pro mladé to ale může být bez odborné pomoci průšvih. Ve dvaceti jste vlastně nezažil nic jiného, než co jste poznal na frontě.
A berete to jako normu.
Přesně. Budete mít problém se zařadit do civilního života. Dělat v továrně od do? A proč? Lidé tohoto typu budou velmi náchylní k tomu, aby se nechali zlákat organizovaným zločinem. Nebo budou páchat násilnou trestnou činnost. Na relativně nevinný podnět nedokáží zareagovat jinak než agresí. Docela se bojím, kam to povede. Co kvůli tomu zažijí naše děti, až bude téhle válečnické generaci třeba čtyřicet.
Můžeme s tím něco dělat?
Jako Středoevropani se předně musíme srovnat s tím, že pomoc Ukrajině není krátkodobá, dokonce ani střednědobá. Neskončí tím, že bude uzavřen mír. A musíme si všichni uvědomit ještě něco: Pokud teď pomáháme Ukrajině, pomáháme i sami sobě. Už jen proto, že Ukrajina je obilnicí světa. Z minimálně 174 tisíc km2, které jsou v té zemi zaminované, jde ze dvou třetin o pole. O pole, kde máte na hektaru čtyřicet metráků zrní, spíš ještě víc. A tak na trzích třetího světa momentálně chybí až desítky milionů tun zrní. Co nastane, pokud tyhle rozsáhlé oblasti rychle neodminujeme? Mimo jiné to, že v africkém Sahelu vzroste u tamních obyvatel stres. Stres typu, že se nenají každý den. Že jim šest ze sedmi děcek umře před očima hladem. Že jejich jedinou šancí je útěk na bohatý sever, protože v Evropě se má každý dobře.
Hledání min a nastražených výbušnin je velmi nebezpečná práce. Zdroj: Profimedia.cz
V Africe, nebo i dezertifikací zasaženém Iráku se kvůli tomu pohne obrovská migrační vlna, v horizontu pár let sem může dorazit až několik milionů lidí. Spolu s nimi i neřešitelné problémy. Budou to z velké části jedinci, kteří jsou na trhu práce nepoužitelní. Sáhne po nich samozřejmě především organizovaný zločin. Chápete, co je ve hře?
Zdá se mi pravděpodobné, že i s tímhle Putin při svých plánech počítal.
Tvrdím, že vzhledem k tomu, co se v Rusku dělo během posledních třiceti let, byla jeho konfrontace se Západem nevyhnutelná. My jsme se na Rusy dívali s romantismem, řídili jsme se pravidlem „podle sebe soudím tebe“. Hodně z nás prostě nevěřilo, že by Rusko mohlo být tak zlé, když nás v roce 1945 osvobodilo. Přitom to je od začátku celé jinak. Za sebe říkám, že Sovětský svaz nás v roce 1945 ve skutečnosti neosvobodil, ale dobyl. Pokud by šlo o osvobození, naše země by v dalších letech fungovala na demokratických principech. Nebyli by tu sovětští poradci, nedocházelo by k čistkám v silových složkách, lidé typu Jana Masaryka by nevypadávali z oken, jiní typu generála Sergeje Vojcechovského by nebyli odvlékáni do sibiřských gulagů. Povím vám k tomu jednu historku, paradoxně docela veselou.
Prosím.
Rusové po válce z Československa odváželi vybavení z desítek továren. Oficiálně to brali jako reparace, v reálu šlo o imperiální dobyvačnou válku. Československá vláda jim nabízela, ať stávající vybavení ve fabrikách nechají, že pro ně vyrobí fungl nové. Sověti to odmítali, raději dál brali, co našli. Mimo jiné i vybavení vítkovických strojíren.
Protitanková mina PTKM-1R dokáže kontrolovat úsek v okruhu 100 metrů. Zdroj: Neil Gibson
Šel čas a můj prastrýc dostal v 80. letech jako úspěšný předseda JZD za odměnu zájezd vlakem do Sovětského svazu. A protože sovětské dráhy fungovaly, jak fungovaly, česká delegace strávila desítky hodin čekáním uprostřed stepí. Jednou vlak zastavil v nějaké zapadlé dědině, kde na odstavných kolejích rostly břízy mezi dávno nepojízdnými vagóny. A prastrýc tam zničehonic užasle spatřil polorozpadlé bedny s nápisem Ostrava-Vítkovice. Právě tady, na konci světa, skončily naprosto bez užitku ukradené československé stroje… To přece o Rusku tolik vypovídá. Stejně jako když Moskvič kupoval v polovině 80. let od Volkswagenu motorárnu. To znáte?
Ne.
Když s Gorbačovem přišla glasnosť, zjistilo se, že továrna Moskvič je technologicky nedostačující. Nejvyšší sovět tedy rozhodl, že budou modernizovat s pomocí nových motorů ze Spolkové republiky Německo. Vyčlenili proto valuty a pořídili ze SRN motory, roboty, frézy, nosníky, dopravníky. Jenže zapomněli na halu. Prostě ji nepostavili. Když se tedy v roce 2006 končilo s výrobou Moskvičů, ty německé bedny tam pořád ještě stály na dvoře. Totální psycho! Rusům to asi divné nepřijde. Vlastně se bojím, že kdyby poslouchali celý tenhle náš rozhovor, vůbec by netušili, nad čím se tak pozastavujeme. A to ani tehdy, když jsme se bavili o zaminovaných školkách…
