Prezident Ludvík Svoboda je běžně označován za jednoho z politiků, kteří v srpnu 1968 selhali. Historik Jiří Fidler, kterému o někdejším válečném hrdinovi právě vychází kniha, to v rozhovoru pro CNN Prima NEWS odmítá. Tvrdí, že Svoboda sovětským okupantům naopak statečně překazil plány. Že nebyl agentem NKVD, byť se to o bělovlasém generálovi často tvrdí. A že důvod invaze do Československa byl možná úplně jiný, než si myslíme.
Když do země v srpnu 1968 vpadla vojska Varšavské smlouvy, hájil prezident Svoboda československé, nebo sovětské zájmy?
Jednoznačně československé. Výlučně sovětské zájmy nehájil nikdy.
ČTĚTE TAKÉ: Pokud bychom se v srpnu 1968 bránili, byly by tisíce mrtvých, říká historik Povolný
Nikdy? Byl to komunista, držitel titulu Hrdiny SSSR a Leninova řádu.
Jak říkám – nikdy. SSSR považoval za záruku. Tomáš Garrigue Masaryk dávno před ním stejně tak považoval za záruku Francii. Spolu s Benešem svého času dokonce kodifikovali tuto záruku tím, že Francouzům na čas předali velení naší armádě. A podobně na to po druhé světové válce nahlížel Svoboda ve vztahu k Sovětům. Ostatně nebyl sám. Až do své smrti naprosto jednoznačně kopíroval názory Edvarda Beneše, zůstal jim věrný.
Sovětské tanky v ulicích Prahy Zdroj: AP
O Benešovi se ale neříká, že byl agentem NKVD. O Svobodovi ano.
To jsou jen řeči. Když byla k jeho naverbování příležitost, nebyl důvod. A když k tomu byl důvod, nebyla příležitost.
Jak to myslíte?
Příležitost k tomu byla během Svobodova moskevského zatčení v roce 1941, kdy ho sovětská kontrarozvědka obvinila ze špionáže. Jenže tenkrát byl pro NKVD absolutně nezajímavou osobou. Jedním z mnoha. Byla to doba, kdy tak trochu visel ve vzduchu. Jeho představa o vzniku vojenské jednotky, která by bojovala na východoevropském válčišti a která – jen tak mimochodem – vycházela ze Svobodových osobních zkušeností z legií, měla do své realizace ještě hodně daleko. Svobodova idea, že se SSSR stane garantem obnovení a budoucího zachování Československa, navíc naprosto konvenovala dobové zahraniční politice Moskvy. A ještě něco k tomu dodám… Co myslíte, že se očekává od agenta?
Nevím, co?
Něco konkrétního. Pokud možno v dosti krátkém časovém horizontu. Co by se však v roce 1941 asi tak mohlo očekávat od Svobody? O vytvoření vojenské jednotky na sovětském území bylo v té době již rozhodnuto Benešem a vládou, na to Svoboda neměl vliv.
Ludvík Svoboda Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Proč se tedy o Svobodovi tak často mluví jako o agentovi NKVD?
Nemíním zde naznačovat, kdo to vymyslel; asi by to šlo dohledat. Stalo se tak ale na základě pouhého dojmu. Ne proto, že by dotyčný na vlastní oči viděl vázací akt.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zvažujeme daňové změny v balíčku, prozradil Rakušan. Podnikatele a rodiny sedřete z kůže, řekl Okamura
Přesto se NKVD v souvislosti se Svobodou zmiňuje. Sem tam nějaký detail tuto domněnku podpoří, jako pasáž v pamětech Vasila Biľaka. V ní stojí, že když Svoboda přišel v srpnu 1968 bezprostředně po obsazení země na ÚV KSČ, prý se usmíval a spokojeně pronesl: „Tak už jsou zde.“
Zrovna toto svědectví je ale od začátku až do konce vylhané. Vámi zmíněný okamžik Svobodova příchodu máme popsaný od pěti lidí. Čtyři se absolutně shodují, pouze Biľak jej líčí naprosto odlišně. Takže nenapsal pravdu. Byl to Svoboda, kdo Sovětům krátce po okupování Československa zcela přeškrtal plány. Jakmile jako prezident odmítl jmenovat Moskvou diktovanou dělnicko-rolnickou vládu, rozmetal celou ideologickou koncepci okupace na prach. Bylo tím pádem nepochybné, že obsazení republiky proběhlo nelegálně. Bez přehánění – šlo o klíčový moment.
Byla k tomu zapotřebí velká odvaha?
To jistě ano, sám Svoboda by to ale takto nestavěl. Svůj život bral jako službu vlasti.
Rok po skončení druhé světové války slavil Ludvík Svoboda osvobození vlasti se sovětskými maršály Rybalkem a Koněvem. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Není to příliš patetické?
Není. Pocházel z generace, pro niž to byla samozřejmost. Mluvíme o legionáři, o prvorepublikovém důstojníkovi. O někom, kdo v osmatřicátém tváří v tvář nepříteli věděl, že může jít na smrt. Kdo rok poté znovu odešel ze země, aby bez ohledu na veškeré nebezpečí bojoval proti německému okupantovi.
Jenže Sovětům v roce 1968 vzdoroval jen zkraje. Po odvlečení vrcholných představitelů do Moskvy to byl on, kdo Dubčeka a spol. přesvědčoval, aby přistoupili na protokol legalizující pobyt okupantů v Československu.
Mělo to svůj vývoj. Aby bylo jasno – Svoboda odmítnutím jmenování kolaborantské vlády nezpochybnil sovětskou hegemoniální pozici. Zpochybnil jen způsob, jakým se ji tady snažili prosadit. Jeho zásadní postoj byl: Nesmí dojít ke krveprolití. A dále: Ti, kteří byli uneseni do Moskvy, se musejí vrátit. Zapomíná se na to, že když v roce 1956 došlo k potlačení maďarského povstání, Svoboda byl dosti vysokým vojenským představitelem. Zcela jednoznačně byl tedy seznámen s tím, co se v Maďarsku dělo. Jeho první reakcí tak v srpnu 68 bylo, že v Československu nesmí dojít k podobnému masakru. Podle svědectví své dcery řekl: „Žádná druhá Budapešť nebude.“ A to i ve vztahu k osobnostem, proti kterým se sovětský zásah zaměřil.
Václavské náměstí a budova Národního muzea v srpnu 1968 Zdroj: ČTK
V Maďarsku 1956 byl hlavním terčem Sovětů Imre Nagy, kterého to nakonec stálo život.
A nebýt Svobody, možná by podobně skončili Dubček a jeho kolegové. Stojím si za tím, že se to nestalo jen díky Svobodově iniciativnímu jednání. Nebýt jeho, měli bychom bezprostředně po obsazení dělnicko-rolnickou vládu, krvavější by to asi bylo i v československých ulicích. Z toho všeho plyne, že Sovětům rozhodně nebyl po vůli. Tedy – až do jistého momentu v Moskvě.
I na jeho naléhání tam z československých představitelů podepsali kapitulační dokument téměř všichni, až na Františka Kriegela. Kde se ve Svobodovi vzal ten obrat?
Mám na to svoji hypotézu.
Poslouchám.
Sovětům šlo nejpozději od poloviny 60. let o to, aby zde měli vojenský kontingent. A to proto, aby v Československu mohli mít sklady jaderných zbraní. Až do roku 1968 byly jaderné zbraně u našich sousedů, v SRN, NDR, Polsku, Maďarsku. Československo působilo na mapě jako podivný ostrov, který se tomu všemu vymyká. Navíc v době, kdy se předpokládalo, že jaderné zbraně budou použity v případné válce od prvního okamžiku. Moskva to odmítala. Řešilo se to již v roce 1965, kdy prezident Antonín Novotný souhlasil s vybudováním tří jaderných skladů, v nichž mělo být asi 500 sovětských odborníků jako obsluha.
Generál Ludvík Svoboda. Z knihy Náš velitel z roku 1971, uložené v Národní knihovně v Praze Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Jenže právě v té době docházelo souběžně mezi Východem a Západem k závažnému jednání ohledně omezení vlastnictví jaderných zbraní. Právo na ně nakonec získalo pět států. Na cizím území mohly být podle smlouvy jedině v případě, že tam budou umístěny i jednotky jednoho z pěti zmíněných států. Dohromady šlo u nás o dosti zapeklitou situaci: sklady byly těsně před dokončením, ale podle smlouvy, která měla v platnost vstoupit v září 1968, jaderné zbraně u nás být prostě nesměly.
Pokud by zde současně nebyla i sovětská armáda.
Přesně tak. Během jara a léta 1968 sem z Moskvy kvůli tomu dorazily nejméně tři delegace. Chtěly prosadit, aby se do Československa přesunuly aspoň dvě sovětské divize. První taková nabídka přišla již v polovině 50. let, když se Sověti stahovali z Rakouska. Novotný jim ale tehdy řekl NE. Na tomto postoji trval až do svého kariérního pádu, jeho následovník Dubček s ním byl v tomto zajedno.
Překvapuje mě, že si dovolili Moskvě oponovat.
I pro mě je to záhada. Mám interpretačně velmi odvážnou představu, že toto byl pravý důvod, proč byl Novotný na přelomu let 1967 a 1968 politicky odstaven. Ať už to bylo jakkoli, Československo ještě 20. srpna 1968 zůstávalo na dotyku dvou aliancí ve středu Evropy osamoceným ostrůvkem bez jaderných zbraní. Důležité je přitom dodat, že zmíněná smlouva byla přísně tajná. Do dubna 1968 o ní v republice věděli oficiálně tři lidé: prezident Novotný, ministr obrany Bohumír Lomský a náčelník generálního štábu Otakar Rytíř. Do konce dubna 1968 všichni tři odešli z funkcí. Lomský zřejmě informace předal svému nástupci Martinu Dzúrovi, Rytíř novému náčelníkovi generálního štábu Karlu Rusovovi. Velmi pravděpodobně byla tato informace předána také Alexanderu Dubčekovi, který její dosah ale podle všeho nepochopil.
Lidé byli bezmocní. Proti okupaci se mnohdy bránili jen zdvihnutými pěstmi a nazlobenými nápisy na zdech či výlohách Zdroj: Profimedia.cz
Svoboda o smlouvě věděl?
Podle mého mu ji Sověti ukázali až v Moskvě, kam se vydal pro odvlečené politiky. Pochopil, že tím se naprosto mění situace. Opakuji: jde pouze o mou hypotézu. Je ale svědecky prokázáno, že v Moskvě v určitý okamžik zcela otočil. Ne ve smyslu, že by byl ochoten v SSSR nechat vzdorujícího Kriegela. Naopak – bil se za něj do posledního okamžiku, odmítal bez něj odletět. Otočil způsobem, jaký formuloval v doložených větách k Dubčekově skupince: „Zase jen žvaníte a žvaníte. Už jste se dožvanili až k tomu, že máte obsazenou zemi! Tak už se chovejte podle toho a jednejte. Já jsem v životě viděl už hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí!“
Co tento moment vypovídá o jeho povaze?
Že byl pragmatik. Mnou uvedený motiv přesně odpovídá Svobodovu životu. Jeho vojenským znalostem. I v tomto okamžiku zůstal svůj. Odmítal jít za nějakou chimérou proti politické realitě. Karty jsou nějak rozdané, my je nemícháme, tak se s tím smiřme. Vycházel z jednoduché volby: Buď pobyt sovětských vojsk, nebo střet s mrtvými na ulicích. Ještě jednou si připomeňme, že měl zkušenosti už z 20. let, kdy v Československu veleli armádě Francouzi. Pro něj byla situace, kdy se na našem území vyskytuje cizí vojenský hegemon, celkem normální.
Dá se vaše hypotéza něčím podložit?
Vycházíme z materiálů, které spadají do kolonky „přísně tajné“. Mám k tomu ale jednu podpůrnou věc. V říjnu 1968 se Svoboda minimálně dvakrát sešel s vedením ministerstva obrany, tehdy se zmíněná smlouva a její drobné změny probíraly. Do té doby o ní přitom s nikým nemluvil. Není to samozřejmě přímý důkaz, něco nám to ale přece jen napovídá.
Historik Jiří Fidler na výstavě nejvyšších státních vyznamenání 27 členských zemí EU, jejímž byl kurátorem. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Docela by mě zajímalo, co se mu cestou z Moskvy honilo hlavou.
Že je zachránil. Leccos si odvodíte z vyjádření Dubčeka a Černíka po jejich návratu do Prahy. Zaznělo od nich: „Jsme rádi, že jsme doma. Děkujeme panu prezidentovi, že nás dovezl domů.“ Paměti Svobodova prezidentského protikandidáta Čestmíra Císaře jsou zatím málo využívané. Sepsal je však někdy před 15 lety, kdy si už nemusel brát servítky, všichni jeho souputníci byli mrtví. Přesto v nich uznal, že to byl Svoboda, kdo moskevskému vedení v srpnu 1968 překazil plány.
Přestože byl už od listopadu 1948 straníkem a rozhodně se nedalo říct, že by si s nejhorší poúnorovou érou nezadal.
Je nutné si uvědomit, z jakého prostředí vzešel. Nebyl z úplně chudé rodiny, na obživu si však jeho blízcí vydělávali velmi tvrdě. Měl tedy v sobě klasické vesnické sociální cítění. Navíc byl slavjanofilem. Než akademický Masaryk, hovořící o abstraktních západních hodnotách, mu byl rozhodně bližší Karel Kramář se svou představou mocného ruského dubiska. Toho se držel v legiích i v exilu. Do 50. let se přesto moc nehodil, vnitřně totiž zůstal svůj.
Možná tedy není náhoda, že byl v listopadu 1952 zatčen.
Když připravovali proces se Slánským, všechny obviněné ve vězení slovo od slova učili, co mají u soudu vykládat. Bedřich Reicin v jistém okamžiku pronesl i něco více, zahrnul do své výpovědi též Svobodu. Gottwalda to rozčílilo, pro jistotu ale nechal uvalit na Svobodu a další Reicinem jmenované vazbu. Svoboda byl už v prosinci 1952 zase na svobodě, zcela jistě díky sovětskému zásahu. Faktem je, že s ním ve vězení zacházeli takovým způsobem, až jej během několika dnů psychicky zlomili. Ne že by se k něčemu přiznal, měl však obavu, že bude jako nevinný označen za nepřítele státu. To bylo pro jeho vojenskou i občanskou čest nepředstavitelné. Vzešel z toho dopis, který napsal Gottwaldovi. Přiznal se mu v něm, že „je blízek šílenství“.
Ludvík Svoboda (sedící) za první světové války na straně legionářů, rok 1917 Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
O Svobodovi se říká, že se v armádě podílel na poúnorových personálních čistkách. Je to pravda?
U dokumentů o odchodu určité skupiny vysoce postavených armádních představitelů je skutečně Svobodův podpis. Jenže… Tyto odchody začaly již na podzim 1947. A de facto šlo o něco podobného jako v roce 1938 – tehdy se armádní velení zbavovalo části generálů, kteří buď neměli odpovídající vzdělání, nebo přesáhli stanovenou věkovou hranici. Také v roce 1947 bylo v armádě mnoho zasloužilých osob, účastníků domácího odboje, avšak pro potřeby poválečné armády už nebyli odborně na výši. Minimálně polovina generálů, kteří opustili v březnu až červnu 1948 službu, k tomu byla připravována od října a listopadu 1947. Spíš než čistka bych to proto nazval nutnou generační odbornou obměnou.
Dobrá, jaká v tom ale byla Svobodova role?
Velmi zásadně se staral, aby na tom ani jeden z propuštěných nebyl finančně postižen. Přesně podle svého slibu Benešovi. Dbal na to, aby měl každý co nejvyšší výsluhu. Případně aby dosloužil potřebnou dobu v méně exponované funkci. Například u Jana Kratochvíla, svého velitelského předchůdce na Dukle, prosadil na podzim 1948 jmenování do vyšší generálské hodnosti, ač již byl ve výslužbě. Nemusel to dělat, cítil však, že je Kratochvílovi něco dlužen. Skutečné finanční a další postihy penzionovaných generálů a důstojníků začaly až se Svobodovým nástupcem Alexejem Čepičkou.
Takže Svoboda mohl mít po únoru čisté svědomí?
Byly věci, které ani jako ministr nemohl ovlivnit. Když například někoho zatkla vojenská kontrarozvědka či StB. Ano, vůči některým osobám se tvrdě vymezil, ale podobně se vymezil i Tomáš G. Masaryk, který profesně a reputačně zlikvidoval bývalého legionářského generála Radolu Gajdu. Případně Edvard Beneš, když obdobně smetl odpůrce své odbojové koncepce, také generála a legionáře, Lva Prchalu.
Obálka nové knihy Jiřího Fidlera o Ludvíku Svobodovi Zdroj: Archiv Jiřího Fidlera
Jakmile se Svoboda v 50. letech zase vrátil na výsluní, při každé příležitosti se snažil o rehabilitaci mnoha proskribovaných. Osobně se v roce 1956 u Koněva a Žukova přimlouval, aby dostal z vězení generála Klapálka. Podílel se i na tom, že byl v roce 1968 posmrtně rehabilitován popravený generál Heliodor Píka. Dokonce uvedl, že o Píkovi během procesu napsal dobrozdání, v němž jej hájil. Zda tomu tak bylo, neumím posoudit.
Vidíte, Píka… Když Svoboda už v roce 1949 viděl, že minimálně v případě jeho známého z východní fronty dochází k justičnímu zločinu, jak se na režimu mohl dál podílet?
Ani u Píky si nemohl být jistý, že je nevinný. Na vládě to bylo prezentováno stylem, že jde o špionáž. Píkovi se vytýkalo, že se stýká se západními představiteli. A Svoboda dobře věděl, že přesně tohle měl Píka v popisu práce. Oprávněnost nařčení ze špionáže nemohl posoudit. Gottwald navíc podle svědectví dvou zdrojů Svobodovi slíbil, že Píka nedostane provaz. Jakmile se na předsednictvu strany rozhodlo, že přece jen půjde na smrt, Gottwald si údajně měl vzít Svobodu stranou a říct mu: „Tak se mi ho nepodařilo zachránit.“
Zeptám se napřímo: Když se zaměříme na období mezi únorem 1948 a spuštěním srpnové okupace, můžeme Svobodovi něco vyčítat?
Naivitu, danou nedostatečnými informacemi. Hned ale musíme dodat, že stejně naivní byl i Jan Masaryk. Tady se neustále omílá, že Svoboda vždy hlasoval s komunisty. Ale to není pravda. Máme k tomu svědectví sociálního demokrata Laušmana, vztahující se k 13. únoru 1948, kdy vláda navzdory vůli komunistů rozkázala zastavit kádrové přesuny mezi důstojníky SNB. Jak tehdy hlasoval Svoboda? Proti komunistům. A to byl velice důležitý okamžik! Gottwald si tedy nemohl být Svobodou jistý.
Pozice Ludvíka Svobody v Gottwaldově éře nebyla vždy jednoduchá, nějakou dobu strávil i ve vězení. Zdroj: Profimedia.cz
Ještě v roce 1965 se prezident Novotný zásadně stavěl proti tomu, aby generál dostal titul Hrdiny Sovětského svazu. Vysvětloval to tím, že „Svoboda zklamal v osmačtyřicátém, dělal pouze to, co chtěl Beneš. A jen díky tomu, že se Beneš proti nám nepostavil, se proti nám nepostavil ani Svoboda“. Padlo to v rozhovoru prezidenta Novotného se sovětským velvyslancem.
Nakonec Svoboda Novotného vystřídal na Hradě. A dokonce tam přečkal i okupaci, funkce ho ze zdravotních důvodů zbavili až v roce 1975.
Mám pocit, že hodně spoléhal na osobnost Gustáva Husáka, protože šlo o někdejší oběť politických procesů z 50. let. V tom se asi dost přepočítal. Faktem však je, že za Husáka se žádný podobný proces jako se Slánským nekonal. Ano, Dubček politicky skončil, a nebyl sám. Ale s tím neměl prezident co do činění, šlo o čistě vnitrostranickou záležitost. Zasáhl například v okamžiku, kdy se nové vedení chtělo zbavit vysokých armádních činitelů z Novotného éry, generálů Lomského a Rytíře. Postavil se za ně, takže dostali místo alespoň ve Vojenském historickém ústavu, aby jim tam doběhly potřebné roky do výsluhy. Zachoval se slušně, ač měl vůči nim určité osobní výhrady.
Mezi lidmi už ale stejně nebyl tak populární jako dřív.
Nebyl. Přesto pro naši zemi odvedl obrovský kus práce i v období po srpnu 68. Zásadně se podílel na prezentaci Československa při cestách do Japonska, Íránu, Finska; a to v době, kdy naši političtí představitelé jezdili většinou jen do Moskvy, Varšavy či Budapešti. Na Československý den na světové výstavě v Ósace jej osobně pozval japonský císař. I při výročí 2 500 let od založení perského státu byl osobně pozván šáhem.
Pohřeb Ludvíka Svobody v září 1979 Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Přesto byl jeho konec smutný.
Kvůli zdraví. Už rok před tím, než jej zbavili funkce, byl na ÚV připraven kompletní protokol Svobodova pohřbu. Stálo v něm i to, jak bude zahraniční hosty vítat čerstvě zvolený prezident Husák. Rok před tím! Je pravda, že při druhé volbě byl Svoboda inaugurován do prezidentské funkce jako velmi nemocný, starý muž. Jenže to už tu přece bylo – Masaryk byl při svém čtvrtém zvolení téměř slepý, museli jej vést. A Svoboda sice většinu ceremoniálu proseděl, ale byl schopen přijít sám. Tady vidíte, jak rádi používáme dvojí metr. Zvláště při hodnocení svých prezidentů.
