Strašná válečná realita, o které se nemluví: Ukrajina je zemí vdov, sirotků a mrzáků

Marián Bizub je kus chlapa, po celé Ukrajině už na vlastní oči viděl lecjakou hrůzu. Teď ale naprázdno polkne, k odpovědi sbírá sílu pár dlouhých vteřin. Bavíme se o jeho cestách do dětských domovů, které jsou po ruské invazi přeplněné válečnými sirotky. A já právě položil otázku snad až moc přímočarou, nešikovně netaktní.

„Svěřují se vám ty děti se svými příběhy?“

Bizub místo vlastních slov vyloví mobil a pustí krátký zvukový záznam. Z telefonu se ozve drásavý dětský nářek v ukrajinštině s ruským přízvukem, apokalyptické svědectví o čiré hrůze a beznaději, o dotyku se zhmotněným peklem.

Nahrávka má jednoduchý název: Bachmut.

„Hrozné je, na kolik takových situací na Ukrajině narazíte,“ říká Bizub, který do napadené země jezdí pomáhat od samého začátku invaze. „Moc se o tom nemluví, probírají se spíš armádní operace, jenže na Ukrajině vás teď bouchne do očí i to, že jde najednou o zem sirotků, válečných vdov a mrzáků.“

Opravdu je ta změna vidět na první pohled?
Kdo má oči otevřené, tomu to neuteče. Jsou všude. Ještě nedávno to tak přitom nebylo. Zatím si masivnost tohoto fenoménu na Ukrajině nikdo moc nepřipouští, ono to ale společnost dříve nebo později doběhne. Bude to hrozně bolet, země na to není připravena. I když – na něco tak strašného se snad ani připravit nedá…

Proč si to na Ukrajině podle vás zatím nepřipouštějí?
Pro ně je teď jednoznačnou prioritou pomáhat co nejvíce vojákům. Aby mohli plnohodnotně řešit i další věci, musí nejdřív vyhrát válku. Jenže rodiny přicházejí o otce opravdu ve velkém. Ideologicky je to posouváno do roviny, že šlo o národní hrdiny, to však dětem jejich tatínky nevrátí. Nových vdov jsou desítky tisíc. Taková žena dostane za svého padlého muže od státu určitý finanční obnos, jenže tím to skončí. Chlapi navíc často přijdou o život v týlu, když je třeba srazí auto a podobně. A jelikož tím pádem nebyli zabiti při bojové činnosti, rodina nedostane nic. To je šíleně těžké. Stejně jako to, když se sice z fronty vrátíte, ale až do smrti jste poznamenán nějakým těžkým zraněním.

Počet Ukrajinců zmrzačených aktuální válkou dosahuje podle Wall Street Journalu počtu až 50 tisíc. Může to tak být?
Nedivil bych se. Ještě donedávna jste tam na mrzáky příliš nenarazili, teď je potkáte všude: na ulicích, v autobusech, restauracích. Plouží se o berlích, jsou bez končetin. Nezřídka také bez očí, případně s výrazně poškozeným zrakem. I našeho ukrajinského kolegu Michala boje drsně poznamenaly. Blízko smrti byl vlastně už třikrát; pokaždé si ho odškrtli jako mrtvého, on se však vždy znovu probral. Naposledy jako řidič bojového vozidla pěchoty dostal zásah od RPG. V jeho autě to ze sedmi přežili pouze dva chlapi, byl jedním z nich.

Jak byl raněn?
Upadl do kómatu, měl otřes mozku a v sobě díru od střepiny. Kupodivu mu to však „jen“ opálilo hlavu a ohluchl. I tentokrát se z toho dostal. Je to borec, skvělý kluk. Je jedním z našich nejaktivnějších ukrajinských pomocníků. Když vypráví své válečné zkušenosti, jen posloucháte s otevřenou pusou.

Co třeba vyprávěl?
Mluvil například o obraně Kyjeva. Vybavil si, jak přesně lokalizovali ruské dělostřelectvo, nemohli na něj však pálit, protože okupanti zaplnili své pozice ukrajinskými dětmi. Chápete? Pro takové zvěrstvo člověk nenalézá slova. (Do hovoru se přidává Bizubův kolega, ženista Přemysl Šedý: „Rusové by to přitom popsali tak, že bojují chytře. Zaminování školy, děti mezi dělostřeleckým postavením… To je ruské vnímání chytrého boje. Pro mě spíš další dimenze barbarství...“) Vždyť oni jsou schopni zaminovat i dětský kočárek! Buďme rádi, že si to u nás spousta lidí ani nedokáže představit.

Zpráva UNICEF už v dubnu informovala, že válka na Ukrajině vzala život nejméně 500 dětí.
Dětí tam umírá hrozně moc. Hodně za to mohou miny. (Opět navazuje Šedý: „Mají totiž jednu hnusnou vlastnost – jsou dokonalým vojákem. Miny se neunaví tím, že čekají na svou chvíli. Než explodují. Než zraní. Než zabijí. Může to být týden, rok, dvacet, třicet let. Likvidace nevybuchlé munice bude na Ukrajině trvat desítky, možná stovky let. Jde o miliony kusů. Tragédií je, že spousta výbušných zařízení vypadá pro děti relativně neškodně.“) Když na Ukrajině přijdete do nemocnice, spatříte spoustu raněných dětí po výbuchu munice. Explodovala buď v nesprávnou chvíli nebo při dětské hře. Naše organizace Cesta naděje života se s tím rozhodla něco dělat.

Co?
Co je v našich silách. Nechali jsme třeba pro ukrajinské děti v projektu hrazeném firmou ČEZ vyrobit pexeso s obrázky munice a granátů, aby si včas do hlav vštípily jejich podobu. Pexesový pár není zcela identický: jeden obrázek je se sterilním, bílým nebo šedým pozadím. Jenže tak to v reálu nevypadá. Raketa, mina nebo granát bývají obvykle částečně zasypané listím, leží na hlíně, štěrku, v blátě. Jsou napůl zapíchnuté v zemi. Proto jsme druhý obrázek udělali s podobně nepřehledným přírodním pozadím.

Víc odpovídá skutečnosti.
Mnohem víc. Pexesa se chystáme rozdávat v ukrajinských školách jako prevenci. Dáme je i ukrajinským rodičům dočasně pobývajícím v Česku a na Slovensku, kteří mají v úmyslu se brzy vrátit domů. A jdeme ještě dál: vrhli jsme se i na výrobu maket granátů, raket, min či pum. Normálně je vyrábějí v Británii, jsou ale neúnosně drahé. Takže si je raději odlijeme sami. Až půjdou naši chlapci přednášet do ukrajinských škol či uprchlických center, už to budou mít s sebou. Představte si, že jsme za to v Česku někdy kritizovaní…

Vážně? A proč?
Zjistili jsme, že naše společnost není připravená na debatu o smrti. Slýcháme námitku ve smyslu: Opravdu chcete děti traumatizovat obrázky granátů? Některým Čechům se těžko vysvětluje, že právě tohle je teď pro ukrajinské děti naprostá realita. Jaképak strašení? Ukrajinské děti v tom den co den žijí.

Nebo budou žít – jakmile se vrátí domů z Česka.
Přesně. Vím o jedné takové rodině, která se vrátila nedávno. A kluk, který byl dříve na předměstí Charkova zvyklý běhat po okolních kopcích, může tak akorát sedět doma, protože jsou všude miny. On třeba zrovna vydrží sedět na místě, jiní ne. Známe děti. Chvíli neposedí, jsou hravé a nápadité, jen tak je neuhlídáte. Neštěstí je tedy hodně blízko. Nepřipravovat je dopředu na možná rizika považuji za hroznou chybu nás dospělých. Jen proto, že jim o válce nebudeme povídat, konflikt sám od sebe nezmizí.

(Šedý se znovu přidává: „Rusové navíc někdy vyloženě cílí na děti. Je to hrozné svinstvo, totální válečný zločin. Bomby dnes někdy vypadají schválně jako panenky…“) I proto klademe takový důraz na prevenci. V očích Ukrajinců je na něco takového ještě brzy. Svým způsobem to chápu – dokud se podobné neštěstí nedotkne vašeho dítěte, taky budete tvrdit: Radši sehnat boty pro mého muže na frontě než pořizovat pexeso pro potomka. Jenže myslet za horizont by Ukrajinci měli už nyní.

Jak se vůbec válka podepisuje na obyčejných ukrajinských dětech?
Mnoha způsoby. Válka jim často přinesla těžce zhojitelné psychické šrámy. (Slovo si opět bere ženista Šedý: „Důležité je ale ještě něco. Víte, na co si dneska hrají ukrajinské děti? Na check-pointy. Na to, že obvazují raněné. Mají vykopané své zákopy a hrají si s klacky na vojáky. Tohle budou mít v sobě dlouho.

To však nemusí mít ve všech ohledech neblahý dopad. Válka je samozřejmě hrozná, Ukrajinci v ní jako národ poztrácí velkou část elity. Získají ale to, co se kdysi stalo vnitřním motorem třeba ve Finsku, částečně i v Polsku: národní dospělost. Přesvědčení, že se dokázali ubránit absolutnímu zlu. To se přenese i do jiných oborů – se stejnou vervou budou mít touhu ukázat, že jsou lepší v průmyslu, ve vědě. Požene je vpřed něco, co my nemáme. Na velmi vysoké úrovni bude navíc i jejich strojírenství, jelikož tam teď směřuje technologie z celého světa. I sami se vypracovali – vyvíjejí zbraně, o kterých byste si před třemi roky myslel, že jsou nereálné. Jsou dokonce schopni si je vyrobit doma v garáži. Kdo by před rokem řekl, že si svedou podomácku vytvořit řízené střely? Teď to dělají hromadně. Hodně se toho naučili.“)

Je to ale vykoupeno obrovským utrpením.
O tom není sporu. Při svých cestách potkáváme lidi, kteří ztratili tolik, že jim – upřímně řečeno – nemateriálním způsobem pomoci snad ani nelze. Nanejvýš je možné je vyslechnout, pokusit se o poskytnutí útěchy. Proto s sebou bereme i kněží, kteří mají dar naslouchat, vzít druhého za ruku. Nespěchat. I tohle je naše poslání. Sdílet s někým jeho příběh, aby se mu alespoň malinko ulevilo. My přece máme slovo „naděje“ i v názvu.

Jak se vám hledá naděje v místech, jako jsou přeplněné ukrajinské dětské domovy?
Tam je to hodně těžké. Jsou tam téměř výhradně děti, které přišly o oba rodiče. Potkáváme se tam s chlapci a děvčaty od dvou let výš, třeba v dětském domově ve Vinici ale mají i mladší. A ano – trhá to srdce. Jejich budoucnost asi příliš veselá nebude. Spíš chudá, bolavá, těžká. Nemají se kam vrátit. Když je navštívíte, úplně vás to sebere. Sem tam do těch domovů někoho z Česka vezmeme. A lidi pak obyčejně nepromluví ještě několik hodin. Emočně zpracovat takovou hrůzu člověku trvá dlouho.

Jak se dětem snažíte pomáhat?
Díky příspěvkům od dárců vozíme různé vybavení, potraviny, elektrocentrály, hygienické potřeby, ale například i školní tašky. Děláme, co je v našich silách. Nedokážeme změnit systém ukrajinského školství. Chceme ale pomoci, jak jen to jde. Loni jsme se třeba pokusili o vánoční zázrak.

Vánoční zázrak?
Někdy v polovině roku 2022 jsme se dozvěděli, že do dětských domovů u Mukačeva bylo přestěhováno obrovské množství sirotků z frontových regionů. Setkat se s nimi pak bylo strašně tíživé. Když jsme se od nich poprvé vraceli domů, byli jsme naprosto rozebraní. Nechtějte po mně, abych to konkrétněji popisoval. To prostě nejde. Nedokážu to. Obyčejně jsem pragmatik, všechny ty strašné osudy ale nelze odosobnit. Vzít je tak, jako by šlo o vymyšlený filmový příběh.

Tak mi alespoň popište ten vánoční zázrak.
Dostali jsme od dětí 300 dopisů Ježíškovi. Byla to většinou neuvěřitelně skromná přání, jenže k nám se dostala relativně pozdě; vlastně jsem byl přesvědčen, že to při takovém množství nemůžeme stihnout. Tím spíš, žena Ukrajině Ježíšek nenosí dárky 24. prosince, ale už na Mikuláše.

Jeli jsme s těmi dopisy domů, já se cestou zastavoval ve škole, do které jsem jako malý chodil. A když jsem se mezi řečí zmínil o ukrajinských přáníčkách, řekli mi tam: „Dej nám jich deset. My se o ně postaráme.“ Svolil jsem, celkově jsem však pořád zůstával skeptický. Jenže pak jsem se stavoval u pobočky Cesty naděje života v Bratislavě a tam reagovali podobně: „Dej nám jich dvacet.“ Ještě ten den se o tom doslechl farář z vedlejší bratislavské farnosti a řekl si rovněž o dvacet dopisů. Ani jsem se tedy nevrátil domů a už jsem měl padesát dopisů Ježíškovi udaných. Postupně se to nabalovalo, k mému překvapení jsme nakonec zvládli pořídit dárky pro všech 300 dětí. Vánoční zázrak se podařil.

Jak proběhlo předání dárků?
Extrémně dojemně. Pro mě to byly nejkrásnější Vánoce, které jsem plnohodnotně zažil. Vždyť z některých dětí vypadlo, že dosud nedostaly od Ježíška nikdy nic. Pořád mám v paměti, jak si jeden chlapeček přál dron pro tatínka na frontu. Dostal ho a byl úplně u vytržení. Jiného kluka, který si přál jen nějakou drobnost, obdaroval Ježíšek obrovským balíkem. Málem ho samým štěstím kleplo, úplně se třásl. Slzy v očích jsme měli všichni.

Dojde k vánočnímu zázraku i letos?
Doufám. Zkusíme to. Moc se na to těším. Přestože by bylo mylné si myslet, že se tady bavíme o nějakých happy endech. Tohle je válka… I při zmíněné cestě s vánočními dárky jsme to do dětských domovů brali přes Izjum, kam jsme po domluvě cíleně vozili pomoc konkrétním lidem. Mimo jiné i jedné rodině, od níž se maminka s dcerou chvíli předtím vrátily z Česka. Měli jsme jim přivézt jídlo a oblečení. Jenže těsně před odjezdem najednou přišla informace, že už pro ně nic vozit nemusíme, protože na jejich dům spadla raketa a ani jedna z nich nepřežila.

Hrozné.
A přece je spousta Čechů a Slováků, kteří to budou zlehčovat. Popírat. Víte, co je paradoxní? Naše organizace často čelí kritice zdejších dezolátů, že místo Ukrajincům bychom měli raději pomáhat třeba českým samoživitelkám. Právě české samoživitelky jsou přitom jedněmi z nejčastějších sponzorů naší pomoci pro Ukrajinu. Má to svou logiku – člověk v nouzi si nejlépe dokáže představit, do jakých problémů se ukrajinské ženy a děti bez mužů dostaly.

Tady se bojuje ještě o něco jiného: Aby lidé zůstali lidmi.

Je třeba si uvědomit, že Ukrajinci teď od nás ze Západu strašně naléhavě potřebují nejen materiální, ale i psychologickou pomoc. Osobně vůbec nezpochybňuji sbírky na zbraně. Aby se válka co nejdříve vyhrála, jsou nutné. Jenže tady se bojuje ještě o něco jiného: Aby lidé zůstali lidmi. Proto jsou tak podstatné i sbírky směrované k civilnímu obyvatelstvu. Kdy prohrajete válku? Když zlomíte národ. Ukrajinci naštěstí zlomeně nevypadají. Měli bychom jim v tom i nadále pomáhat.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT. Ukrajinci hlásí úspěch u Bachmutu. Zásadní průlom může přijít brzy, míní experti. Podívejte se na video: