Sto dnů, které otřásly Ruskem. Legionáři před 105 lety ovládli magistrálu. Masarykovi navzdory

Spojení legionářských jednotek v dalekém Zabajkalsku označujete za nejvýznamnější akci českých vojenských dějin. Nepřeháníte?
Rozhodně ne. Pomohlo přece Dohodě vyhrát první světovou válku. Nikdy jindy jsme ve 20. století nebyli strategickým prvkem. Tady ano. Víte, kdo byl jako jediný před legionáři schopen převzít kontrolu nad tak obrovským územím? Čingischán… Faktické ovládnutí Sibiře na daných územích zcela změnilo vnitropolitickou situaci.

ČTĚTE TAKÉ: Historik: Bez Svobody by Sověti Dubčeka možná zabili. Okupovali nás kvůli jaderným zbraním

Jak?
Bolševici po listopadovém převratu získali vládu v Petrohradě a v Moskvě, v následujících týdnech a měsících se jejich bojůvky snažily o ovládnutí celého Ruska. Do značné míry se jim to podařilo, jejich vláda však nebyla příliš stabilní. Vůči ní se velmi rychle vymezily některé oblasti, například Pobaltí, Ukrajina, kozácké oblasti Donu, Kubáně a Uralu, Zakavkazsko a další. Nová ruská vláda se též ocitla pod vnějším tlakem ze strany Ústředních mocností, s nimiž raději v únoru 1918 uzavřela velmi nevýhodnou mírovou smlouvu. Proti vnitřní opozici se snažila vystupovat nekompromisně, celá země se tím dostávala na pokraj občanské války. V takto komplikované situaci se nacházely dosti početné jednotky našich dobrovolníků.

Jak na ně nahlíželo politické vedení odboje v čele s Tomášem G. Masarykem?
Snažilo se do ruských poměrů nijak nezasahovat. Udržet si politickou i vojenskou neutralitu. Z Ruska se co nejrychleji stáhnout. Uvědomme si situaci: světová válka probíhala již čtvrtým rokem, její účastníci byli vyčerpáni. Naše dobrovolnické jednotky v Rusku byly součástí celé vznikající československé armády. Hlavním trumfem naší zahraniční akce, jejíž středisko – podporované zeměmi Dohody – se nacházelo ve Francii.

Jakou vojenskou hodnotu měly?
Nebyla nijak malá, na konci války dosahovala síly minimálně pěti divizí. Může se nám to zdát málo, v té době však bylo vojsko československých dobrovolníků přibližně tak silné jako spojenecké armády Belgie či Srbska. Případně jako obdobné dobrovolnické vojsko polské. V tomto případě nicméně prioritně nešlo o početní stavy, nýbrž o zaujetí pozic.

Co tím myslíte?
Až do jara 1918 se plánovalo, že se všichni českoslovenští dobrovolníci postupně shromáždí ve Francii, kde vytvoří novou armádu o několika desítkách tisíc vojáků. To byla představa Paříže, kvůli níž Tomáš G. Masaryk o rok dříve, na jaře 1917, odjel do Ruska. Na této představě nezměnil nic ani bolševický převrat, Masaryk se dokázal s novými ruskými vládci dohodnout o evakuaci našich dobrovolníků do Francie. Jako optimální cesta z Ruska do Francie se jevila ta nejdelší – železnicí přes celé Rusko až do Vladivostoku, odtud spojeneckými loděmi do Francie. Masaryk odjížděl touto trasou jako první, aby v dalších zemích projednal rychlý přesun našich jednotek.

Na konci března 1918 se dostal do Vladivostoku, o týden později byl již v Tokiu, na konci dubna se vylodil v kanadském Vancouveru, odkud odjel přes Chicago do Washingtonu. Při svém odjezdu z Ruska požadoval, aby se naše vojenské jednotky v žádném případě nezapletly do vnitroruských sporů.

Co se tedy v Rusku změnilo, že legionáři zásadní Masarykův požadavek nedodrželi?
Brestský mír sice dostal Rusko ze světové války, kromě značných územních ústupků však otřásl vnitropolitickou situací, protože noví vládci ukázali svoji mezinárodní slabost. Aby udrželi poslušnost v zemi, začalo bolševické vedení velmi tvrdě vystupovat proti opozici, čímž dále destabilizovalo celé oblasti. Navíc byl jednou z mírových podmínek návrat německých a rakousko-uherských zajatců (tedy náhle opět vycvičených a zkušených vojáků) domů, kde se z nich mohly velmi rychle stavět nové jednotky. Likvidace východoevropského válčiště dávala Ústředním mocnostem dosti velkou šanci na získání převahy proti Francii a Itálii.

Takže nebýt legionářů, měly by Německo a Rakousko-Uhersko k vítězství mnohem blíž.
Bezesporu. A pak: bolševické vedení vystrašené narůstající opozicí v zemi chtělo využít našich jednotek ve svůj prospěch a zařadit je do vznikající Rudé armády. To ovšem naši dobrovolníci odmítali. Transporty zajatců vracející se domů vyvolávaly na nádražích incidenty, například v Čeljabinsku v polovině května. Místní bolševické představitele to vedlo k dalším restrikcím, nyní i vůči legionářům. Moskva nakonec odmítla všechny uzavřené dohody a legionářům nabídla jen dvě alternativy: podrobit se, nebo zahynout.

Ve dnech poslední květnové dekády se odehrály útoky místních bolševiků proti československým vlakům, roztroušeným po celé délce sibiřské magistrály od středoruské Penzy až po Vladivostok. Legionáři drželi Masarykův požadavek neutrality do krajnosti, v určitém okamžiku by však jeho respektování znamenalo sebezničení.

Proto se vzepřeli?
Legionářské vlaky byly roztroušeny na železniční trati o délce mnoha tisíc kilometrů, většinou izolovaně. Asi čtvrtina se nacházela ve Vladivostoku, a to beze zbraní. Více než třetina jednotek byla ještě v okolí Penzy, sice většinou ozbrojena, jenže prakticky utopena na bolševiky ovládaném území. Zbývající třetina vlaků byla roztroušena po trati od Volhy po Bajkal, téměř bez výzbroje a bez viditelného spojení mezi sebou. Stalo se však, co Moskva nečekala. Předem odepisovaní legionáři, považovaní za ztracené nejen bolševiky, ale také politickými a vojenskými představiteli Dohody, se dokázali semknout, ozbrojit, komunikovat mezi sebou, zaútočit na jednotlivé bolševické posádky.

Ba co víc: porazit je...
Ano. Vytvořit plány dalšího postupu a beze zbytku je provést. Od posledního květnového týdne do počátku září, za pouhých sto dnů, vybojovaly československé jednotky desítky bitev a doslova stovky menších střetů. V převážné většině z nich zvítězily, dokázaly se vzájemně spojit. Setkáním ve stanici Olovjannaja v Zabajkalsku došlo k tomu, že ovládali celou magistrálu a značnou část přilehlého území od Volhy po Vladivostok.

Jaký význam mělo vítězství československých jednotek na magistrále pro Rusko?
Americký novinář John Reed kdysi napsal knihu o listopadovém převratu v Rusku s názvem „Deset dnů, které otřásly světem“. Možná otřásly, možná nikoli; nechci se přít. Ovšem oněch sto dnů bojů, jejichž výsledkem bylo československé ovládnutí magistrály, to bylo „Sto dnů, které otřásly Ruskem“. Rusko, ovládané bolševiky, mělo náhle další alternativu. Nikoli nějakou chiméru – více než polovina země se ocitla mimo bolševickou vládu. Šlo pouze o to, zda se protibolševické síly dokáží nejen dohodnout, ale také spojit v boji proti společnému nepříteli. To, že Rusko nedokázalo této šance využít, nebylo československou věcí. Ovládnutí magistrály mělo nicméně i mezinárodní význam.

Jaký?
Jak už jsem uvedl – zásadně přispělo k tomu, jak dopadla válka. Už jsem naznačil, že přesun bývalých německých a rakousko-uherských zajatců domů hrozil získáním převahy armád Ústředních mocností ve Francii a Itálii. Tento stálý proud se náhle a neočekávaně zastavil. Německé vojenské velení využilo prvních navrátilců k posílení svých vojsk ve Francii a k zahájení prvních útočných akcí, jež spojenci odvraceli s největšími obtížemi. Náhlé přerušení tohoto přílivu čerstvých sil na přelomu května a června 1918 se podepsalo na německé snaze o definitivní průlom fronty v letních měsících. Šlo o poslední německou šanci na vítězství, protože následný přísun amerických vojenských jednotek zvrátil definitivně poměr sil ve prospěch Dohody.

Ovšem v oněch několika letních dnech či týdnech, kdy osud Francie visel na vlásku, zmařili německé plány právě Čechoslováci. Vytvořili na magistrále určitou zátku, jež zastavila další přesun bývalých německých zajatců ze zabajkalských a sibiřských táborů do vlasti. Německý útok nebyl v kritickém okamžiku průběžně posilován, a proto nakonec ztroskotal.

Zdá se mi to, nebo se ani dnes příliš nezdůrazňuje, že úspěch legionářů do značné míry změnil dějiny světové války?
To se vám nezdá. Toto přezírání začalo již v meziválečném Československu. Informace byly samozřejmě k dispozici, příliš se o nich však nehovořilo. Celá historie našich legií se záměrně smrskla do několika bojových akcí, jež byly také připomenuty poštovními známkami – Arras 1915, Zborov 1917, Bachmač 1918, Doss' Alto 1918 a Vouziers 1918. Politici totiž neradi vidí, když se jejich vize ukáží jako nepoužitelné a když nepolitici prosadí vlastní alternativu vývoje, která je navíc úspěšná. Ještě méně rádi vidí, když takovou alternativu dovedou do úspěšného konce právě vojáci. To je z jejich hlediska hodno jen zapomnění.

Teď narážíte na Masaryka?
Jistě, i na něj. Jemu se neuvěřitelný příběh legionářů nehodil do krámu. V Rusku to přece nebyl on, kdo nesl prapor. Jaksi to nepasovalo k osvobozenecké legendě, kdy za všechna pozitiva a sociální jistoty Československa mohl jen a jen Masaryk.

Abychom však byli spravedliví – dnes už se legionářům proti minulosti přece jen dostává většího uznání.
Nemyslím si, že by bylo dostatečné. Mám dojem, že historikové o legionářích příliš nepíší, ve školách se o tomto tématu neučí, politici se někdejšími skvělými vojenskými úspěchy našich předků nechlubí. Vyzdvihl bych kolegu Dalibora Váchu, který o legionářích napsal již téměř desítku knih. Obrovské množství práce na popularizaci legií odvádí svými publikacemi i Čs. obec legionářská, která své úsilí ovšem musí dělit mezi první a druhý odboj. Jinak jsou však české vojenské dějiny, bohužel, naší historickou obcí, kulantně řečeno, poněkud přehlíženy. Mezi jistými historiky se preferuje zcela jiný přístup.

Jsme spíše velmi blízko skutečnosti, že základem naší vojenské tradice jsou „soudruh Hus, soudruh Žižka a soudruh Jirásko“ – jak to známe z Černých baronů.

Jaký?
Řekněme antropologicko-sociologický, který standardní vojenské dějiny staví fakticky na hlavu. Je to progresivní, blyštivé a finančně preferované. Armáda České republiky je navíc patrně jedinou v alianci, která ve svém vysokém školství nemá zvláštní katedru vojenských dějin. Nemáme k dispozici žádný moderní knižní přehled národních vojenských dějin, nejen vícedílný, ale ani jednosvazkový. Český stát a jeho vojenství existuje více než 1 100 let, pořad jsme však v oblasti zpracování národních vojenských dějin nějakému normálu velmi vzdáleni. Dalo by se říci, že jsme spíše velmi blízko skutečnosti, že základem naší vojenské tradice jsou „soudruh Hus, soudruh Žižka a soudruh Jirásko“ – jak to známe z Černých baronů.