Hokejový tvrďák Gudas: Říkají mi Řezníku. Je fajn vidět, že se mě ostatní bojí

Kdybych dělal rozhovor s nejlepším kanonýrem NHL, určitě by si vybavil pár gólů, na které je obzvlášť hrdý. Pamatujete si i vy jako mistr přes hity nějaký bodyček, jenž se mimořádně povedl?
Nenosím v hlavě databanku chvilek, kdy jsem někoho sundal. Je ale pravda, že v televizních sestřizích se často opakuje jeden konkrétní hit z úplného začátku mého působení v NHL. Tenkrát jsem ještě hrál za Tampu a v zápase proti Anaheimu se mi povedlo hezky trefit Teemu Selänneho. Chudák, takový gentleman! Holt ale zrovna nedával pozor, no. Hned v prvním zápasu následující, tedy mé první celé sezony jsme hráli proti Bostonu. A já čistě sestřelil Jarome Iginlu. Úplnou legendu. Borce, kterého jsem zbožňoval už jako malý kluk. Hned se chtěl se mnou prát. On, Jarome Iginla! Páni, to bylo naprosto úžasný. No jo, od začátku jsem mu dost lezl krkem. Ještě nějakou dobu mě pak neměl moc rád, poprali jsme se hned několikrát. To už jsem ale věděl, co můžu čekat. Že po mně půjde. Byl jsem připravenej. Ostych ze mě dávno spadnul.

Je to velká radost, někoho pěkně trefit?
Radost? No smutné to určitě není. Na ledě má každý svůj styl, každý má na práci něco jiného. Já tam nejsem přes góly. Samozřejmě nechci nikoho zranit, pokud je to ale v rámci pravidel, musí snad každý chápat, že něco takového může přijít. Hokej je tvrdá hra.

Zvlášť když je na ledě Gudas...
Na soupeřích vidím, že když naskočím na led, tak si radši dávají pozor. Čím je hokejista zkušenější, tím spíš má přehled o tom, kdo je zrovna ve hře. Kdo je na vhazování, na koho může narazit. Ránu většinou dostane mladý kluk. Hraje s očima dolů, nedává pozor.

Zažil jste, že by před vámi někdo vyloženě utíkal?
To úplně ne. Ale hodně kluků má přede mnou respekt. Až mi to kolikrát přijde vtipný. Je příjemný vidět, že je z vás někdo posr... Pobavilo mě, když jsem před sezonou poprvé po svém přestupu vstoupil do floridské kabiny, načež se ke mně hrnul nový spoluhráč Patric Hörnqvist. Prý: „Chlape, já jsem tak rád, že už nebudeme hrát proti sobě! Ubudou mi modřiny.“

Je pravda, že máte na rukavicích napsáno „Řezník“?
No jo. Je tam „Butch“, jako zkratka od anglického „butcher“. Vzniklo to ještě v časech, kdy jsem hrál za Philadelphii. Jeden z klubových příznivců vlastnil fanouškovský obchod, tenhle nápis v souvislosti se mnou vytisknul na pár triček. Byl slušnej, poslal dopis, jestli mi to nevadí. Odpověděl jsem, že je to úplně v pohodě. Párkrát jsem pak měl v jeho obchodě autogramiádu, několik triček jsem od něj dostal na památku. Takže jsem Butcher.

A #FlaPanthers marketing & creative brainstorm starts like this:
How can we market our players better in OOH boards?

Ends like this:
full player name + use of primary color + bold font + personality phrase 👊🏼 pic.twitter.com/a8sVPWGGoq

— Amanda C Burke (@amanda_c_burke) March 16, 2021

Co tomu říkají spoluhráči?
Mají z toho srandu. Líbí se jim to. Je fakt vtipné, když vlezu do kabiny. První, co uslyším, totiž je: „Hele, Řezník! Nazdar, Řezníku!“ Jinak mi neřeknou. Hodně to frčelo hlavně právě ve Philly, náš kustod hráčům zvěčňoval jejich přezdívky na nože od bruslí, na hokejky, mikiny, rukavice. U mě byl všude Řezník.

I Řezníka ale občas někdo nachytá.
Jasně. Samozřejmě mě netěší, pokud mě někdo sestřelí ve chvíli, když to nečekám. Nikomu ale nic nevyčítám – hraju tvrdě, musím teda tvrdost čekat i od ostatních. Když mě někdo čistě sundá opravdu povedeným hitem, sem tam ho dokonce i pochválím. Dokážu to ocenit. Pochopitelně záleží na okolnostech. Někdy klukovi řeknu, že jestli to udělá ještě jednou, tak je to naposledy, co se mě dotknul.

Je tvrďák vašeho typu na ledě sám lovnou zvěří?
To víte, že si radši hodně všímám, kdo právě skáče přes manťák. Hrajeme třeba s Nashvillem, tak si sakra pohlídám Marka Borowieckiho – ten se vůbec nebojí dát protivníkovi tělo. Moc dobře vím, že když se nahrává do středního pásma, neměla by se dávat dlouhá přihrávka na pravé křídlo, protože přesně na takovou chvíli tam Borowiecki čeká. Milerád někoho od nás sestřelí. Pokud už máte něco odehráno, takových zdánlivých maličkostí si všímáte. Přizpůsobíte tomu svou hru. Musíte vědět, co od soupeře čekat.

Vyplyne hit vždycky ze hry, nebo občas už jdete na led s tím, že někomu máte co vracet?
Pokud vám soupeř v předchozím zápase sestřelí kapitána, pochopitelně si to pamatujete i do odvety. Většinou to ale fakt vyplyne ze hry. Jako před pár dny, kdy se mi naskytla šance najet tělem na Patrika Laineho. Koukal jinam, tak jsem ho smáznul. Měl tam ještě spoluhráče, který to chtěl řešit. Naježil se a ani se nepodíval, na koho jede. Jeho smůla.

Existují pro hity nějaká nepsaná pravidla? Je někdo nedotknutelný?
Můžu vás ujistit, že do každého půjdu úplně stejně tvrdě. Jenom musím mít na paměti, že pokud soupeři sestřelím kapitána nebo kanonýra, bude mě to asi bolet. A že když trefím třeba Connora McDavida, půjde pak po mně nejen Edmonton, ale rovnou celá Kanada… No jo, určitá nepsaná pravidla existují. Když jste ucho, nemáte co chodit do největších hvězd. Pamatujete si na nedávný případ, kdy se mladej Trent Frederic chtěl poprat s Alexem Ovečkinem?

Ano. Vyzýval ho na bitku, ruská legenda to ale s úsměškem odmítla.
Aby ne! Ovi vůbec nemá důvod se s takovým bažantem bavit. Až bude Frederic zkušenější, bude už vědět, na koho si může troufnout. Možná si tím jen chtěl udělat jméno. Zkoušet to zrovna na Oviho ale nebylo zrovna chytré.

Hokej je i bez bitek dost bolestivý. Bývá člověk s vaším stylem hry po zápasech hodně pomlácený?
Při zápasech se může stát cokoliv. Občas skočíte do soupeřovy střely a na noze se vám udělá takové jelito, že ji ani nenazujete do boty. Kulhání a bolest zad považuju za naprosté maličkosti. Patří to k tomu, dělám zkrátka tvrdý sport. V hokeji je normální hrát i na hraně sebezapření, občas při něm praskají kosti. Není nijak výjimečné hrát s vyraženými zuby, nalomenýma rukama, nohama. Po zápasech bývá v místnosti našich klubových lékařů většinou dost narváno, není to holt žádný balet. Pamatuju na jednoho kluka z nižší zámořské ligy. V zápase skočil do soupeřovy střely, puk mu pod helmou naštípnul lebku. Z temene mu tekla krev. Vstal, za pár vteřin lehnul do další střely, dohrál střídání. Až na střídačce ho lékaři spíchli šestnácti stehy, načež konečně zamířil do nemocnice. Po týdnu a půl volna jsme hráli další čtyři utkání. A ten kluk do čtvrtého střetnutí opět nastoupil! A zase lehnul do pěti, šesti střel.

Tohle asi běžný člověk nepochopí.
Je to naše práce. Když se vám něco stane, jste spíš naštvaní. Moje tělo sice po letech srážek a ran není úplně nejzdravější, snažím se ale o něj co nejvíce starat, aby ještě nějakou chvíli vydrželo. Je pravda, že jsou večery, kdy doma hodně leduju. Nebo si jenom tak lehnu do bazénu a relaxuju.

Nezlobí se manželka, že byste z nějaké té srážky sem tam mohl uhnout?
Naštěstí je jí jasné, jaký styl hokeje hraju. Za co mě ty týmy platí. Chápe to. Zrovna nadšená není akorát z toho, když se při zápase poperu. To mi vyčiní. Nebojím se žádného soupeře, manželky ale ano. Většinou od ní dostanu víc než od toho bitkaře.

Jak to vůbec mají hokejoví tvrďáci se strachem? Legendární rváč Stu Grimson po konci kariéry přiznal, že se na ledě bál při každé bitce. Jednak proto, že jej někdo zmlátí. Ale ještě víc, že ho tím protivník poníží.
Nikdo nechce, aby ze rvačky vyšel jako hlupák. Já osobně při nich ale strach rozhodně necítím. A i kdyby to tak bylo – člověk na sobě nesmí nechat nic znát. Stane se, že musím jít na rabiáta, který je větší než já. Na jinou váhovou kategorii. V zápalu boje se na to ovšem nebere ohled. Hlavou mi nanejvýš prolétne: „Bacha, je to levák! Pohlídej si tu jeho pazouru!“

Nedá mi to – fakt jste při hokeji neměl nikdy strach?
Spíš nervozitu. Z velkého zápasu. Z play off. Z toho, když máte po dlouhé době vyjet před dvacet tisíc diváků. Na skutečný strach při hokeji nemáte čas. Ani ve chvíli, kdy skáčete do soupeřovy střely. To je tak rychlé, že hlava ani nestihne zareagovat. Všechno děláte zautomatizovaně. Pokud by měl někdo vyloženě strach, v NHL dlouho nevydrží.

I Radko Gudas se ale asi někdy bál, ne?
Jasně, jako malý kluk. Býval jsem špatný ze tmy. Kouknul jsem se na pár hororů a měl jsem bobky. Třeba pavouky nemám v lásce dodnes. Na ledě jsem ale nikdy žádnou paniku nepociťoval. Možná i díky tátovi.

To je pravda, bývalý reprezentant Leo Gudas byl taky pořádný tvrďák.
Jako kluk jsem strávil spoustu času na jeho zápasech. Vyrostl jsem na nich. Na tom, jak to při hře řezal. Obrovsky se mi líbilo, jak to od něj lítá. Snažil jsem se co nejvíc potatit. Přestože mi bylo jasné, že si taky vytrpěl své. Ve tváři má přes sto stehů. Vyprávěl, jak měl obě ruce v sádře. Nebo že mu jednou soupeř hokejkou roztrhnul pusu. Když se pak napil, vytékalo mu to prý tváří ven. No jo, i takové věci se dějí. A jak už jsem říkal – bát se nemá smysl.

Dobře, s běžným strachem tedy problém nemáte. Co ale třeba strach z covidu? Ten jste za poslední rok taky nepociťoval?
Ze začátku ano. Když se ještě pořádně nevědělo, o co jde. Teď? Moje obavy pomalu opadají. Snažím se žít co nejnormálněji. Kvůli regulím NHL musíme my hráči dodržovat dost restrikcí, například při cestování za zápasy na hřištích soupeřů pomalu nemůžeme ani opustit hotel. Jinak mám ale tu kliku, že žiju na Floridě, která je naštěstí dost benevolentní. Roušky tu musíme nosit jen v uzavřených prostorech. Když sleduju dění v Česku, je mi z toho dost smutno. Život na Floridě oproti tomu není příliš poznamenaný. Hospody jsou normálně otevřené, obchody taky. Všechno. Kdybyste jel v pátek večer kolem pláže ve Fort Lauderdale, absolutně byste nepoznal, že někde zuří pandemie.

Váš tým Florida Panthers je ostatně jedním ze tří klubů NHL, na jejichž zápasy mohli už od začátku sezony chodit alespoň nějací diváci.
I za to jsem hodně vděčný. Hrát v prázdné aréně, kde panuje absolutní ticho, je totiž fakt hrozné. Úplné psycho. Těžko se dostáváte do zápasové atmosféry, spíš si připadáte jak při tréninku. Když na tým padne deka, není nikdo, kdo by vás podpořil. Musíte si s kluky v mančaftu pomoct sami. Vlastně se tím úplně ztrácí výhoda domácího prostředí.

Zrovna vašim fanouškům letos děláte radost. Od Floridy se to absolutně nečekalo, před pár dny se však stala bodově nejlepším mužstvem celé NHL!
Daří se nám, to je paráda. Snažíme se, makáme, hrajeme jako tým. Jasně jsme od začátku sezony dali najevo, co chceme na ledě hrát. Hodně za tím stojí skvělý trenér Joel Quenneville, kterého si obrovsky vážím. To je kapacita! Přesně ví, co po hráčích chce. Nic zbytečně nekomplikuje. Nepáře se s tím, ať už mluví s hvězdou nebo s hráčem ze čtvrté lajny. Líbí se mi, jak jsou Panthers vedení i složení. Ročník je sice teprve v půlce, pokud nám ale forma vydrží, můžeme to tentokrát dotáhnout daleko.

Quenneville si vás chválil. Prý jste na něho udělal velký dojem.
Věří mi, to je prima. Myslím, že herně je to jedna z mých nejlepších sezon. Sice třeba nemám tolik bodů, mužstvu ale dokážu přispět i jinak. Hlavně poslední dobou dostávám od trenéra hodně prostoru, to je skvělé. Jeho preferovaný herní styl mi vyhovuje, můžu hrát daleko fyzičtěji než při svém předchozím angažmá ve Washingtonu. Zpětně si fakt gratuluju, že jsem se před sezonou rozhodl odejít právě na Floridu.

Tenhle tým byl ještě před pěti lety spjat s Jaromírem Jágrem. Zůstala tam na jeho působení nějaká památka?
Jasně! Jágr zažil v Panthers tři povedené roky, lidi v klubu i fanoušci ho vyloženě milovali. Bavíme se o něm každou chvíli; hlavně s Aleksanderem Barkovem a Jonathanem Huberdeauem. Pro ně byl bůh. Je poznat, že kluky naučil chovat se profesionálně, co nejsvědomitěji se připravovat – sami to teď vyzdvihují. Hezky o něm mluví všichni, od kustodů až po chlapy, kteří se starají o naši výstroj. Marná sláva, Jarda je jen jeden. Na Floridě zanechal tak skvělou stopu, že pro mě jako pro Čecha bylo jednodušší do toho tady taky vlítnout.