Stanley Cup je jako droga. Vyhrát jednou mi nestačí, svěřuje se hokejista Palát

Jako kluk jste si na chalupě pověsil do sklepa plakáty Crosbyho a Ovečkina. Nepřidáte k nim teď i letošní fotku, jak s Tampou slavíte Stanley Cup?
No jo, hodila by se tam. V tom sklepě jsem měl domácí posilovnu, co já se v ní jako junior namakal! Při zvedání činek jsem koukal na Crosbyho, snil jsem o NHL. Pověsit vedle něj po letech i nás s pohárem by teda opravdu mělo něco do sebe. Akorát už dávno posiluju jinde, je mi to tam malé.

Aha, a já si říkal, že by vás ta fotka mohla motivovat do dřiny před další sezonou.
Problém s motivací u mě nehrozí. Vůbec! Bez přehánění vás můžu ujistit, že teď mám ještě větší motivaci Stanley Cup vyhrát, než jsem měl třeba loni. Jak si na něj totiž sáhnete, je to jako droga. Chcete ho znovu a znovu zvedat nad hlavu. Pořád. Ten pocit je nepopsatelný, neskutečný. Už se nemůžu dočkat další sezony, až se za tím snem zase vydáme.

Co rozhodlo, že to Tampě zrovna letos vyšlo? 
Třeba loňská facka, kdy jsme hodně nečekaně vypadli s Columbusem už v 1. kole. Bolela i finálová porážka s Chicagem před pěti roky, blízko celkovému triumfu jsme byli taky v letech 2016 a 2018, kdy jsme měli na dosah účast ve finále. Až minulý rok se ovšem dal označit za vyložené fiasko. Zároveň to ovšem vidím i jako velmi užitečnou lekci. Díky ní jsme letos věděli, že musíme hrát jinak – spíš z obrany. Nenechávat to pouze na gólmanech, že nám to vychytají. V základní části se možná můžeme spoléhat na to, že máme natolik znamenité individuality, že prostě nastřílíme víc gólů než soupeř. Jenže v play-off fungují jiné zákonitosti. Tam se musíte maximálně soustředit na defenzivu. Letos jsme si dokola opakovali, že k výhře nepotřebujeme dát pět gólů. Stačí klidně dva. Jen jich taky nesmíme moc dostat. Když máte v bráně Andreje Vasilevského, naštěstí se to často podaří.

Ke Stanley Cupu nepotřebujete hvězdu, která si připíše 150 bodů. Potřebujete hráče, který sice má talent, ale obětuje se pro ostatní.

I on jistě stojí za vaším úspěchem.
Rozhodně! Nikdy v životě jsem nezažil hokejistu, který by na sobě víc pracoval. Před tréninkem přijde první ze všech na zimák, odchází pak jako poslední. Obrovsky dře, věčně je v posilovně. Klíčů k našemu vítězství ale bylo víc. Třeba způsob, jakým se při hře změnil Nikita Kučerov.

Loni v NHL získal skoro všechny možné individuální trofeje, nasbíral neuvěřitelných 128 bodů. Letos se uskromnil.
Pozor, i tak měl pořád skvělé statistiky, už prostě jen nebyly rekordní. Ale hlavně – proměnil se v daleko týmovějšího hráče, což se prokázalo zejména v play-off. Z toho pramení, že ke Stanley Cupu nepotřebujete hvězdu, která si připíše 150 bodů. Potřebujete hráče, který sice má talent, ale obětuje se pro ostatní. Obecně určitě platilo, že nám letos ke Stanley Cupu pomohla i vynikající parta. Z jiných mančaftů přišli charakterově skvělí parťáci – Kevin Shattenkirk, Pat Maroon, Zach Bogosian. Hodně nás stmelil i listopadový výjezd do Švédska, kde jsme hráli dva zápasy proti Buffalu Sabres. Chodili jsme tam spolu na týmové večeře, hodně jsme se nasmáli. I takové zdánlivé drobnosti můžou ve finále pomoct.

Váš tatínek slíbil, že až vyhrajete Stanley Cup, skočí do bazénu. Splnil to?
Jistě, jen to původně mělo být ve sluncem vyhřáté Tampě. Jelikož se kvůli pandemii za oceán nedostal, musel skočit do ledového bazénu doma v Česku. I tak to zvládnul. Ráno si po našem vyhraném finále vzal do pusy doutník a i s ním se tam pěkně vymáchal. Načež šel na sedmou hodinu trénovat na zimák přípravku. Taťka mi moc držel pěsti, mamka taky. Během letošního play-off vstávali na každý zápas, vyhraný Stanley Cup pro ně musel být obrovským zadostiučiněním. Moje hokejové snažení hodně prožívají už od chvíle, kdy jsem na ledě jako malý kluk začínal.

Necháte si v hokeji od táty stále poradit?
Určitě. Po zápasech si pravidelně voláme. Někdy mi říká i nepříjemné věci, nakonec mu ale pokaždé dám za pravdu. Nepatří zrovna k lidem, kteří by přehnaně chválili, možná mi tím ale ve výsledku opravdu pomohl – za každé situace jsem se místo uspokojení pořád snažil makat, zlepšovat se.

Vybavíte si nějakou tátovu konkrétní radu?
Třeba když jsem se před časem dostal v Tampě do první lajny, tak mě nabádal, ať si na ledě víc dovolím. Ať se víc tlačím do střel. Že si soupeři většinou hlídají mé spoluhráče Kučerova a Braydena Pointa, což pro mě může být šance.

Jak se s těmi dvěma esy hraje?
Jsou to mimořádní hokejisté, hodně vám to usnadní. Jen je to někdy honička. Hráli jsme spolu už v základní části, před play-off jsme ale hodně dělali na tom, abychom svůj výkon ještě zvedli. Nezastírám, že jsem si pár zápasů zvykal. Zkraje jsem si říkal, že budu radši víc stát před soupeřovou brankou, clonit. Že ty dva zkrátka nechám, ať si hrají. Jak jsem se ale otrkal, už jsem si troufnul sem tam i zakombinovat. A najednou to šlo. Dokázal jsem sobě i ostatním, že taky umím nahrát a podržet puk.

Začal jste si letos při hře víc věřit?
Ono to vždycky hodně záleží na tom, jak se na ledě cítíte po fyzické stránce. A já letos trošku změnil trénink, načež jsem se cítil výborně. Lehčí. Neměl jsem po dvaceti vteřinách zatavené nohy, lépe se mi bruslilo. Pokud vám tohle všechno funguje, pochopitelně si i víc věříte. Dokážete udělat kličku navíc, někomu spíš ujedete.

Dřív jste hodně bojoval se stresem, s nervozitou. To už je pryč?
Trošičku nervózní jsem při zápasech pořád. Je ale fakt, že v minulosti jsem s tím bojoval mnohem víc. Nejen při hokeji – rozhodně jsem nepatřil k jedincům, kteří vyhledávají velká společenství lidí, raději jsem zůstal v koutku. Tohle už jsem ze sebe naštěstí setřásl. A při hokeji mi to dost pomáhá. Udělám chybu? No a co, zápas jde dál. Postupně jsem si uvědomil, že pro úspěch ve sportu je hodně důležité, abyste se sám neničil. Zůstal v pohodě. Třeba i proto se mi letos v play-off tak dařilo. Já například vůbec nesledoval, co kdo o mně napíše v novinách, na Twitteru. Zabřednout do tohohle je pro hokejistu cesta do pekel. Někteří kluci si nemůžou pomoct a nejradši by se s fanouškovskými kritiky na sociálních sítích hádali, jenže tohle nikam nevede. Musíte to ignorovat.

Mluvíte jako mazák. A není to jen zdání, za pár měsíců vám bude třicet. Už jste se v Tampě proměnil v mentora?
Snažím se o to. Když jsem se před pár lety dostal do kabiny Lightning, my zelenáči jsme to vedle zavedených starších hráčů neměli vždycky úplně jednoduché. Opravdové hvězdy byly v pohodě. Když si Steven Stamkos zlomil nohu, sám Martin St. Louis si mě vybral do své lajny. A hodně mě pak naučil. To byl neuvěřitelný puntičkář! Veteráni jako on jsou v NHL většinou neskuteční profíci. Když přijdete do nového klubu, ochotně vám poradí s bydlením, s nejlepšími restauracemi v okolí. Vypadá to možná jako maličkost, jakmile se ale ocitnete v neznámém prostředí, oceníte to. Když jsem tedy sám dospěl do pozice staršího hokejisty, snažím se mladším taky pomáhat. Znám to – přijdete do cizího, jste ze všeho vyjukaný. Úplně pak stačí vzít toho kluka třeba na večeři, na pivo, pokecat s ním. I díky tomu se pak v mančaftu cítí líp.

Vidíte. Je to přitom jen pár let, co jste za oceán přiletěl jako nesmělý hoch z Frýdku-Místku, který ani neumí anglicky.
No jo, letí to. Pořád si ten svůj první zámořský rok pamatuju. Funguje to tak, že vás jako ucho dají do místní rodiny, která mladému hokejistovi pomáhá s adaptací. Ta moje byla moc milá, anglicky ale mluvila jen trošku, spíš francouzsky. Bojoval jsem hodně i na ledě. Na hokej v kanadské juniorce jsem nebyl moc připravený, neustále jsem se cítil zatavený. Nestačil jsem, lepší to bylo až v druhém roce. Musel jsem se zkrátka přizpůsobit. Zpětně každopádně vidím, že odejít v sedmnácti za oceán byl můj nejlepší krok. Naučil jsem se starat sám o sobe, postavit se na vlastní nohy. Později mi hodně pomohlo i angažmá v Norfolku.

O AHL se přitom obvykle říká, že je to dost drsná soutěž, v níž se nesmlouvavě bojuje jak mezi soupeři, tak mezi spoluhráči.
Ani pro mě to tam nezačalo moc růžově, prvních patnáct zápasů jsem se nedostal do sestavy. Skoro jsem tenkrát nevylezl z posilovny, pořád jsem na sobě makal. Kolem Vánoc jsem pak už hrál ve druhé lajně, po Novém roce jsem se dostal i do první řady. Načež jsme s Norfolkem vyhráli Calder Cup, což je dost respektovaná trofej. Zpětně tvrdím, že to pro mě byla super sezona. Bydleli jsme s ostatními českými a slovenskými kluky v jednom baráku na pláži, pořádali grilovačky, surfovali. Paráda.

V Norfolku jste se taky sešel s koučem Jonem Cooperem, který dnes vede právě Tampu. Pomáhá vám, že se znáte už z dřívějška?
Asi ano. V Norfolku byl se mnou a s pár dalšími kluky spokojený, proto si nás vzal nahoru i do prvního týmu. Já si ho velmi vážím. Je to pohodář, který si s vámi pokecá i o rodině, o životě. Přitom neztratí potřebný respekt. Zajímavé je, že třeba zařvat jsem ho během celé sezony slyšel jen párkrát. Nepotřebuje to, i ve vypjatých chvílích zůstává v klidu. Pokud se nám nedaří, chyby s námi rozebere bez zbytečných emocí.

Mně obecně vůbec nevadí, pokud jsem podceňovaný. Radši zůstávám v ústraní.

Když jste byl před devíti roky draftovaný, přišel jste na řadu až jako 208. v pořadí, tedy čtvrtý od konce. Bere se to v zámoří jako cejch, kterého je těžké se zbavit?
Svým způsobem to tak asi je. Nejintenzivněji to na mě působilo, když jsem do Ameriky přiletěl na svůj první předsezonní kemp pro mladé hráče. Nikdo se tehdy se mnou nebavil. V kabině jsem se tam sešel s mladými kluky, kteří byli draftovaní v prvním, ve druhém kole. A takoví se na vás občas dívají přehlíživě. Můžete s tím bojovat leda tak, že zabojujete na ledě. Odváděl jsem tvrdou práci, nakonec se mi to snad vyplatilo. Mně obecně vůbec nevadí, pokud jsem podceňovaný. Radši zůstávám v ústraní.

I tak jste si nakonec sáhl na Stanley Cup.
A obrovsky mě to těší. Ne proto, že bych ostatním chtěl něco dokazovat. Čistě a jen proto, že šlo o můj velký sen. Je jen obrovská škoda, že si ten pohár asi neužiju doma. Každý jiný rok mají všichni vítězové možnost ho mít na den jen pro sebe, pro svou rodinu, pro své kamarády, fanoušky. Poslední zprávy z Ameriky bohužel naznačují, že to letos bude jinak. Stanley Cup se sem kvůli covidu zřejmě nedostane; tím spíš, že situace s nákazou se v Česku pořád zhoršuje. Fakt mě to moc mrzí. Všichni jsme se na to hrozně těšili.

Ondřej Palát (29)

Český hokejový útočník týmu NHL Tampa Bay Lightning.
Vítěz letošního Stanley Cupu.
Během 25 zápasů letošního play-off NHL nasbíral 18 bodů, s 11 vstřelenými góly byl třetím nejlepším kanonýrem vyřazovací části.
V dresu české reprezentace si zahrál na olympiádě 2014 v Soči a Světovém poháru 2016.
Zastupuje jej agentura Sport Invest.