Svatby, rauty pro vinaře a jejich hosty, catering. Hospodě U Konečků se dařilo, dokud loni v březnu nevtáhla do kraje pandemie. „A teď nás dorazilo tornádo,“ vypráví 36letá majitelka Aneta Stibůrková. Její rozvětvená rodina vlastnila v Mikulčicích a Lužicích osm domů, čtyři z nich statik nařídil zdemolovat.
Tradice rodinné hospody U Konečků v Lužicích je skoro stoletá. „Strašně jsem chtěla navázat na odkaz pradědy a prababičky, v hospodě proto dělám od konce studií,“ svěřuje se Aneta Stibůrková, dnešní majitelka restaurace. A ukazuje fotografie předků, které kupodivu tornádo nezničilo. Visely totiž v dlouhé chodbě v přízemí, která nemá žádná okna.
Areál hospody tvoří tři nemovitosti. „Statik rozhodl, že dva z těch tří domů půjdou k zemi. Oba patřily mým tetičkám, v tomhle jsme měli velký sál, ale jak vidíte, všechno je v troskách,“ ukazuje na vilku, jejíž nitro doslova vybrakoval vzdušný vír. Nábytek, talíře, sklo, všechno je na padrť. Vážně poškozené je i obvodové zdivo.
Když s covidem vyschly i koštýře
Nejstarší ze tří budov zůstane zachována, i když statik navrhuje zbořit celé první patro. „Bojujeme za záchranu patra, dobrovolníci pokládají nové krovy,“ provádí nás majitelka pobořeným podnikem. „Však tam nahoru nemusíme chodit, ani tam bydlet,“ navrhuje. Všechno se v místě katastrofy řeší z hodiny na hodinu. Co platí teď, je druhý den dávná historie.
Zkáza podniku se ohlásila nenápadně, když loni v březnu zaútočila infekce COVID-19. „Náš podnik přitom žije hlavně ze svateb a skvělých vztahů s místními vinaři,“ vypráví hospodská. Když přijede do okolních sklípků autobus s „degustátory“ vína, musí turisté k vínu i něco zakousnout. „Ne každý vinař přitom občerstvení dokázal zajistit sám, tak jsem jim nabízela svoje služby.“ S covidem ale vyschly i koštýře ve vinných sklepech. Alespoň ty, které byly určené pro milovníky moravského vína ze všech končin republiky.
Sinusoida zkázy
Paní Aneta v čase covidu sotva zvládala platit účty za energie. „Když se loni v červnu všechno znova rozběhlo, dělalo se tady od rána do večera. Jenže přišla druhá vlna, delší a horší,“ vzpomíná Aneta Stibůrková. Ve sklípcích posedávali jen domorodci, pověstné tahy za moravským vínem se obnovily až v červnu. „A ani ne za měsíc nás znova odstavilo tornádo, tohle nepochopím.“ Jak to výstižně pojmenovat? Možná spojením „sinusoidy zkázy“...
Během června se přitom hospoda paní Anety doslova vyprodala. „Máme objednávky svateb na půl roku dopředu, teď budeme rádi, když to za půl roku dáme dohromady,“ odhaduje majitelka.
Moravské dědiny zasažené tornádem jsou vyhlášené až surrealistickými výjevy, které by nevymyslel ani Salvador Dalí. Jeden takový teď vidíme i v Lužicích. Pohyb v pobořené hospodě je rizikový, takže občerstvení pro dobrovolníky se podává v polním stanu vztyčeném před ruinami. „Trochu to tu smrdí,“ omlouvá se hospodská. Veškeré zásoby potravin, které hasiči vyvezli z ruin, byly pohřbeny za restaurací. „Za pár dní to vyvane,“ směje se paní Aneta.
Je to typická žena do nepohody, následky zkázy ji prý nevzaly ani procento z energie, kterou vždy oplývala (toť názor sousedů).
Když se auta sčuchnou nad zemí
Aneta Stibůrková dokáže barvitě líčit i výjevy z tornáda. „Naše dva transportéry, se kterými jsme jezdili na rauty, tornádo vyhodilo do vzduchu jako hračky. Ještě ve vzduchu se sčuchly, pak spadly a na zemi je vichr totálně domuchlal.“ Škody na budovách jsou obrovské. „Odhaduji to nejméně na pět milionů. Pojistku mám na milion,“ říká. S tornádem na moravských vinicích prostě nepočítala.
Jakoukoliv pomoc uvítá, jen blázen by se v kůži oběti choval jinak (se souhlasem paní hospodské uvádíme její telefon: 731 577 995). Sice každou chvíli vystřelí krásný úsměv, duše se asi neusmívá, zkontrolovat to ale neumíme. Když majitelku hospody fotíme u trosek formanského vozu, který před hospodou stál v roli reklamního poutače, je nám jasné, že tahle zkáza pořádně bolí. Vůz sjel z cesty a polámal se, to byla pro naše předky pořádná tragédie.
