I psycholog může mít problém najít pro sebe pomoc, říká Kulhánek po nečekaném úmrtí kolegy

Jak dobře jste znal kolegu Radka Ptáčka?
Spíše jen zpovzdálí, osobně jsme se možná potkali na nějaké konferenci nebo jiné odborné akci. Ale nikdy jsme přímo nespolupracovali. Vím o tom, že byl dlouho zaměřený na výzkum v našem oboru. A až v poslední době jsem zaznamenal jeho častější vystupování na sociálních sítích nebo v médiích, kde hodně mluvil o tom, jak zvládnout různé těžké situace, a také o výchově a vztazích.

ČTĚTE TAKÉ: Psycholog Ptáček před smrtí sdílel znepokojující vzkaz. Veřejnosti předal své poslední rady

Co jste na jeho práci jako odborník ve stejném oboru říkal?
Vnímal jsem ho opravdu spíše zprostředkovaně. Ale kolegové, kteří s ním spolupracovali, říkali, že byl v té práci velmi poctivý, důsledný. A záleželo mu také na tom, aby to bylo nějak vědecky etablované. Jak jsem říkal, věnoval se výzkumu, takže kromě zdravotnictví se vlastně pohyboval i ve vědě.

Spekuluje se o tom, že spáchal sebevraždu. Pokud by se to potvrdilo, asi to mnoho lidí překvapí právě s ohledem na jeho profesi. Znal přece jen lidskou psychiku mimořádně dobře…
Jedna věc je být odborně hodně erudovaný a mít za sebou nějakou úspěšnou pracovní kariéru. Ale vlastně úplně jinou věcí – i když se to nezdá nebo to může být překvapující – může být osobní život. O osobním životě kolegy Ptáčka nevím vůbec nic, ale nikomu z nás se nevyhýbají životní katastrofy. Mám na mysli události, se kterými si nevíme rady. Různé nenadálé krize, nemoci či duševní poruchy. Můžete být odborník na psychologii nebo skvělý psychoterapeut, ale nemusíte zvládnout třeba depresi... Tím nechci říct, že jí kolega Ptáček trpěl.

Chápu. Bavíme se ve zcela hypotetické rovině.
Ale pokud by byla pravda, že šlo o sebevraždu, je deprese samozřejmě jednou z variant. Může přinést ztrátu naděje a pocit, že je životní situace bezvýchodná a utrpení nebude mít konec. Ale lidé páchají sebevraždu i třeba proto, že se dozví nějakou diagnózu, jež je konečná a nechtějí trpět. Nebo se jim zhroutí jejich představa o životě. Přijde zkrátka nějaká krize... A teoreticky by dotyčný někomu jinému v této situaci dokázal pomoci, ale pomoci sobě je někdy těžké, možná to nejtěžší. Důvodů, že se člověk rozhodne pro sebevraždu, je řada. A zopakuji, že pokud je člověk v našem oboru dlouho, je pro něj jednodušší řešit složité situace druhých lidí než své starosti.

To je téma, které…
(skočí do řeči) Pardon, říká se, že člověk úplně nedokáže být lékařem sobě nebo rodině. A to platí i o psycholozích a psychoterapeutech. V našem oboru je důležité dávat klientům nejenom porozumění v jejich těžké životní situaci – aby ji pochopili a nějak se v ní zorientovali –, ale i podporu a bezpečný vztah, bezpečný prostor, ve kterém mají čas a sílu své věci řešit. Ale poskytnout to sám sobě je velmi těžké. Kdybych například měl nějaké velké starosti, neváhal bych se obrátit na někoho z kolegů.

Na to jsem se chtěl zeptat. Je těžší pro psychologa vyhledat v této věci odbornou pomoc?
Je to těžší. Ale jde o to, v jakém případě, situaci. Pokud potřebujete jednorázovou konzultaci nebo nějakou krizovou pomoc, můžete se s důvěrou obrátit na někoho z kolegů, koho znáte a kdo na vás bude mít kapacitu, čas a pochopení. Pokud se však problémy vlečou, jde třeba o dlouhodobé potíže ve vztazích, partnerských či s dětmi, nebo například vyhoření v práci či deprese, o nichž člověk ani přesně neví, jak k nim přišel, chce to dlouhodobou systematickou pomoc, ať už psychoterapeuta nebo i psychiatra. Ani braní antidepresiv se nám někdy nevyhýbá. Pak už ale potřebujete najít někoho, komu budete odborně důvěřovat, ale nebude váš kamarád. Protože míchat přátelský a profesionální vztah není vůbec dobré a vhodné. A pokud jste v oboru dlouho, tak najít někoho, kdo je šikovný, komu důvěřujete a s kým se osobně nezdáte, může být dost těžké. Náš rybník je malý.

Rozumím.
Jsou samozřejmě i kolegové, kteří si své problémy ne úplně připouštějí. Ale myslím, že většina z nás v rámci našeho vzdělávání hodně pracuje na sebereflexi. Snažíme se, abychom průběžně pracovali i sami se sebou. Protože naše psychika je také náš pracovní nástroj. Každému z nás se ale může stát, že se dostane do neočekávatelné situace a zátěž zkrátka překoná jeho schopnosti. Někdo pak pomoc vyhledá, protože je zvyklý se o sebe starat. A někdo jiný, kdo je v profesi etablovaný, má pocit, že by si měl svoje problémy řešit sám a může dojít k tomu, že mu to přeroste přes hlavu. Ale to mluvím obecně, netroufnu si to nijak vztahovat ke kolegovi Ptáčkovi. Opravdu jsem ho osobně neznal.

Ptáček byl veřejně známou osobností i proto, že často lidem v médiích radil, jak zlepšit svůj život. Pokud by se potvrdilo, že spáchal sebevraždu, ubíralo by to snad zpětně něco na jeho doporučeních?
Neubíralo. Určitě ne. Mohl zkrátka říkat důležité věci. Je to i tak, že rady do života, které jsou uvěřitelné, často dávají lidé, kteří sami zažijí různé maléry a těžkosti. Knížecích rad vyčtených z knížek můžeme číst na sociálních sítích hodně. Ale myslím, že nejuvěřitelnější jsou doporučení nebo v uvozovkách rady vycházející z vlastní zkušenosti.

Jistě, přidává to na významu slov.
A ještě bych rád řekl, že psychologové a psychoterapeuti nejsou rozhodně dokonalí. Všichni máme své životy, starosti a chyby. To, v čem můžeme jít příkladem, je právě starání se o sebe. To znamená, že pokud máme starosti, nebudeme se tvářit, že se nic neděje, ale klidně můžeme říct, že i my někdy potřebujeme vyhledat pomoc. A není to žádná ostuda. Naopak to může být motivující pro ostatní lidi. Nebudujeme kult dokonalého života, dokonalého člověka, který si ví se vším stoprocentně rady a všechno zvládá na jedničku.