Majestátní budova v pražských Holešovicích dnes ukrývá sbírky moderního umění, dříve se tu ale čile obchodovalo. Bývaly tu kanceláře, luxusní restaurace i nespočet kaváren a bufetů. Dochovaná fotka z období protektorátu dokazuje, že tu nacisté shromažďovali Židy před transporty do Terezína. Veletržní palác vypráví příběh nejen o architektuře, ale také o dějinách našeho státu ve 20. století.
V Národní galerii pracuje už přes 35 let. Radomíra Sedláková vede sbírku architektury a Veletržní palác dobře zná od sklepů až po terasy na střechách. „Palác je považován za první a špičkové dílo funkcionalismu u nás. Tvrdím, že je to ten největší exponát, který Národní galerie má,“ upozorňuje a dodává, že stavba dokáže návštěvníky pořádně zmást. Prakticky nikde tu nejsou pravé úhly. Budova vyrostla na nepravidelném pozemku a na různorodém podloží. Tomu se architekti museli přizpůsobit. Na fasádě do Veverkovy ulice je dokonce oblouk. Přesto palác působí jako dokonale pravidelný. „Nezdá se to, ale pravoúhlé stěny tu skoro nejsou,“ usmívá se Radomíra Sedláková.
Radomíra Sedláková v malé dvoraně Veletržního paláce Zdroj: Matouš Hartman
Co dalšího je na paláci výjimečného?
Je to stavba, kterou Praze záviděl i nejvýznamnější funkcionalistický architekt Le Corbusier. Veletržní palác postavili Josef Fuchs a Oldřich Tyl, architekti, jejichž jména Le Corbusier neznal, nikdy se s nimi nesetkal. Záviděl, že zatímco on staví malé domy a jeho velké návrhy nikdo nerealizuje, v Praze dva neznámí architekti vybudovali na svou dobu výjimečnou stavbu, de facto mrakodrap. Proč jsem to jen nenavrhoval já, ptal se.
Kde se vlastně vzal nápad postavit Veletržní palác?
Zrodil se v soukromé společnosti Pražských vzorkových veletrhů. Její šéf Václav Boháč chtěl dát hlavnímu městu výjimečnou stavbu. Dokonce se plánoval velkorysý projekt, který dostal jméno Veletržní City, měla to být čtvrť s hotelem, ubytovnou, lázněmi, restauracemi, sklady a železničním spojením. Nakonec se postavil jen Veletržní palác. Boháč chtěl rondokubistickou stavbu od Aloise Dryáka (autor několika pražských hotelů a prvního stadionu na Strahově, pozn. red.), ale architektonickou soutěží tehdy skrytě, ale významně manipuloval Klub architektů a výsledkem byl funkcionalistický návrh. Doktor Boháč se tehdy strašně rozčílil: „Já chtěl architekta, ne inženýra! Já chtěl architekturu, ne inženýrskou stavbu!“ Dělal pak psí kusy, aby to inženýrům pokazil.
Takhle mělo vypadat Veletržní City, nakonec se ale postavil jen Veletržní palác (vlevo dole) Zdroj: sbírka architektury Národní galerie v Praze
Jak se to projevilo?
Palác má obklad z umělého kamene, funkcionalisté by fasádu jednoduše omítli. Četla jsem na různých místech o „červeném sále, později jsem zjistila, že to byla malá dvorana (Veletržní palác má dvě dvorany, velkou a malou, pozn. red.), která byla do prvního ochozu obložená červeným mramorem. V interiérech se objevily štuky i různě dekorované stěny, jako je to vidět na staré fotografii restaurace.
Restaurace ve Veletržním paláci (zdobené stěny vpravo) Zdroj: sbírka architektury Národní galerie v Praze
Proč ale Boháč neřekl, že takhle palác vypadat nebude?
Původně byl lékárník, architektuře nerozuměl a zároveň chtěl dát Praze velký výstavní projekt. V porotě zasedal i předseda regulační komise města Prahy. To byl také důvod, proč doktor Boháč návrh neodmítl. Měl kolem sebe velkou společnost, která projekt podporovala. Byl v menšině. Nakonec společnost šíleně zadlužil. Pražské vzorkové veletrhy ho následně zbavily možnosti rozhodovat o financích. Trvalo do poloviny 30. let, než se společnost dostala do černých čísel, a hrozilo, že když firma zbankrotuje, státu zbude, takže do ní vstoupil i státní kapitál.
Jak se na stavbu dívala veřejnost? Přijala ji?
Ano, stavělo se mezi lety 1925 a 1928, brzy po první světové válce, která ukázala, že nic není na věky. Vytratila se pravidla, už tu nebyl boj muže proti muži. Lidé ztratili sentiment vůči tradici. Po první světové válce se objevil pocit, že se lidé zbaví minulosti a všechno bude nové. Proto se objevil obrovský nárůst nové architektury. Lidem se to líbilo. Když někoho nezajímalo, co se v paláci vystavuje, mohl alespoň vyjet nahoru a podívat se na Prahu.
Proč se tedy Veletržnímu paláci nedařilo?
Nikdo nevymyslel, co přesně se bude v paláci dít, když se nekonají veletrhy. Společnost také zbytečně utratila za odstřel skály, aby mohla vybudovat dvě patra podzemních skladů. Ty nikdo nevyužíval, jelikož vystavovatelé přivezli zboží jen na veletrh a sklady nepotřebovali.
Jak společnost využívala palác mimo veletrhy?
Už tehdy se tu konaly výstavy. Například v malé dvoraně, tedy v červeném sále, se uspořádala výstava Josefa Václava Myslbeka. Muselo to být strašné. Kdybyste se na nějakou sochu chtěli podívat s odstupem, tak byste tři za sebou shodili. Bylo to nešťastné místo. Začaly se tu usazovat podniky zahraničního obchodu. Sídlila tu redakce časopisu Pestrý týden, byly tu menší kanceláře, později tu zakotvily trvalé vzorkovny. Také tu bylo množství restaurací a bufetů.
Kolik tu bylo restaurací?
To nikdo nespočítá! Nahoře byla kavárna s terasou, v přízemí drahá restaurace, v pátém a možná i šestém patře byla kulečníková kavárna a na každém patře byly bufety. Veletržní palác byl koncipován jako město na výšku. Chodby měly připomínat bulváry, proto byly širší než výstavní kóje. Předpokládalo se, že tu budou proudit davy lidí. Tomu odpovídalo i restaurační zázemí. Veletržní palác měl v původní podobě lidem nabízet co nejvíce, proto tu vzniklo i kino…
Bylo to ve své době prý největší pražské kino...
Ano. A to ještě bylo malé oproti tomu, co si představoval pan Boháč. Chtěl kino pro 1 200 lidí, dostal kino pro 600 a i tak bylo dvakrát větší než druhý největší pražský biograf. Měl velké oči.
Kino v podzemí Veletržního paláce Zdroj: sbírka architektury Národní galerie v Praze
Platil se do Veletržního paláce vstup?
Ano, ale byl minimální, spíše symbolický. Každý rok se vydávaly odznaky k veletrhům, které se sbíraly.
Jak se palác proměnil za druhé světové války?
Myslím si, že tu Němci dělali úpravy. Je to období, které není v žádném archivu zachyceno. Máme jen jednu jedinou informaci: Budova sloužila říšským úřadům. Tečka.
Existuje ale fotka, která dokazuje, že tu nacisti shromažďovali lidi určené k transportům...
Ano. Vyfotil ji filmař Ivan Frič, který tehdy pracoval na propagandistických filmech, jež ukazovaly, jak lidé nadšeně nastupují do transportů. Frič ale zvládl udělat i fotku, ze které bylo patrné, že nikdo šťastně do vlaků nenastupuje. Je úžasné, že se fotka dochovala, jeho mohla stát život. První shromaždiště bylo ve velké dvoraně.
Jak to vypadlo po válce?
Poslední veletrhy v roce 1952 doplnily portréty Stalina a Gottwalda na fasádě, přibyla výzdoba ve stylu sorely. Když se veletrhy přesunuly do Brna, jehož zázemí vyhovovalo výstavám více, vyvstala otázka, co s palácem udělat. Podniky zahraničního obchodu tu už tehdy sídlily, tak tu zůstaly a předělaly si palác na kanceláře. Budova byla vycpaná papírem, dokumenty se skladovaly na chodbách a vznikaly nové příčky z dřevotřísek a dalších hořlavých materiálů. Fungovalo tu pět podniků a Tuzex, takže šanonů s dokumenty tu byla spousta. Hasiči každý rok vydávali zprávu, že Veletržní palác neodpovídá pravidlům požární bezpečnosti. Přidali výčet všeho, co bylo potřeba změnit. Nic se ale nedělo a nikdo se neodvážil podniky kritizovat, protože představovaly jediný zdroj deviz pro Československo.
Takže bylo jen otázkou času, kdy dojde k požáru?
Ano, 14. srpna 1974 se vznítil hadr umazaný od ředidla, který byl v blízkosti zapnutého vařiče. Plameny zachvátily celou budovu a hasiči požár likvidovali několik dní...
Co požár zlikvidoval?
Zmizely interiérové prvky, někde chyběla schodiště, zmizela okna. Požár způsobil škody, ale zkázu dokončila voda z hasičských hadic, která tlakem poškodila beton.
Proč se nakonec rozhodlo, že se palác nestrhne?
Už tehdy byl exteriér paláce zapsán jako památka. Nehynoucí zásluhu na záchraně stavby má ale Stavoprojekt Liberec a architekt Miroslav Masák, který se o tragédii dozvěděl den po požáru. Chopil se příležitosti zrekonstruovat budovu, která každého architekta vzrušovala. Podařilo se mu rozšířit památkový zápis i na dvorany. Zpracovaly se první studie. Následně se začaly ozývat různé instituce, že mají o palác zájem. Přemýšlelo se o tom, že by tu sídlila Univerzita Karlova, nemocnice, muzeum revolučního dělnického hnutí nebo technická radnice pro Prahu 7 s různými výbory včetně třeba svazu zahrádkářů. Pořád byl ale problém s malou dvoranou. A tehdy někdo do návrhů napsal „galerie moderního umění“. Stavoprojekt s tím šel za tehdejším ředitelem Národní galerie profesorem Kotalíkem, který je s tím nápadem vyhodil. Až později souhlasil a vymyslel, že by vlastně bylo skvělé, kdyby byla galerie v celém objektu.
Kdy se začalo s rekonstrukcí?
Až v roce 1985, do té doby se palác vyklízel. Bourání vycházelo na 15 milionů, což byly obrovské peníze, nakonec se přistoupilo k rekonstrukci.
Radomíra Sedláková působí v Národní galerii v Praze přes 35 let Zdroj: Matouš Hartman
Co máte na Veletržním paláci nejradši?
Malou dvoranu, která je velkorysá. Galerie se do paláce nastěhovala v roce 1993 a najednou se v malé dvoraně objevil chlapík, který se nadšeně rozhlížel a tvrdil, že je švýcarský psycholog a že by si malou dvoranu pronajal, kdyby to šlo, protože lidé už takové prostory vytvářet neumějí. Malá dvorana je dokonale proporční, ačkoli v paláci jen těžko najdete pravý úhel.
Je pravda, že tu není žádný pravý úhel?
Nezdá se to, ale pravé úhly tu prakticky nejsou, půdorys je nepravidelný čtyřúhelník a ve Veverkově ulici je na fasádě dokonce oblouk. Že je Veletržní palác nepravidelný, zjistíme až při pozorném pohledu.
