Jessica Nechanická je unikát s pozoruhodným příběhem. Ve dvou sportech — atletice a basketbalu — získala mistrovský titul. V obou případech za USK Praha. Basketbalové zlato bylo výjimečné tím, že ho dostala po svém úplně prvním zápase v Chance ŽBL. V rozhovoru popisuje, jak se vlastně úplnou náhodou dostala do prvního týmu, nebo jak ji jako hráčku „béčka“ vzaly mezi sebe euroligové hvězdy.
„Bylo to pro mě něco neskutečného,“ říká Jessica Nechanická o takřka pohádkovém příběhu. S basketbalem i atletikou začínala v Nové Pace. V atletice se stala mistryní ČR v běhu na 300 metrů překážek, čtyřikrát byla vicemistryní republiky v sedmiboji. Premiérový start v nejvyšší basketbalové soutěži žen si dvacetiletá hráčka připsala v posledním utkání finálové série v Brně proti Žabinám a mohla tak rovnou slavit mistrovský titul. Do té doby nastupovala za „béčko“ v první lize.
ČTĚTE TAKÉ: Basketbalistky USK Praha dál vládnou české lize. Porazily Žabiny a mají čtrnáctý titul v řadě
Kde máte vystavenou medaili?
Mám ji pověšenou nad postelí s dalšími významnými medailemi, které pro mě hodně znamenají.
Jak se to vůbec seběhlo, že jste jako hráčka béčka nastoupila v ligovém finále za tým plný euroligových hvězd?
Vzniklo to v podstatě docela jednoduše. Béčku skončila sezona v první lize a nechtěla jsem přestat trénovat, tak jsem si řekla, že si zajdu udělat pro sebe trénink k nám do menší haly. Ve stejnou dobu vedle trénoval celý tým áčka. Po pár minutách za mnou přišel asistent Martin Pospíšil a požádal mě, jestli se můžu připojit k holkám do tréninku, protože se jim jedna hráčka zranila.
Prý jste kvůli tomu dostala přezdívku „Ta, co šla kolem“? Je to tak?
Ano. Tahle přezdívka vznikla přesně proto, že jsem vlastně byla ve správném čase na správném místě.
Jak vás přijaly spoluhráčky?
To byla jedna z nejhezčích věcí, co jsem v týmu zažila. Všechny hráčky byly strašně chápající a milé. Nečekala jsem, že takhle úspěšné holky budou tak tolerantní vůči mladší hráčce. Myslím, že jsem zapadla skvěle. I po finále mi holky říkaly, že k nim už patřím.
Jak jste si užila oslavy titulu?
Oslavy titulu byly parádní, užívala jsem si pocit, že můžu být součástí mistrovského týmu. Cítila jsem se opravdu šťastně.
Jak jste prožívala finále?
I když jsem věděla, že budu hráčka navíc, tak i přesto jsem byla upřímně dost nervózní za holky, ale zároveň strašně natěšená a vděčná. Bylo to pro mě opravdu něco neskutečného, sedět na lavičce s tak kvalitními hráčkami a trenéry, fandit, prožívat a koukat na nejkvalitnější český ženský basketbal.
Nakonec jste si i zahrála.
Za to moc děkuji hlavní trenérce Natálii Hejkové, že mi dala takovou důvěru. Byl to asi jeden z nejlepších dní, co jsem prožila v prostředí basketbalu. Byla jsem nesmírně vděčná, že jsem nastoupila na hřiště před skoro dvěma tisíci fanoušků poprvé v dresu USK, i za to, jak krásně holky vybojovaly zlatou medaili a já byla součástí oslavy. Byla to třešnička na dortu na konci sezony a krásný první odehraný zápas v ŽBL a rovnou finálový.
Byla to výjimečná situace, nebo byste mohla přidat další ligové zápasy?
Doufám, že to rozhodně nebyl poslední zápas. Budu na sobě pracovat dál, aby tomu tak nebylo a mohla jsem přidat další. Věřím si, že to nebyla výjimečná situace.
Dříve jste se věnovala také atletice. Jak jste se k ní dostala?
Atletice jsem se věnovala v podstatě odmala díky taťkovi, protože to byl výborný půlmaratónec. Trénoval mě on, za což jsem mu doteď moc vděčná, jelikož mi předal základní důležitou atletickou průpravu, silnou vůli a disciplínu už od malého věku. To vše využívám dosud. Atletika byla pro mě vždy pouze doplňkovým sportem po basketbalové sezoně, spíše kvůli kondici navíc. V patnácti letech se to ve mě zlomilo a naprosto jsem se zamilovala do individuálního sportu. Přestala jsem s basketem a naplno se začala věnovat atletice. Do rukou si mě vzala úžasná a velice úspěšná trenérka Martina Blažková v USK Praha. Atletiku jsem pořádně dělala 4 roky.
Kterým disciplínám jste se věnovala a co byl váš největší úspěch?
Mojí nejlepší disciplínou byl určitě víceboj. K největším úspěchům patří titul mistryně ČR v běhu na 300 metrů překážek v čase 43,72, čtyřikrát jsem byla vicemistryně republiky v sedmiboji. Podařilo se mi také splnit limit na mistrovství Evropy a podle tabulek jsem byla výkonem 5 303 bodů třetí v Evropě. Bohužel se šampionát kvůli covidu nekonal. Získala jsem také 3. místo v pětiboji v hale, 3. místo v hodu oštěpem, čtyři tituly z vrhu koulí a 3. místo v běhu na 800 metrů v čase 2:16,60.
Proč jste skončila s atletikou a začala se věnovat basketu?
Jednoduše jsem začala pociťovat, že mě to už nenaplňuje, jak by mělo a neviděla jsem v tom žádnou budoucnost pro sebe. Myslím si, že maximum jsem ukázala mezi 15 až 18 lety. Moje celá rodina i trenérka Martina Blažková s Věrou Brüknerovou mě po dlouhých konverzacích, co bude dál, strašně pomohli nasměrovat zpátky k mému osudovému sportu basketbalu. Vždy mi říkali, že jsem přirozeně talentovaná basketbalistka a ne atletka, a že by byla škoda to zahodit. Lámalo mi to srdce, ale později jsem to pochopila i já a nakonec jsem nejvíc vděčná za tohle rozhodnutí.
Byla to tedy správná změna?
Ano. Byla to nejlepší změna, kterou jsem mohla udělat. Roky v atletice mi pomohly vybudovat správnou atletičnost, výbušnost a rychlost, které využívám na hřišti, takže toho vůbec nelituji.
Jaký byl pro vás návrat k basketbalu?
Nebyl úplně jednoduchý, navíc jsem si po dvou měsících urvala na tréninku koleno. To mě vyřadilo na celý rok ze hry. Po operaci jsem se snažila být každý den, co to šlo, na rehabilitacích. Byl to pro mě strašný šok, nikdy jsem neměla zranění delší než dva týdny a najednou se z toho stal rok. Velký dík patří úplně všem, co mi stále věřili, pomáhali vrátit se zpět a psychicky mě podporovali. V polovině této sezony jsem se vrátila zpátky na hřiště za béčko. Děkuji svým trenérkám Janě Klečkové, Lence Skoumalové a Alžbětě Chovancové za důvěru, kvalitní tréninky a trpělivost. Odehrání prvního zápasu v Chance ŽBL byla opravdu třešnička na dortu. Nakonec jsem tedy moc vděčná a ráda, jak to celé dopadlo. Probrečené dny se nakonec proměnily v slzy štěstí.
