Hermann Göring proslul jako nacista a později odsouzenec za válečné zločiny. Albert, jeho mladší a méně známý bratr, byl jeho protikladem – hrdinou holocaustu věnujícím se záchraně Židů a politických disidentů. Těch, které pronásledoval režim spoluvytvářený jeho sourozencem.
Představa „dobrého Göringa“ se zdá být neuvěřitelná. Bratři se však skutečně od sebe lišili, a to jak vzhledem, tak i charakterem. Hermann se narodil v roce 1893, Albert v roce 1895. Část dětství strávili na prosperujícím předměstí Berlína, ve Friedenau. Jejich otec Heinrich byl často mimo domov, zejména v Africe a na Haiti. Matka Göringových chlapců, Fanny, se zamilovala do bohatého lékaře Hermanna von Epensteina. Ten byl po Fannyině boku, když se narodil jeho jmenovec Hermann. Po přivedení na svět jejího nejmladšího dítěte Alberta oznámil, že se stane kmotrem dětí a rodinu ubytuje na svých zámcích.
Spekulovalo se, že Albert mohl být jeho dítětem. „Činil Hermanna svým nejoblíbenějším kmotřencem, ale po Albertově narození se nad mladším chlapcem stále rozplýval,“ vzpomínala sestra Olga. Fámy zesílily, když Albert vyrostl a lidé si začali všímat fyzické podoby s polovičním židovským kmotrem. Albert měl Epensteinovy tmavě hnědé oči a středoevropskou fyziognomii, zatímco Hermann zdědil pronikavé modré oči a árijské rysy po matce.
Ideologická propast
Podle svědectví byl Hermann vzpurný chlapec. Ve školních lavicích se necítil dobře, a tak často měnil internátní školy. V poslední z nich přeřízl struny všech houslí a violoncella ve školní kapele. Kvůli tomuto činu byl poslán na vojenskou školu, kde se mohl rozvinout jeho válečnický duch. Později se vyznamenal jako stíhací eso v první světové válce.
Albert byl zádumčivý a dával přednost knize a bezpečí domova. Ve škole sedával na konci třídy. Zdálo se, že kromě jména oba chlapce spojovalo jen máloco. „Vždycky byl mým protikladem,“ řekl Hermann americkému psychiatrovi Leonu Goldensohnovi, který ho vyslýchal při norimberském procesu s válečnými zločinci v roce 1946. „Nebyl politicky ani vojensky zainteresovaný, já ano. Byl tichý, samotářský. Já měl rád davy a společnost. On byl melancholik a pesimista, já jsem optimista,“ dodal.
Když si bratři začali razit své vlastní životní cesty, jejich pubertální zvláštnosti se proměnily v ideologickou propast. V roce 1922 na Hermanna obzvlášť zapůsobil řečník jménem Adolf Hitler. Po tzv. pivním puči v roce 1923, který můžeme považovat za první pokus Hitlera k dostání se k moci, skončil Hermann na čtyři roky v exilu. Stal se závislým na morfiu a byl umístěn do ústavu ve Švédsku.
Pomoc z židovskými přáteli
„Mám v Německu bratra, který se zapletl s tím bastardem Hitlerem. A jestli bude takhle pokračovat, tak to s ním špatně skončí,“ říkával Albert svému blízkému příteli Albertu Benbassatovi.
V roce 1938 se bratři setkali na Albertově chatě v poklidném městečku Grinzing severozápadně od Vídně. Albert byl vyčerpaný. Od chvíle, kdy se ve Vídni objevil první hákový kříž, neúnavně zařizoval výjezdní víza a finanční prostředky pro své židovské přátele. Hermann naopak překypoval nadšením. Právě přijel do Rakouska za velkých fanfár a pronesl mrazivý projev podněcující k masovému antisemitismu. Povzbuzen svým politickým vítězstvím splnil každému ze své rodiny jedno přání. Jeho nálada se však zhoršila, když ho Albert a sestra Olga prosili, aby zasáhl ve prospěch arcivévody Josefa Ferdinanda Rakouského, posledního habsburského toskánského prince, který v té době byl v koncentračním táboře Dachau. „Hermann byl velmi rozpačitý. Ale druhý den byl vězněný Habsburk na svobodě,“ vzpomínal Albert.
Albert pravidelně docházel do bratrovy berlínské kanceláře, aby se přimluvil za židovského přítele nebo politického vězně, manipuloval Hermannovým egem a hrál na jeho smysl pro rodinnou povinnost. V tomto smyslu byl Hermann pro Alberta záchrannou sítí. Jak se Albert stával stále odvážnějším ve své „podvratné“ činnosti, hromadila se proti němu hora hlášení gestapa. Během války byly na jeho jméno vydány čtyři zatykače, přesto nebyl nikdy odsouzen. Velký bratr mu vždy přišel na pomoc, ač to pro něj bylo jakkoli politicky škodlivé.
Alberte, je mi to líto
V roce 1944 visel nad Albertem rozsudek smrti, který požadoval jeho okamžitou popravu. Albert byl na útěku a skrýval se v Praze. Hermann všeho nechal, aby ho zachránil. „Můj bratr mi tehdy řekl, že je to naposledy, kdy mi může pomoci, že i jeho pozice (byla) otřesena a že musí osobně požádat Himmlera, aby celou záležitost uhladil,“ vypověděl Albert v Norimberku.
Naposledy se bratři setkali v květnu 1945 v tranzitním vězení v Augsburgu. Hermann byl úlovkem spojenců, zatímco Albert byl zadržen jen proto, že byl jeho bratr. Na dvoře věznice se objali. „Je mi moc líto, Alberte, že jsi to ty, kdo musí kvůli mně tolik trpět. Brzy budeš volný. Pak si vezmi na starost mou ženu a dítě. Sbohem!“ řekl Hermann Albertovi. Hermann byl odsouzen za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Obelstil katovu oprátku pomocí propašované kapsle s kyanidem. Stalo se tak 15. října 1946.
Albert strávil ve vězení dva roky a snažil se dokázat vyšetřovatelům svoji nevinu. Ani když byl v roce 1947 osvobozen, nemohl se zbavit bratrova stínu. Žádný zaměstnavatel ho nechtěl přijmout. Odmítal jít snadnou cestou a vzdát se jména Göring. Propadl depresím, alkoholismu a poté i nevěře. Jeho československá manželka Míla požádala o rozvod a odvezla jeho jediné dítě Elizabeth do Peru. Svou dceru už nikdy neviděl, nepromluvil s ní a neodpověděl jí na žádný z dopisů.
Zemřel 20. prosince 1966. Jeho tělo bylo uloženo na rodinném pozemku Göringů v Mnichově. Hermannovi se takové pocty nedostalo. Jako válečný zločinec byl jeho popel vhozen do bahnitého potoka v Mnichově.
