Pellegriniho inaugurace
Atentát na slovenského premiéra Roberta Fica přinesl ještě více neklidu a prohloubil nejistotu ve společnosti, která je už tak silně rozdělená. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl český velvyslanec na Slovensku Rudolf Jindrák. Varoval, že možnost dalšího podobného útoku není vyloučená. Zároveň popsal aktuální stav česko-slovenských vztahů: Jak kvůli nim plakal legendární slovenský hokejista Jozef Golonka a jaké naděje vkládá do nového prezidenta Petera Pellegriniho.
Od atentátu na premiéra Roberta Fica uplynul už více než měsíc. Jak se od té doby Slovensko proměnilo?
Myslím, že poměrně dost. Dá se to popsat v takových vlnách. Pamatuji si ten první pocit. Shodou okolností jsem byl právě onoho 15. května na slovenském Úřadu vlády a domlouvali jsme další postup k narovnání česko-slovenských vztahů s nejbližšími spolupracovníky Roberta Fica. Skončila jednání, řešili jsme už jen harmonogram, že se s Ficem potkám následující týden. A najednou poradce Fica kouká na mobil a říká, že Fica zastřelili.
ČTĚTE TAKÉ: KOMENTÁŘ: Čaputová do politiky vrátila lidskost a naději. Ani ona ale neustála Slovensko
Vyloženě „zastřelili“?
Dostal zprávu, že Fico někde leží na zemi po střelbě – byl u toho nějaký jeho kolega. S námi všemi to otřáslo a samozřejmě i s celým Slovenskem, ale musím říct, že to netrvalo déle než tři nebo čtyři dny a minimálně část lidí to začala brát stylem: „Ano, stalo se a je to hrozné, ale jedeme dál“. Není to tak, že by se Slovensko úplně otočilo. Upřímně řečeno, po čase, když se Fico zotavoval, začala místní média psát trochu kritičtěji. Zejména po jeho vystoupení den před moratoriem k eurovolbám. Celkově si ale myslím, že atentát na Slovensku ještě více prohloubil nejistotu lidí. Země je tu rozdělená a to hned na několik částí. Panuje zde neklid a přispělo to k rozdělení společnosti, ale zaplaťpánbůh ne tak dramaticky, že by docházelo na pouliční střety nebo k silné radikalizaci společnosti. Ale mnozí se skutečně uzavřeli do nějaké ulity.
Na druhou stranu je pozitivní, že evropské volby díky vysoké účasti dopadly dobře. V tom smyslu, že se jich zúčastnil rekordní počet voličů a že diverzita zvolených stran není úplně černobílá. Nebudu ale hodnotit, jaké strany se na Slovensku do Europarlamentu dostaly.
Je ale vidět, že atentát na Slovensku rezonuje dodnes a ještě asi dlouho bude. Je mi jasné, že nejste bezpečnostní expert, ale myslíte si, že na Slovensku, případně v Česku podobný čin stále hrozí? I kvůli tomu napětí ve společnosti?
Víte, také jsem o tom přemýšlel a není to vyloučené. Společnost se radikalizuje a objevují se tito psychopati. Kdo normální si vezme pistoli na premiéra nebo odstřelovací pušku na Filosofickou fakultu UK a zabije X lidí? Tito psychopaté najednou cítí nebo zjistí, že to jde, mohou svoji myšlenku nějak realizovat a pak to skutečně udělají. Viz střelby v Americe a další útoky, které se ve světě dějí. Nerad bych to samozřejmě přivolával, ale jak říkám, nevyloučil bych to.
I hned po střelbě začali vládní politici hovořit o tom, že je potřeba uklidnit napětí ve společnosti. Zároveň ale z jejich strany okamžitě přicházely odsudky směrem k opozici a médiím, dávaly jim střelbu za vinu. Udělali politici dost k tomu, aby národ uklidnili?
Myslím, že neudělali, protože jak jsem říkal, slovenská společnost je hodně rozdělená, a to hned do několika táborů. Není to vyloženě tak, že by na jedné straně stál Robert Fico a na druhé celé Slovensko. Na druhou stranu, příkopy mezi politickými stranami, a to se nevracím do období Vladimíra Mečiara, ale jen od roku 2018 a vraždy Jána Kuciaka s Martinou Kušnírovou, se spíš prohlubovaly, než zakopávaly. A to dokonce i mezi křídly jednotlivých stran. Vedlo to k rozpadu Ficova Směru-SD, když vznikla nová strana Hlas-SD (založil ji prezident Peter Pellegrini; pozn. red.). A podle mého soudu rozhodně nešlo očekávat, že se po atentátu všichni obejmou a budou si říkat, jak se mají rádi.
Společnost se radikalizuje a objevují se tito psychopati. Kdo normální si vezme pistoli na premiéra nebo odstřelovací pušku na Filosofickou fakultu UK a zabije X lidí?
Vraťme se před atentát, protože už asi tři měsíce jsou suspendovány společné konzultace mezi českou a slovenskou vládou. Důvodem je zejména odlišný pohled na válku na Ukrajině. Jaké to vlastně je být velvyslancem na Slovensku, tedy zemi, která je nám Čechům jazykově a kulturně nejbližší, v situaci, kdy mají naše vlády nejslabší vztahy od rozdělení Československa?
Chápu, jak to myslíte. Tak je to bohužel vnímáno a na slovenské straně ještě silněji než v České republice. Mám čerstvý zážitek s bývalým hokejistou Jozefem Golonkou, kterému jsem nedávno předával medaili. Je mu 86 let, tekly mu slzy a říkal: „Pane velvyslanče, proč jste zrušili česko-slovenské vztahy?“
Čili je to vnímáno jako křivda?
Ano, jako křivda. Slováci říkají: „Co nás má rozdělovat téma (válka na Ukrajině, pozn. red.), které neovlivníme? My ho prostě vnímáme jinak a bavme se o věcech, které nás spojují.“ Na druhou stranu říkám zcela otevřeně, byť to nebudu konkretizovat, že výroky některých slovenských politiků jsou pro mě jako diplomata, ale i jako člověka, opravdu jen těžce přijatelné. Na Ukrajině probíhá válka a náš český názor je diametrálně odlišný od slovenského. Dokonce si myslím, že řada slovenských představitelů má špatnou analýzu politické situace.
Jakto?
Oni to vidí pouze svým pohledem a skrze svojí přímou zkušenost s Ukrajinou. My máme také jinou zkušenost třeba s Německem, než mají Slováci, a vždy to byl problém. Já se celý život věnuji otázce Německa a sudetských Němců. Na Slovensku jsou úplně jinak vnímáni Karpatští Němci a obecně komunita Němců, než sudetští Němci v České republice. Podobně to platí pro Ukrajinu. Zároveň bych nesouhlasil s tím, že jsme zrušili česko-slovenské vztahy. Pokračujeme dál a exekutivní agenda běží. Je ale pravda, a to s vámi souhlasím, že určitá asymetrie nejen v pohledu na ukrajinský problém tady prostě je.
Když jsme u tohoto tématu, jak moc dnes ruská invaze na Ukrajinu Slovenskem rezonuje? Je to klíčové nebo spíš okrajové téma?
Jsem tady coby velvyslanec rok a tři měsíce, takže nemám srovnání se situací bezprostředně po začátku války, ale objíždím Slovensko a ptám se primátorů či starostů, což vesměs nejsou žádní vrcholní politici. A vždy odpovídají: „Oni (ukrajinští uprchlíci) přišli a my jsme jim okamžitě dali kapacity.“ Slováci je skutečně velmi pozitivně přijali, zejména v první vlně, a Ukrajinci na Slovensku zůstávali, na rozdíl od jiných evropských států. Třeba v Maďarsku jich kvůli jazykové bariéře moc nezůstalo. Ukrajina ale dnes jako téma číslo jedna na Slovensku není. Samozřejmě je zde cítit únava z války podobně jako jinde v Evropě. Ale je to prostě bezprostřední sousedství, což je jiná situace, než jak to vnímáme v Česku.
Ještě se vrátím k suspendování mezivládních konzultací? Nelze atentát na premiéra Fica, což je nový faktor ve hře, využít jako příležitost k jejich obnovení? Možná vzít slovenskou vládu na milost?
Je to příležitost, to ano. Na druhou stranu, a říkal to při své návštěvě i ministr zahraničí (Jan Lipavský), že je to rozhodnutí vlády jako kolektivního orgánu. Naše vláda je složena z pěti koaličních partnerů, každý má vlastní domácí agendu, takže si o tom musí rozhodnout vláda. Ale snažím se přesvědčovat naše politiky, aby se se slovenskými scházeli na pracovních úrovních.
Koneckonců, teď zde během deseti dní budeme mít celkem čtyři ministerské návštěvy. Pana ministra Lipavského budou na Slovensku následovat pan ministr školství Mikuláš Bek, současně přijíždí pan ministr kultury Martin Baxa a 1. července přijíždí do Topolčan pan ministr zemědělství Marek Výborný. Konzultace mezi resorty běží. Je ale pochopitelné, že jsme od sebe už 31 let, a máme tak trošku jiné priority, jiné složení vlád. Není to jako na začátku 90. let, kdy jsme ještě měli společné mechanismy a fungování. Dnes je to jiné.
PODÍVEJTE SE: Poslední projev prezidentky Zuzany Čaputové
Slovensko má dnes zbrusu nového prezidenta – Petra Pellegriniho. Myslíte, že má schopnosti, aby nějakým způsobem zlepšil aktuálně narušené vztahy?
Myslím, že ano, ale neřekl bych, že jsou narušené. Největší problém v česko-slovenských vztazích vidím jinde a věřte mi, že vím, o čem mluvím. Zabývám se Slovenskem celý úřední život a také jsem poloviční Slovák, takže k tomu mám strašně silnou emoci a hrozně to prožívám. Právě ta emoce je důležitá i ve vztazích. Peter Pellegrini ji v sobě má. Sice není takovým pamětníkem jako já, ale byl ve všech exekutivních funkcích, které si umíte představit – ministr, státní tajemník, předseda vlády, předseda parlamentu. Umí zacházet s mocí a také s exekutivní agendou.
V tom je hlavní rozdíl oproti jeho předchůdkyni Zuzaně Čaputové?
Sice byla místopředsedkyní Progresivního Slovenska, ale před nástupem do úřadu nebyla v politice, neseděla v parlamentu a nedohadovala se s politickými oponenty. Pravda, dohadovala se kvůli skládce v Pezinku, ale to je přece jen trošku lokálnější záležitost než celostátní politika. Tudíž si myslím, že Peter Pellegrini má šanci. Hodně na něj sázím, že s ním budeme schopni činit konkrétní kroky, byť primární je samozřejmě vláda a exekutiva. Prezidenti sice mohou některé věci zastřešit a podpořit, ale provedení je na vládách. Smysl to každopádně má a myslím, že Peter Pellegrini je po této stránce v porovnání s ostatními slovenskými prezidenty od 90. let skutečně nejzkušenější.
