Holubí dům, Šípková Růženka a Jahody mražený. Jeho hity nestárnou, nicméně letos to je 40 let, co do českého hudebního nebe odešel zpěvák s nezaměnitelným hlasem Jiří Schelinger. S jeho písněmi stále vystupuje jeho bratr Milan Schelinger a jeho neteř hostuje na koncertech v Čechách i zahraničí jako profesionální flétnistka. Právě Sylvie Schelingerová se rozhodla podělit se o rodinné vzpomínky na svého strýce.
Jiří Schelinger byl jednou z předních postav československého rocku. Co by ale slavný hudebník dělal, kdyby se na tuto dráhu nevydal?
Jirka se učil instalatérem, ale ve druháku školy nechal a zběhl k hudbě. Myslím, že tak jako tak by stejně skončil u hudby. Když něco milujete, najdete si k tomu cestu vždycky.
Jaký byl v soukromí? Jak se na strejdu v rodině vzpomíná?
Znám ho samozřejmě pouze z vyprávění, vždyť jsem se narodila mnohem později, než zemřel. Ale Jirka byl prý obyčejný, veselý a mladý kluk, který měl občas sklony k melancholii. Asi se nad sebou i zamýšlel, že v sobě nemá takovou disciplínu, když nechal školy a šel dělat hudbu. Zároveň ale neměl ani hudební vzdělání, které pak doháněl při psaní písní. Rozhodně to nebyl žádný drsňák, jak by se mohlo zdát z některých jeho písniček. Samozřejmě se jako každý v průběhu let měnil a z mladého bouřliváka se stával spíše rozvážný mladý muž.
Tvůj tatínek dodnes s písničkami svého bratra koncertuje. Poslouchala jsi jeho hudbu odmalička?
Písničky jsem znala i v dětství, ale asi jsem úplně nechápala, jak slavný vlastně byl. Až postupem času, kdy jsem i já hudbu studovala, jsem si začínala uvědomovat, jak jedinečný zpěvák a skladatel to byl. Jirka je známý svým nezaměnitelným hlasem, ale v jeho písních slyším i neuvěřitelný cit. Když poslouchám třeba píseň Ptají se lidé nebo Šípková Růženka, jde mi vždycky mráz po zádech.
I v převzatých písních dle mého názoru předčí Jirka originál. Táta s písničkami Jirky vystupuje s kapelou dodnes, ale umím si představit, jaké emoční břemeno to pro něj musí být. Rozhodně by raději stál po boku svého bráchy jako kytarista v jeho kapele, jako to bylo před Jirkovou smrtí.
Kdo byl jeho hudebním vzorem?
Jirka s tátou byli během klučičích let ovlivněni Beatles mánií, později našli oblibu v hudbě „Stounů“ (skupina The Rolling Stones, pozn. red.). Čím byl Jirka starší, víc a víc ho to táhlo k rockovější hudbě, jako byl Frank Zappa a Jimmy Hendrix. I ve své tvorbě chtěl docílit podobného zvuku, ale tehdejší režim mu v tomto ohledu moc nepřál. Jak víme, musely pak vznikat písně, jako jsou Jahody mražený nebo Což takhle dát si špenát jako jakýsi ústupek režimu. Tyto písně mají určitě také svou kvalitu, ale rozhodně to nebylo to, co by chtěl Jirka hrát.
Co by podle tebe Jiří Schelinger říkal na současnou rockovou scénu?
Těžko říct. V dnešní době existuje spousta kapel, lepších i horších, a nikdo nemůže soudit, co je kvalitní hudba a co ne. Umění nelze měřit, je to o velmi subjektivních pocitech a dojmech. Já obecně cítím, že v dnešní tzv. populární hudbě se hraje hodně na efekt, většina písniček vznikne skoro přes noc ve studiu, všechny nástroje jsou nahrazeny počítačem. Samozřejmě existují výjimky. Jirka by asi tíhl více k tomu poctivému řemeslu. Táta mi vyprávěl, jak s bráchou poslouchali vážnou hudbu, například Beethovenovy smyčcové kvartety, a jak Jirku uchvacovalo propracování všech čtyř hlasů v kompozici. Stejně tak se to dá udělat i s dobrou písničkou v kapele.
Jiří Schelinger zemřel za dosud nevyjasněných okolností. Dá se s takovou tragédií v rodině vyrovnat?
Člověk se s tím vyrovnat musí. Taková věc se stala v nejedné rodině. Pamatuji si, že babička měla doma hifi věž a samozřejmě i spoustu cédéček Jirky. Vždy, když jsem u ní byla, chtěla jsem si Jirkovy písničky pouštět, ale babičce nedělalo dobře poslouchat jeho hlas. Matka se se smrtí svého dítěte nevyrovná nikdy. Babička nakonec našla naději ve víře.
Pro dědu byla ztráta syna také samozřejmě zdrcující. Děda umřel, když mi byly dva roky. Strašně mě mrzí, že jsem ho nemohla více poznat. Děda, Josef Schelinger, byl vynikající klasický kytarista, který vychoval mnoho známých interpretů. Když jsem mu seděla na klíně, říkával prý: „Tahle holka bude mít ráda hudbu!“ Měl pravdu a já bych si s ním strašně ráda o hudbě povídala.
Jak už jsi naznačila, také ty sama ses vydala na hudební dráhu, ale na „klasickou“. Bylo vždycky tvým snem hrát?
Asi to tak samo vyplynulo, nebo mě spíš nikdy nenapadlo dělat něco jiného. To až teď v době koronaviru, kdy covid kulturu doslova zastavil, jsem měla myšlenky, že by mě třeba bavilo dělat i něco jiného. Ale nakonec bych stejně svoje povolání nevyměnila za nic jiného. Už ve školce jsem prý ráda zpívala a při zápisu do ZUŠ si pamatuji, jak jsem chtěla hrát na všechny nástroje, které tam tenkrát nabízeli.
Nakonec jsem chodila do sboru Rolnička k vynikajícímu panu sbormistrovi Virglerovi. Dodnes čerpám z jeho základů dýchání a rezonance při hře na flétnu. Už asi třikrát jsem ho potkala náhodou na ulici a styděla se mu představit a poděkovat, tak třeba si tohle přečte. (smích)
V hudebce jsem měla štěstí na svoji první učitelku na příčnou flétnu – Míšu Valentovou. První učitel je pro začínajícího umělce strašně důležitý. A obecně jsem pak během svých studií, ať už v Čechách, nebo v zahraničí, měla štěstí na profesory. Vděčím jim za mnohé.
Kam by ses kariérně chtěla dostat? Chystáš v době pandemie koronaviru nějaké koncerty?
Čím jsem starší, tím víc mám i jiné cíle než pouze kariérní. Mým snem ale vždy bylo hrát v nějakém větším zahraničním orchestru. Zlomovým bodem ale pro mě byla dvouletá stáž v Akademii České filharmonie, kam jsem vyhrála konkurz. Znamená to, že se na dva roky stanete prakticky členem orchestru. Byly to pro mě nezapomenutelné zážitky – zahrát si s nejlepšími světovými dirigenty, interprety a tak skvělým orchestrem na jednom podiu.
V současné době mě nejvíce naplňuje komorní hudba a především vystupování na koncertech v duu s mojí harfistkou Amelií Tokarskou. Není lehké najít hudebního partnera, se kterým si budete rozumět po stránce hudební, ale i lidské. Bohužel pandemie nám překazila naplánované koncerty, ale doufáme, že již brzy budeme moci zase vystupovat pro publikum. Alespoň jsme tak natočily nějaké skladby na video a máme čas připravovat nový repertoár. V únoru jsem měla možnost vystoupit sólově s Janáčkovou filharmonií Ostrava a příští týden budu natáčet se Severočeskou filharmonií Teplice. Mám radost, že alespoň formou natočení koncertu na video mohu dělat to, co mě baví.
Vedeš také individuální hodiny flétny na ZUŠ. Dá se tak specifický předmět při distanční výuce učit?
Dá, ale celkem těžko. Distanční výuka nenahradí čas strávený s žákem ve třídě. Ale chápu, že byla a je nezbytná pro zvládnutí situace, ve které se nacházíme. Nyní to vypadá, že se opět do škol vrátíme, snad už to bude až do června a s dětmi budeme moci pořádně muzicírovat.
