Chci jet bojovat na Ukrajinu, i kdyby mě to mělo stát život, říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS 29letý Martin Čuda, který se chystá do války, přestože nemá žádné vojenské zkušenosti. Podobných dobrovolníků je podle informací Hradu v Česku už přes 600. I když jim prezident Miloš Zeman slíbil beztrestnost, odborníci upozorňují, ať si odjezd na frontu dobře rozmyslí.
Proč chcete jet bojovat na Ukrajinu?
Chtěl bych tam jet pomoct, protože mi trhá srdce vidět umírat děti a civilisty i poslouchat o všem, co se tam děje. Každá ruka dobrá. Mám kamarády Ukrajince, kteří jsou v mém věku, a museli odjet bojovat. Zkoušel jsem zjišťovat, jak jsou na tom, ale neozývají se mi, nic o nich nevím. Rád bych jim pomohl. Na Ukrajinu můžu odjet hned.
S válkou ale nemáte žádné zkušenosti, ani nemáte základní vojenský výcvik. Myslíte, že byste tam byl k něčemu a nešel si pro „zbytečnou smrt“?
Určitě by Ukrajinci byli rádi za jakoukoliv pomoc. Nepochybuji, že bych byl schopen ovládat i zbraň, i když jsem dosud střílel jen kulovnicí nebo brokovnicí. Ale nějaké základy mám. Navíc mám i fyzičku a základní kurzy pomoci a všeho možného, co se děje na střelnicích a podobně. Chtěl jsem být hasičem, takže jsem chodil na různé takové kurzy.
Ani nekomfortní podmínky mi nedělají problém. Donedávna jsem hrál airsoft po lesích s přáteli. Tak trochu jsme si hráli na vojáky, že jsme byli třeba týden v lese, kde jsme neměli skoro nic. Co si kdo našel, chytil a opekl na ohni, to měl. Ale předpokládám, že na Ukrajině to bude trošku jiné.
Prezident Ukrajiny Zelenskyj navíc říkal, že není problém zařídit rychlokurz pro dobrovolníky, na kterých se naučí, jak ovládat zbraň a nějaké základy techniky. Dobrovolníci prý navíc nemusí být hned ve válce, ale mohou třeba hlídat města v ohrožení. Klidně bych bránil Ukrajinu se zbraní v ruce, ale mohu i řídit nebo dělat cokoliv. Ovládám de facto vše, co má páky nebo volant, takže si myslím, že bych tam byl platný.
Mluvil jste o airsoftu v lese. Není to spíš tom, že chcete zažít podobné „dobrodružství“ v reálu?
Všichni mi to říkají. I když to tak může vypadat, určitě to tak určitě není. Když vidím, jak tam lidé trpí, je to pro mě šílené. Nejradši bych tam už byl a nějak pomáhal.
Vytočilo mě to do takové fáze, že bych tam jel rád pomoct za každou cenu. I kdyby mě to mělo stát život.
Uvědomujete si, jak je to nebezpečné a že tam můžete i umřít?
Ano, to si uvědomuji. Dokonce jsem četl článek, že dobrovolníci z jiných zemí, kteří tam jeli, prošli rychlokurzem a ani nešli do boje a už je zasáhly nějaké rakety, takže polovina z nich je zraněných a odjíždí pryč. Říkali, že to není jako v Sýrii nebo v jiných zemích, že na Ukrajině je to opravdu nebezpečné. Ale ani náhodou mě to neodradí. Když vidím a poslouchám o dětech a civilistech, kteří tam umírají, vytočilo mě do takové fáze, že bych jel rád pomoct za každou cenu. I kdyby mě to mělo stát život. Ale byl bych klidnější, že jsem se alespoň pokusil pomoct. Ať to dopadne, jak to dopadne.
A zkoušel jste pomoct i jiným způsobem?
Ano, posílal jsem peníze i oblečení. Sháněl jsem i nějaké kočárky, oblečení pro děti a podobně.
Válka s sebou nese i spoustu zraněných a mrtvých, je to psychicky hodně náročné. Jste na to připravený?
To mě určitě neděsí. V životě jsem zažil už hodně úmrtí i zranění spojených s úmrtím. Dokonce mi v náručí zemřel kolega a v Anglii šestileté dítě. Většinou to bylo u autonehod, když jsem byl řidič z povolání. Na silnicích jsem zažil hrozně moc. Co se týče kolegy, ten měl infarkt a ve Španělsku mu explodovalo srdce, takže jsem mu dával první pomoc. Podařilo se nám ho oživit, ale pak už mu nešlo pomoct. Takže vážnější nehody jsem zažil a problém mi to nedělá, jsem na to zvyklý.
Kdy vás napadlo, že byste jel do války?
Hned na začátku války jsem věděl, že chci pomoct. Nejdřív jsem si myslel, že bych jel na hranice jako dobrovolník, že bych nebojoval, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Dobrovolníků, kteří pomáhají, je dost, ale do boje se nikomu moc nechce.
Jediné, co by mě zastavilo, by byl konec války.
Co na vaše rozhodnutí říká rodina?
Moje maminka říká, že věděla, že když něco takového začne a náš prezident slíbí beztrestnost, tak se tam určitě budu hrnout. Ví, že jsem na tohle blázen. Samozřejmě ona i bratr mají strach, říkají, ať se na to vykašlu, že se nemusím vrátit. Mám i přítelkyni, se kterou jsem chvilku, a ta říkala, že o tom nechce ani slyšet. Ale ví, že když si něco umanu, nedá se nic dělat.
V jaké fází odjezdu jste teď?
Po informacích, jak odjet, se pídím asi od pátého dne války. Snažím se, aby to bylo co nejdříve. Stačí mi už jen zjistit nějaké podrobnosti, jestli o nás na hranicích opravdu bude postaráno a jestli projdeme nějakým rychlokurzem. Kdybych tohle věděl, už tu nejsem. Ale různé linky jsou obsazené a je těžké se někam dovolat. Je však možné, že příští týden už tam budu. Může to být i zítra, ale to nepředpokládám, protože zjistit informace je opravdu komplikované.
Je něco, co by vás přimělo změnit názor a zůstat doma?
Jediné, co by mě zastavilo, by byl konec války. To bych tam nejel. Ale jinak nic.
