V americkém středisku Deer Valley panovalo 19. února roku 2002 ideální počasí. To byl základ pro to, aby akrobatický lyžař Aleš Valenta mohl vystřihnout abnormálně obtížný skok, který měl v šuplíku jako jediný na světě. Našroubovat do tří salt místo čtyř vrutů pět bylo zkrátka něco revolučního. Je to přesně 20 let, co se rodák ze Šumperka roztočil do obrovské vrtule, úspěšně dopadl a o den později se mu na krku houpala zlatá medaile z olympijských her v Salt Lake City.
Vrut. Salto. Vrut. Vrut. Salto. Vrut. Vrut. Salto. Odborně double-full, double-full, full. S tímto skokem Aleš Valenta posunul hranice akrobatického lyžování. Několik let si ho připravoval, aby svojí tajnou zbraní oslnil na olympiádě v Salt Lake City.
V prvním finálovém kole vsadil na „běžný“ skok na jistotu, ve druhém vytasil trumf – v rychlosti přes 60 kilometrů za hodinu opustil můstek, na tři vteřiny se ve vzduchu roztočil tak, jak to nikdo jiný ještě dlouho poté neuměl. Od rozhodčích dostal 129,98 bodu. Stále neměl jisté zlato, ale jak dnes 49letý šampion v rozhovoru pro CNN Prima NEWS říká: „Skočil jsem to, zbytek mi byl šumák.“
Dvacet let. Vybavíte si ten den – tedy 19. února 2002 – i po dvou dekádách do detailu od začátku do konce?
Myslím si, že jsem schopen si ho vybavit relativně přesně. Pár detailů mi možná vypadne, ale zásadní věci si samozřejmě pamatuju.
To asi není ten případ, ale jaká snídaně položila základ zlaté medaili?
Kafe (úsměv). Nic víc. V den závodu jsem vždy minimálně pil i jedl. Což pak často vyústilo v to, že když jsem uspěl a šel na antidopingovou kontrolu – a tak tomu bylo i v Salt Lake City – neměla má moč dostatečné pH. Takže abych jim odevzdal takový vzorek, se kterým budou spokojení, musely uběhnout třeba i tři hodiny.
Když půjdeme ještě zpět – co vám večer před zlatým skokem běželo hlavou? Bránily vám myšlenky na trojité salto s pěti vruty v tom, abyste klidně usnul?
Večer před závodem jsem si šel zahrát tenis. Ale je pravda, že jsem byl asi poměrně nervózní, chvíli mi trvalo, než jsem zabral. Nicméně nic dramatického, nebylo to tak, že bych nemohl usnout do čtyř do rána. U mě to bylo tak, že závod byl běžnou součástí týdne, nechtěl jsem narušovat vlastní režim. Když jsem měl chuť si jít něco zahrát, tak jsem tak učinil závod nezávod. Jo, samozřejmě bych nešel někam pařit. Až přímo závodní den byl zásadně jiný – u mě hlavně z hlediska stravy.
Čtyřletý proces
Vzpomenete si na své první tréninkové double-full, double-full, full? Předpokládám, že to byl skok do vody…
Úplně přesně. V té době jsme trénovali ve Švýcarsku a já se jeden den cítil dobře, skákal jsem trojnásobné salto se čtyřmi vruty. Aniž bych trenérům cokoliv řekl, věděl jsem, že když se mi povede odraz, dokážu do skoku přidat jeden vrut navíc. Skočil jsem to, vylezl jsem z vody a trenéři: „To bylo pět vrutů?“ Postavil jsem je před hotovou věc.
Byl obrovský rozdíl, jestli šlo o trojité salto se čtyřmi vruty, nebo pěti vruty. A to bez ohledu na to, jestli byl trénink nebo samotný závod na jakékoliv úrovni.
A to bylo někdy nedlouho po olympiádě v Naganu v roce 1998?
V létě po Naganu jsem na tomto skoku začal pracovat. A poprvé jsem ho skočil v roce 2000. Čili jen dva roky jsem se věnoval změnám, které vedly k tomu, abych ho vůbec mohl skočit. To znamená zvýšení nájezdové rychlosti, změna odrazu, úhel výletu a tím pádem i trajektorie skoku. Takže pak jsem ho začal pilovat, o dalších 12 měsíců později to bylo tak zažité, že jsem tímto skokem začínal trénink.
Měl jste spočítáno, kolikrát jste před olympiádou v roce 2002 skočil onen přelomový skok?
Do vody opravdu mockrát. To se počítá těžko. Ale v zimě na sněhu jich bylo podstatně méně. Fakticky šlo o trénink v listopadu v roce 2001 v norském Lillehammeru, později trénink před svěťákem v kanadském Whistleru, samotný závod a pak tréninky po něm. Trojitých salt s pěti vruty jsem mohl mít na sněhu dohromady tak deset až dvanáct.
Nevěřící Aleš Valenta po skoku double-full, double-full, full na hrách v roce 2002 Zdroj: Profimedia.cz
Teď už se přesuneme nad můstek v Salt Lake City, těsně před váš skok. Předpokládám, že i když akrobatické lyžování už děláte dlouhou dobou, adrenalin proudí stále tělem naplno. Bylo toho adrenalinu najednou více než kdy jindy?
Byl obrovský rozdíl, jestli šlo o trojité salto se čtyřmi vruty, nebo pěti vruty. A to bez ohledu na to, jestli byl trénink nebo samotný závod na jakékoliv úrovni. Ten skok je stále velmi obtížný, potřebujete k němu naprosto ideální povětrnostní podmínky – absolutně vybočuje, je kompletně jiný než varianta se čtyřmi vruty. Ale v Salt Lake City jsem nepociťoval více adrenalinu než v tréninku. Každopádně více jsem dýchal a tepová frekvence byla vyšší než u jiného skoku.
Nemůžete si přát, aby soupeř udělal chybu
Double-full, double-full, full bylo něco přelomového, byť vy jste sám přiznal, že to olympijské nebylo úplně dokonalé. Že skok není perfektní, poznáte už za letu, při dopadu nebo až po zhlédnutí záznamu?
V podstatě v prvních setinách po odrazu víte, že skok nebudete muset regulovat, nebo naopak ano. V Salt Lake City jsem ihned tušil, že budu takzvaně trochu krátký, takže bude potřeba trochu přitáhnout konec. To tělo vycítí. Ale když se na to pak podíváte zpětně ze záznamu, chyb vidíte milion (úsměv). Nicméně to je podle mě dobrá vizitka sportovce, že je stále nespokojen. Udělat něco perfektního je skoro až smutné. Měli byste mít pořád pocit, že se můžete zlepšovat.
V okamžiku, kdy jste v Salt Lake City dopadl, ještě nebylo jisté, že budete mít zlato. To podle předpokladů mělo připadnout Američanovi Ericu Bergoustovi. Jak probíhalo čekání? Je komunita akrobatických skokanů tak přející, že jste doufal, že se mu skok povede na výbornou, nebo jste si říkal: „Nebylo by špatné, kdyby přišla nějaká malá chybička?“
Samozřejmě to nebyla stoprocentní jistota, ale podle mě to bylo velmi pravděpodobné. Čistě matematicky by Eric musel skočit něco opravdu excelentního a perfektního. A na to podle mě nebyl stavěný. Pravda je, že teoreticky přede mě mohl jít. Ale mně to bylo úplně jedno. Já jsem věděl, že mám jistou medaili, zbytek mi byl šumák. Byl jsem spokojený, že jsem skočil pět vrutů a vyvázl jsem z toho ve zdraví. Rozhodně jsem Ericovi nepřál, aby udělal nějakou chybičku. To v našem sportu není vůbec přirozené doufat, že to druhý trochu pokazí, abyste vy mohl vyhrát. Jakákoliv malá chyba se může proměnit ve fatální životní chybu. Takže já to nijak nehrotil a ve finále mi Erica bylo líto, protože to vyhrotil natolik, že se snažil udělat něco zcela výjimečného. Přespříliš snahy někdy škodí. Pěkný normální skok by mu stačil na stříbro.
Mně to bylo úplně jedno. Já jsem věděl, že mám jistou medaili, zbytek mi byl šumák. Byl jsem spokojený, že jsem skočil pět vrutů a vyvázl jsem z toho ve zdraví. Rozhodně jsem Ericovi nepřál, aby udělal nějakou chybičku.
Takto neměl nic. Euforie po vašem kousku v Salt Lake City byla veliká na místě, doma v Česku u televizních obrazovek. Ale vy sám jste si podle všeho ještě více užil, když se vám povedlo trojité salto s pěti vruty otestovat na tréninku před Světovým pohárem ve Whistleru před zraky soupeřů, že?
Kdykoliv se o tom s někým bavím, mám husí kůži. To byl highlight mé kariéry. Když kolem sebe máte sportovce, kamarády, soupeře… Ať je nazveme jakkoliv, trávili jsme spolu celou zimu. Ti kluci dokázali ocenit, že se vám povedlo něco, co nikomu jinému na světě předtím ne. Poprvé to viděli na živo a dobrá polovina z nich se po dopadu za mnou rozběhla a oslavovala. Něco nádherného, nezapomenutelného. Super. Na olympiádě nic takového neproběhlo. Tam žádné hromadné oslavy soutěživost nedovolila.
Čekal jsem, že mě někdo napodobí dříve
Vy jste už mnohokrát uvedl, že v kariéře vám nešlo o medaile, ale vlastně o proces, zvládnutí toho, co si nastavíte. Když jste na olympiádě vystřihl onu nevídanou věc, začal jste s odstupem hodin přemýšlet, jestli se dá skočit ještě něco velkolepějšího?
Asi ne s odstupem hodin, ale máte pravdu, že jsem to takto měl nastavené. Možná patnáct minut po objímání, juchání a předání kytic mi hlavou běželo, co budu dělat zítra. Bylo to opravdu fajn, ale já považoval za důležité, co přijde dál. Za pár měsíců v létě jsme otevřeli Acrobat Park ve Štítech a já začal pracovat na nové variaci tří salt a pěti vrutů – full, triple-full, full. V prvním saltě jeden vrut, ve druhém tři a v závěrečném opět jeden. Chtěl jsem posunout svůj primát, lákalo mě být první na světě, kdo skočí v jednom závodě dvě různé kombinace trojitého salta s pěti vruty. To se mi nepovedlo. Měl jsem to připravené na olympiádu v Turíně, ale bohužel mě začaly trápit různé zdravotní problémy. Záda, vazy v koleni… Žádná hitparáda to nebyla a skončil jsem už v kvalifikaci.
Aleš Valenta byl dlouho jediný, kdo skočil trojité salto s pěti vruty. Zdroj: Profimedia.cz
Na další trojité salto s pěti vruty se muselo čekat do olympiády ve Vancouveru, v Turíně ho nikdo nevytasil. Překvapilo vás, že jste výkonem v Salt Lake City nedodal ostatním odvahu?
Věřil jsem, že to někdo zkusí dříve. Vím, že pár kluků si to už právě pro Turín připravovalo, byť v té podle mě jednodušší variantě full, double-full, double-full. Ale ani jednomu to nevyšlo, nakonec skok nepředvedli. Zkrátka to nějakou dobu trvá. Doufal jsem, že tím skokem v Salt Lake City otevřu bránu. Že si 10 nejlepších kluků na světě řekne: „Když to skáče Valenta, tak to musím udělat i já.“ A zkrátka půjde o běžnou záležitost. Ukázalo se, že skok předběhl dobu. Na jakékoliv trojité salto s pěti vruty se čekalo pět let, pak ho předvedl Jeret Peterson na mistrovství světa. A konkrétně moje kombinace vydržela 17 let, než ji někdo zopakoval. Technicky je náročnější dát čtyři vruty do prvních dvou salt. Každopádně je to mazec v jakékoliv podobě.
Doufal jsem, že tím skokem v Salt Lake City otevřu bránu. Že si 10 nejlepších kluků na světě řekne: „Když to skáče Valenta, tak to musím udělat i já.“ A zkrátka půjde o běžnou záležitost. Ukázalo se, že skok předběhl dobu.
Nečekal jste po Salt Lake City, že na základě vašeho zlata se do akrobatických skoků vrhne v tuzemsku velké množství lidí a z nich vykrystalizuje váš nástupce? 20 let pryč a o českých závodnících není úplně dvakrát slyšet…
Čekal jsem, že to může vyústit v trochu větší základnu. Nepředpokládal jsem tisíce jako je tomu třeba teď v judu díky Lukáši Krpálkovi. Těsně po olympiádě to vypadalo celkem nadějně, objevilo se pár příslibů. Třeba Roman Dobřanský. Ten byl hodně talentovaný, ale bohužel se velmi nešťastně zranil, což byl konec jeho kariéry. Je pravda, že teď oddíly neprodukují děti, které bychom viděli na mezinárodní úrovni, což je škoda. Nemyslím si, že by se nikdo nesnažil, je tu tendence rekrutovat bývalé gymnasty. Tak to bylo i u mě. S akrobatickým lyžováním jsem začal až v 15 letech. Nicméně důležité je mít vztah k jakékoliv formě sportování. Chce to, aby byly děti aktivní, nesejde na tom, jestli se něčemu věnují závodně, případně si jen jdou ven zahrát s kamarády.
Tak na závěr, pustíte si v sobotu na výročí váš zlatý okamžik z roku 2002?
Já si ho sám určitě nepustím (smích). Nikdy si ho nepouštím. Ale je pravda, že se budu pohybovat na olympijském festivalu v Brně, takže se tomu asi nevyhnu. Aby bylo jasno – rozhodně mě nemrzí, že se tomu nevyhnu. Nechci zlatý výkon přeceňovat ani podceňovat. Je to můj krásný okamžik a také obecně český sportovní okamžik. Ať už jde o mě nebo jiné tuzemské úspěchy, jsou to věci, za kterými se rádi ohlédnete.
