Když rozdíly mizí, 4. díl: Nelítostný zabiják nebo zvídavý filosof?

Jakmile se vysloví slovo „žralok“, většině lidí automaticky naskočí znělka typická pro kultovní filmový trhák Čelisti. Jeho tvůrci zasadili další hřebíček do rakve s pověstí žraloků jako nemilosrdných zabijáků lidí. Historky o zákeřných žralocích čekajících ve vodách na nevinné oběti se mezi lidmi tradují odedávna. Holá fakta však ukazují, že za posledních téměř pět set let žraloci bílí zaútočili na pouhých 314 lidí, z toho v posledních dvaceti letech šlo o 153 útoků – jen 35 z nich bylo smrtelných. Pro srovnání, lidé každý rok zabijí více než sto milionů žraloků. (A pro ještě zajímavější srovnání, krávy každý rok zabíjí pětinásobek lidí co žraloci.)

Hraj si se mnou

Tyto „útoky“ mají snadné vysvětlení – žraloci se tak totiž pokoušejí zjistit, jaký zvláštní tvor se před nimi nachází. Podle mezinárodních záznamů o žraločích útocích (které shromažďuje mořský biolog George Burgess z Floridského přírodovědného muzea) žraloci ve dvou třetinách případů oblast po prvním kousnutí opustí. Podle těchto záznamů přežilo údajný útok žraloka v 90. letech více než 80 procent lidí – pokud by na ně žralok skutečně útočil, nevyvázli by živí. Někteří vědci se na základě důkazů dokonce kloní k myšlence, že část těchto incidentů je ze strany žraloků jen hrou.

V jedné studii se žraloci dokonce hravě zapojili do přetahované s posádkou lodi kvůli pytli ryb. Žraloci se přetáčeli na záda (což je známka uvolnění) s očima otevřenýma dokořán a stále se vraceli k další hře. A pokud se někdy vydáte na Seal Island, možná tam potkáte spoustu tučňáků s jizvami od žraloků bílých. Nejde však o hluboké rány, které by tučňáci získali při útěku ze žraločích čelistí. Žraloci je totiž zřejmě považují za svoje hračky a pobaveně je vyhazují do vzduchu, aby je následně znovu chytili do zubů.

Nic to však nemění na tom, že žraloci bílí patří mezi vrcholové predátory mírných a subtropických vod. Nejčastěji je najdeme u pobřeží Jižní Afriky, Nového Zélandu, Austrálie a Spojených států. Žraloci dokáží plavat rychlostí i více než 25 kilometrů za hodinu a jejich ústa zdobí 240 zoubkovaných zubů v pěti řadách.

Navzdory zažitým představám o osamocených dravcích jsou žraloci velice společenští. V několika případech rybáři dokonce pozorovali jejich organizovaný lov kořisti. Jejich sociální sítě jsou nezvykle složité a jednou vytvořené vztahy udržují i v novém prostředí po dlouhá období. Zajímavostí je, že i mezi žraloky můžeme rozlišit společenské jedince, jejichž sociální síť je rozsáhlá, a samotáře, kteří dávají přednost menším skupinám.

Žraloci jsou i skvělými učiteli a rádi se navzájem učí nové dovednosti – třeba jak najít jídlo či identifikovat predátory. O jejich chování toho však stále příliš nevíme. Víme, že na ryby mají docela velké mozky. Znamená to, že jsou inteligentní? Často jediným vodítkem k tomu, co probíhá v mysli, bývá chování zvířat v přírodě. Žralok bílý však není v přírodě zrovna snadno sledovatelným subjektem a ani v zajetí se ho nikomu nepodařilo udržet déle než pár dní.

Za zmínku stojí i fakt, že žraloky bílé nikdy nikdo neviděl při páření, a tak se vědci o jeho průběhu mohou jen domnívat. Existují náznaky, že se žraloci páří ve velkých hloubkách a ke dvoření používají (jak jinak) kousání. Podle vědců jde o určitou formu flirtování, jelikož samice bývají často pokousané. S jistotou však víme to, že se dožívají i sedmdesáti let a až okolo třicítky jsou pohlavně zralí. To z nich činí velice zranitelný druh, jelikož k rozmnožování potřebují dlouhou dobu.

Zvědavý jako opice

Ale jsou žraloci bílí skutečně inteligentní? Odpovědí zřejmě může být jen prosté: „Nejsme si jisti.“ Víme, že při zkoumání nových věcí jsou opatrní a systematičtí. Rychle se učí reakcím na nepříjemné podněty. Snadno rozpoznají, co je jedlé a co ne, a neztrácí tak čas. Dovedou nenásilně bránit svou potravu a spolupracovat s ostatními členy stáda.

Dá se říci, že velká část žraločího chování je založena na instinktu. Nicméně žraloci ho dokáží přemoci silou vůle. Jedním z příkladů instinktivního chování u žraloků je třeba protáčení očí při doteku čumákem – žralok si tak chrání zrak při útoku na kořist. Pokud si však žralok na nějaký předmět zvykne (například na potápěcí klec), přestane ho vnímat jako hrozbu a s protáčením očí ustane.

Žraločí dásně a zuby jsou mnohem citlivější než jejich kůže, a právě proto vše zkoumají svými čelistmi. K neznámému plovoucímu předmětu se přibližují obezřetně a zlehka se do něj zakousnou. Podle vědců toto chování jasně ukazuje, že žraloky motivuje spíše zvědavost než agrese. Nicméně ti smělejší jedinci s klidem připlavou až k neznámé lodi, aby si ji pořádně okoukli. Jejich těla pak také zdobí více jizev než těla těch, kdo se raději drží plaše stranou.

Člověk by řekl, že rovnováha zvědavosti a opatrnosti je skvělým způsobem, jak přežít co nejdéle a dosáhnout pohlavní zralosti. Tím spíš, když jejich úspěch v této oblasti přímo závisí na potravě, tedy na tom, aby dobře živený jedinec dosáhl co nejdříve pohlavní zralosti a mohl předat co nejvíce svých genů dál. Koneckonců právě žraloci bílí tuto planetu obývají již více než 10 milionů let.

V posledních letech však bohužel došlo k velkému poklesu počtu jedinců tohoto druhu po celém světě. Na vině je masivní rybolov i poptávka po jejich čelistech a zubech, ale především po žraločích ploutvích, z nichž se vaří tradiční žraločí polévka. Lovci je po odříznutí ploutví hází zpět do moře a žraloci neschopní pohybu se utopí. V roce 2000 se žralok bílý dostal na červený seznam jako „zranitelný“ druh a v roce 2004 CITES uvalil zákaz obchodování se žraločím masem, ploutvemi a dalšími částmi těl.

A jen tak pro zajímavost na konec: zřejmě největší žralok bílý byl chycen v roce 1987 ve Středozemním moři u pobřeží Malty. Zprávy uvádí, že byl sedm metrů dlouhý a vážil přes dvě tuny. V jeho žaludku vědci rybáři našli mořskou želvu, žraloka modrého, delfína a pytel plný odpadků…