Charakteristická silueta dolní části Manhattanu, jak ji lidé znali před 11. zářím 2001. Zdroj: Profimedia.cz
Na ty záběry nikdy nezapomenu. Dým valící se ze severní věže Světového obchodního centra a náraz druhého Boeingu v přímém přenosu je atentátem na Johna Fitzgeralda Kennedyho mé generace. Útok teroristů na Spojené státy jsem bral jako útok na naši zemi. Ameriku totiž miluju a pokud bych měl někdy žít jinde než v Česku, vybral bych si právě Spojené státy.
„Tak vás tady vítám, vy šmejdi jedni, helooooooooooou!“ častuje skupinku asi padesáti Čechů Zdeněk Kittler, majitel malé rodinné cestovní kanceláře z Týniště nad Orlicí, která zorganizovala na tu dobu jedinečný 30denní expediční zájezd napříč USA.
Píše se 23. srpen 1997, mezi netradičně oslovenými jsme také já a můj otec. Před chvílí jsme přistáli na letišti Newark, asi 25 kilometrů jihozápadně do Manhattanu. Místa, kde budeme příští dvě noci ubytováni a odkud budeme vyrážet na výlety do víru „Velkého jablka“, jak se New Yorku přezdívá.
415 metrů nad zemí
Naskáčeme do autobusu a dostáváme další instrukce. Po pár minutách jízdy nás Kittler vybízí, abychom se podívali z okna. „Támhle dneska půjdeme,“ říká a ukazuje do dálky na dvě miniaturní věžičky. To bylo poprvé, kdy jsem spatřil mrakodrapy Twin Towers – Dvojčata, dominantu Světového obchodního centra, srdce kapitalismu západního střihu a symbol amerického hospodářského úspěchu.
Tehdy by sotvakoho napadlo, že z podobné perspektivy jednou budeme sledovat televizní záběry apokalypsy. K mému zklamání nebyla v programu zájezdu návštěva jiného typického a v té době pro mě známějšího newyorského mrakodrapu Empire State Building. Jenže záhy jsem litovat přestal a dnes mohu „machrovat“, že jsem se po střeše WTC procházel.
Po ubytování v hotelu se skupina „účastníků zájezdu“ vydává na první výpravu. K Dvojčatům to máme asi hodinu pěšky, ale díky výkladu našeho průvodce nám cesta poměrně rychle uteče. Zajímá mě, kde je Wall Street, sídlo newyorské burzy. „Tam se podíváme zítra,“ ujišťuje mě Kittler. V tu chvíli se před námi zjeví charakteristická stavba – jižní 415 metrů vysoká věž.
Odvysíláme mimořádnou zprávu
Zaplatíme vstupné a nastupujeme do výtahu. Ten nás vyveze do 107. patra, které je vyhrazené pro pohledy na New York zpoza skleněné stěny. Kdo chce, může po schodech vystoupat až na střechu, odkud má Velké jablko jako na dlani. Úchvatný pohled. S mapou v ruce odhaduji, co všechno vidím. Ve výhledu samozřejmě nechybí Brooklynský most nebo Socha svobody. „Tak ahoj, Ameriko, jsem tady,“ říkám si a stále nemohu uvěřit, že jsem se skutečně ocitl za velkou louží.
Střih. Je úterý 11. září 2001 a chystám se na pravidelnou dávku lehkého cvičení v posilovně, kterou jsem tehdy měl v jedné nevyužité místnosti v domě svých rodičů. Hodiny ukazují půl třetí odpoledne a jako obvykle zapínám rádio. Vlastně ani příliš nevnímám, co kdo v rozhlase říká nebo jaká hudba zrovna hraje. Krátce před třetí hodinou mě však z letargie probudí hlas, který upozorňuje, že bude odvysílána mimořádná zpráva. „Z jedné z věží Světového obchodního centra na Manhattanu v New Yorku stoupá dým. Podle svědků do budovy narazilo letadlo.“ Tak nějak znělo sdělení.
Tehdy si ještě všichni mysleli, že šlo o nehodu. A matně si vybavuji, že tak to bylo zpočátku i podáváno. Cvičím dál a říkám si, že nějaký pilot ultralightu se přimotal, kam neměl, a že se snad nikomu nic nestalo (tedy kromě toho pilota). „Petře, pojď honem dolů,“ volá mě vyděšená máma asi půl hodiny poté. Letím. Rodiče sedí v obýváku, zírají na televizi a z očí se jim valí slzy jako hrachy.
Manhattanské inferno
Kouknu na obrazovku a vidím záběry z Manhattanu. Dým se už valí z obou věží Světového obchodního centra a je jasné, že o nehodu nešlo. Hrůza. Nejsem žádná měkkota, ale tohle je moc i na mě. Brečím jak malej kluk. Na obrázcích jsou vidět lidé uvěznění nad zničenými patry WTC, mávají z oken ubrousky. Nikdo jim nemůže pomoci. Co se stalo? Kdo to udělal? A proč? Bude válka?
Jak jsem psal v úvodu, cítil jsem to jako útok na Česko. Jako kdyby někdo navedl letadlo na Pražský hrad. Z pomyšlení na lidi, kteří se z hořících budov nemohli dostat, se mi dělalo fyzicky zle. Mohli se alespoň rozloučit se svými blízkými? Co se jim honilo hlavou? Věřili, že se z toho dostanou? Odpověď na poslední otázku přišla záhy. Jižní věž se poroučela k zemi asi hodinu po nárazu prvního letadla. Za necelých 30 minut ji následovalo i její severní dvojče. Manhattanské inferno bylo dokonáno. Jsem smutný, naštvaný, zdrcený. I teď, po jednadvaceti letech.
