Václav Klaus a Miloš Zeman vzpomínali na 17. listopad
Oslavili jsme svátek svobody, přičemž jsme měli vzácnou příležitost porovnat myšlení a názory hned tří prezidentů. Dvou bývalých a jednoho současného. Bohužel ten jediný, který by nám nejspíše řekl něco zajímavého, už není mezi námi. Co nám tohle říká o kvalitě naší demokracie?
Jako první se mohla na Národní třídě projevit současná hlava státu, Petr Pavel. Jenže nám nic moc neřekl. Na druhou stranu ani neurazil a jeho dvě základní teze, že největším nepřítelem svobody je naše lhostejnost a rezignace a že přes všechny problémy jsme úspěšní a neměli bychom podléhat deziluzi, jsou správné. Šlo o docela solidní promluvu prezidenta v zemi, která už dobře funguje, a může si tedy dovolit nudné politiky, co nemají zapotřebí „lézt na barikády“. Tohle nakonec není o Česku špatná zpráva.
ČTĚTE TAKÉ: Kocáb ostře: Pavel se svou minulostí na Hradě a Babiš premiérem? To tam mohl zůstat Husák
Večer CNN Prima NEWS přinesla trhák. Václava Klause a Miloše Zemana, bezpochyby nejvýznamnější politiky prvních dvaceti let po listopadu 1989. Samozřejmě, když si odmyslíme Václava Havla. V době, kdy on byl prezidentem, předsedové ODS a ČSSD se střídali v křesle premiéra. Později oba usedli po dvě volební období na Hradě. Ani jeden z nich nenaplňoval masarykovský ideál hlavy státu, která je „svorníkem národa“. Místo aby občany spojovali, spíše je radikálně rozdělovali. Ale rozhodně měli co říci.
Ona je vůbec otázka, zda naše představa o roli prezidenta není příliš idealizovaná. Sám TGM sice volal strany k větší svornosti, ale často se choval jako monarcha, byl silným prezidentem, který se nebál razantně prosazovat své názory a zájmy. I Václav Havel, který působil o poznání skromněji, si uměl dupnout, když o něco šlo. A zatímco v zahraničí hrál roli symbolu sametové revoluce, doma měl spory zejména s Václavem Klausem, ale i s Milošem Zemanem.
Avšak kolem Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla zářila aura „prezidentů osvoboditelů“. Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří na rozdíl od nich absolvovali tvrdé politické souboje o vládu, již byli vnímáni coby reprezentanti určitého politického směru, nikoli spojující osobnosti. Jejich střet tak sliboval určité intelektuální jiskření. Toho jsme se nedočkali. Kromě pár pravdivých, ale nijak objevných myšlenek: o hrozbě nové totalitní doktríny, tentokrát už ne hnědé či rudé, ale zelené, či varování před omezováním svobody slova…
Že nás Zelený úděl ohrožuje, jak co se týká prosperity, tak demokracie, a že snahy vytlačit „nesprávné“ názory na okraj společnosti jsou nebezpečné, to je pravda. Možná jsme však od těch dvou čekali něco víc. Třeba pár slov, jak se lidé mají proti tomu bránit. Dokud vládli, měli velký výtlak a velkou razanci. Uměli si poradit, i když byli přitlačeni ke zdi, a byť jsme s nimi nemuseli vždy souhlasit, museli jsme obdivovat, jak brilantně zvládají technologii moci. Tentokrát jsme neslyšeli žádnou dobrou radu. Ale to bychom možná chtěli moc.
Kdo nečekal velké výboje, mohl být s duelem spokojen. Viděl matadory vládnutí České republiky a určitě bylo zajímavé slyšet, co si myslí. Zůstali konzistentní, věrní svým myšlenkám. Jen už tam nebyla ona razance a tah na branku. Třetí „do mariáše“, Petr Pavel, se pro změnu teprve učí politickému řemeslu. Ani Václav Havel neměl průpravu, než se stal hlavou státu. On ale vždy byl originálním myslitelem. Můžeme se dohadovat, zda by nám řekl něco zajímavého, kdyby ještě žil, nebo by rovněž zůstal ve svém vlastním stínu.
Sečteno a podtrženo, po třiceti čtyřech letech 17. listopad nepřinesl ani od nejvyšších ústavních činitelů, bývalých či současných, nic inspirativního. Možná je to však dobře. Protože nudná demokracie je stabilní demokracie.
