Některá plemena v českých útulcích nenajdete. Zdroj: Pixabay
Vysloužilý dostihový chrt z Irska. Lovecký podenco z Kanárských ostrovů. Pouliční voříšek z Rumunska. I takové adopťáky bychom našli v některých českých domácnostech, které se rozhodly dát domov psovi z jiné země. Názory na to, zda se rozhodly správně, se mezi pejskařskou veřejností různí a diskuze jsou často bouřlivé a plné emocí. Je, nebo není v České republice místo i pro adopťáky ze zahraničí?
České útulky mají svých psů dost
Adopce ze zahraničí nerado vidí mnoho českých útulků a spolků zachraňujících zvířata. Ačkoli neexistují jednotné statistiky psů, kteří u nás každý rok jsou v péči podobných zařízení a čekají na domov, dle různých odhadů se jedná o tisíce, podle některých je to přes 10 000. A tato zařízení se zároveň shodují, že psů, kteří jim každoročně projdou rukama, přibývá. Proč si tedy dovážet další ze zahraničí, když mnoho českých psů čeká na domov dlouhé měsíce i roky?
Dalším hlediskem, které při dovozu psů ze zahraničí nelze pominout, je otázka zdravotní. V řadě zemí (Rumunsko, Ukrajina ale i Slovensko) je větší riziko onemocnění některými nakažlivými onemocněními psů, než je tomu u nás a obavu z jejich zavlečení do České republiky nelze brát na lehkou váhu.
Každý zachráněný život se počítá
Je pravda, že psů v našich útulcích je hodně. Na druhou stranu jsou v nich prakticky všichni čeští psi bez domova. Spolu s Belgií máme totiž z celé Evropy nejnižší počty psů na ulicích, a i úroveň českých útulků je (samozřejmě, stále jsou bohužel i ty horší) podle mého názoru na velmi vysoké úrovni v porovnání s jinými zeměmi. Psi, kteří jsou v českém útulku, obvykle mají mnohem lepší životní podmínky a péči než psi bez domova v již zmiňovaném Rumunsku, Ukrajině, některých částech Slovenska, ale třeba i ve Španělsku, Řecku či na Kanárech.
Čeští psi mají také daleko vyšší šanci, že budou adoptováni. Třeba v takovém Rumunsku (které jsem před několika lety navštívila a zavítala zde do dvou útulků) je zájem o adopce naprosto minimální a těch několik jednotlivců, kteří se snaží pečovat o opuštěné psy, má mnohdy jedinou šanci na jejich umístění právě oslovováním zájemců ze zahraničí. Zatímco na jednoho psa v českém útulku se někdy ozve i více zájemců, adopce psa z jiné země může znamenat záchranu jeho života (doslova).
Místo narození si psi nevybrali, pomoc potřebují všichni. Zdroj: Pixabay
Psi jsou světoobčané a hranice jim nic neříkají
Psi mají spoustu skvělých vlastností, pro které je tak milujeme. Jednou z nich je, že neřeší hranice. Nerozlišují mezi adopcí do vedlejší vesnice nebo do země na druhé straně světa. Někteří lidé se rozhodnou vidět to stejně. Pokud zamýšlejí svého čtyřnohého parťáka nekupovat, ale adoptovat, rozšíří svůj zájem i na psy čekající na domov za hranicemi naší země.
Argument, že pes ze zahraničí zabírá místo psovi z českého útulku, podle mého názoru není fér. Hranice jsou v hlavách lidí, ne zvířat. A v mnoha případech, jako v úvodu zmínění chrti a podencové, jde o velmi specifický typ majitelů, kteří se na tato plemena zaměřují a v českých útulcích je jich naprosté minimum, téměř žádní.
A co je nejpodstatnější, a mělo by v této diskusi zaznívat: české útulky neplní „cizí“ psi ani ti, kdo adoptují ze zahraničí. Plní je čeští nezodpovědní majitelé, kteří bez uvážení rozmnožují své psy a feny a štěňata rozdají prvním zájemců, kteří se ozvou. A plní je ti, kdo si bez rozmyslu pořídí psa a při prvních problémech se rozhodnou, že bude lepší, udělat z toho problém někoho jiného a psa odložit.
Českým útulkům nepomůže omezení adopcí ze zahraničí. Pomůže jim trpělivá osvěta a edukace veřejnosti a větší míra zodpovědnosti českým majitelům.
P.S.: Když se na mě občas obrátí někdo, kdo zvažuje adopci ze zahraničí, neodrazuji ho. Vždycky mu ale řeknu, ať se podívá i do některého útulku, který má ve svém okolí. Nikdy totiž nevíte, zda na vás ten osudový pes čeká na druhé straně světa, nebo právě za vašimi humny.
