Pokud bude příští vláda zvyšovat daně z majetku, měla by naopak snížit zdanění práce. Zdroj: Profimedia.cz
Jakou část ze svých výdělků máme odvádět vládě? Jak velký stát vlastně chceme? A máme více zdanit majetek, kterým se lidé například snaží zajistit na stáří? Diskuse o změně tuzemského daňového mixu je sice bouřlivá, ale pluje pouze po povrchu a zatím spíše rozpoutává třídní nenávist, než aby se její aktéři snažili nalézt celospolečensky přijatelné řešení.
Vášně kolem daní v Česku rozpoutal pirátský text, v němž se objevila myšlenka, že by se z nemovitého majetku mohla platit daň například ve výši jednoho procenta počítaného z aktuální tržní hodnoty domu, bytu nebo pozemku. Není tajemstvím, že Pirátům leží v žaludku byty, které jsou údajně prázdné. Jenže prázdný byt nemusí automaticky znamenat, že není využívaný. Pokud navíc nepřipustíme takzvanou demokratizaci vlastnictví (v překladu to znamená znárodnění), pak je zcela jedno, zda někdo svůj byt využívá k bydlení, k jinému účelu, nebo jej nechává ležet ladem.
Pirátům se tímto nenávistným přístupem k „bytovým kulakům“ podařilo hned na začátku zabít jinak velmi potřebnou diskusi o tom, jak by se měly daně v Česku změnit. Už jen proto, že po pokračujícím rozvratu veřejných financí částečně způsobeném koronavirovou pandemií a částečně vládním pouštěním žilou je jasné, že bude potřeba rozpočty českého státu postavit zpět na koleje. Pokud tedy nechceme jít řeckou nebo argentinskou cestou (od dalších problémů jako neudržitelnost penzijního systému v tuto chvíli raději odhlédněme).
Majetkové daně máme nízké
Navíc se blíží volby do Poslanecké sněmovny, a tudíž se daně stanou klíčovým tématem politického boje. Nebo by aspoň měly. Jenže politické strany se zatím zmohly jen na akcentování jednotlivostí, v horším případě na úkolování budoucí vlády, která vysušenou státní kasu zdědí.
Přitom bychom si měli položit zcela zásadní otázku: Jak velký stát vlastně chceme? Chceme, aby zajišťoval jen to, co si nejsme schopni zařídit sami? Nebo naopak chceme, aby nás vodil za ručičku od narození až po cestu na věčnost? Od toho se pak odvíjí, jak velkou část z našich příjmů nebo majetku mu budeme muset odvádět.
Komplexní diskuse o daních naštěstí už nějakou dobu probíhá, byť zatím „jen“ na odborné úrovni. Tuzemští ekonomové se víceméně shodují, že Česká republika se vyznačuje mimořádně nízkým daňovým zatížením majetku. Zatímco u nás se pohybuje kolem jednoho procenta, průměr zemí OECD dosahuje přibližně šesti procent.
Je třeba najít kompromis
Neustávající růst cen nemovitostí pak přidává další argumenty k tomu, aby se zdanění majetku v Česku zvýšilo. Na druhé straně ale také platí, že Česká republika má jedno z nejvyšších daňových zatížení práce. A to hlavně v podobě odvodů na sociální a zdravotní pojistné placené zaměstnavateli. V kombinaci se zdražujícími se domy a byty se stále snižují šance lidí stojících na počátku své profesní dráhy, aby se vůbec k nějakému majetku během života dostali. A i zde jsou ekonomové vesměs ve shodě, že daně z práce je třeba snížit.
Na politicích teď je, aby dali voličům na všechny tyto důležité otázky odpovědi. Jejich úkolem není stavět jednotlivé skupiny obyvatel proti sobě (majitele bytů proti nájemníkům nebo seniory žijící v bytě v centru Prahy proti mladým rodinám), ale aby nabídli kompromis přijatelný pro co nejširší část populace. Změna daňového systému by se totiž měla dožít vyššího „věku“, než je délka jednoho volebního cyklu.
