Tento rok se nese po stopách Jana Kotěry a také po nádražních budovách i zaniklých tratích Zdroj: Prima DOMA MEDIA, s.r.o.
Na železnici, ději se věci, zpívají s nadšením herci Divadla Járy Cimrmana. Lidem, kteří pravidelně cestují na hlavním koridoru mezi Prahou a Ostravou, však příliš do zpěvu není. Kvůli řadě výluk a pravidelným mimořádným událostem se stávají hodinová zpoždění normou. České dráhy se pak přou se Správou železnic, kdo za zpoždění může. To však obyčejné pasažéry nezajímá, chtějí se akorát dostat do své cílové destinace v čase, který udává jízdní řád.
Když jsem před deseti lety začal pravidelně cestovat na trase mezi severní Moravou a Prahou, zažívala železnice svým způsobem zlaté časy. Na hlavní trať mezi Ostravou a Prahou nastoupila konkurence v podobě firem RegioJet a Leo Express, které přišly s novým moderním konceptem cestování. Zákonitě to tak zvýšilo také kvalitu služeb a vozů Českých drah. Lidé si mohli rychle zvyknout na klimatizované vozy či pravidelnou obsluhu s občerstvením. Cestování vlakem bylo více než populární.
Samozřejmě, že jsem nějaké to nepříjemné zpoždění občas zažil i tehdy, ale většinou vlaky jezdily načas a do mého rodného Šumperka se bylo možné dostat i za dvě hodiny a patnáct minut, což bylo rozhodně rychlejší než po silnici. Zatímco například při jízdě autem do Olomouce člověk pravidelně trčel v zácpách na opravované D1, dvouhodinová jízda pendolinem uběhla v pohodlných sedačkách s točeným pivem a vídeňským řízkem jak nic. Cesta do Ostravy za necelé tři hodiny pak už působí jako vyloženě úsměvná vzpomínka.
Jenže tyhle časy jsou již minimálně od loňského roku pryč. Správa železnic totiž v jeden moment spustila na hlavním železničním koridoru hned několik zásadních oprav. Týká se to železničního uzlu v Pardubicích, stavební stroje řinčí u Poříčan a mnoho problémů způsobuje také úsek kolem řeky Orlice, kvůli kterému se občas doprava zastaví i na několik hodin. Většina cestujících však ani netuší, že jakmile skončí rekonstrukce v Pardubicích, přesunou se stavaři do České Třebové. Nekonečné zpožďování proto jen tak neskončí.
Pokoušení trpělivosti
Jízdní řády jsou přitom postavené tak, jako by skoro žádné výluky nebyly, a proto jsou desítky minut zpoždění na denním pořádku. Když se k tomu přidá nějaká další mimořádná událost, vlaky se zpožďují i o mnoho hodin. Pro cestující je to následně vyčerpávající a frustrující.
Například nedávno jsem z Opavy do Prahy cestoval přibližně pět hodin (kam se dostanete za pět hodin jinde v Evropě, ukazuje můj nedávný, pro českou železnici nelichotivý, článek). Nejdříve kvůli výluce autobusem do Ostravy a poté už jsme „indiánskou jízdou“, kdy chvíli jedete a pak zase stojíte, pokračovali vlakem na Prahu. Z Kolína jsme si to střihli vyhlídkovou cestou přes Nymburk, kde jsme si několik desítek minut postáli, zatímco cizinci již čekali s kufry u dveří a marně vyhlíželi, kdy z okénka zahlédnou Pražský hrad. Frustrující zážitek už pouze dovršilo tradiční asi dvacetiminutové čekání v tunelu pod Vítkovem.
S podobnými zážitky se svěřují také další cestující. Vadí jim například nedostatečná komunikace Českých drah. „Zpoždění vlastně i chápu, ale tutlat, když vím, že vlak stojí v poli a prostě nepřijede?“ ptá se Lukáš, který cestuje pravidelně mezi Prahou a Zábřehem na Moravě a doplňuje další věc, která mu vadí. „Rostu z některých naprosto zbytečných informací o důvodu zpoždění, například, že příčinou zpoždění je obrat lokomotivy od zpožděného čehosi... A to je přesně to, co cestující vůbec nezajímá,“ rozčiluje se Lukáš.
Hledání viníka
Právě České dráhy dělají všechno možné, aby ze sebe setřásly vinu za zpožďování vlaků. Během cesty rozdávají lidem letáky, ve kterých upozorňují, že za výluky může Správa železnic. Ta naopak zase tvrdí, že některé mimořádné události byly způsobené chybami strojvedoucích národního dopravce. Trpělivost došla také ministrovi dopravu Martinu Kupkovi (ODS), který v důsledku situace na železnici chystá změny v odměňování nejvyšších pracovníků Správy železnic.
Dovolím si však tvrdit, že lidi absolutně nezajímá, kdo za to může. Část cestujících možná ani nezaznamenala, že k nějakému rozdělení Českých drah a Správy železnic došlo. Tahle informace je do jejich cílových stanic rychleji nedostane.
Naopak jako z jiného světa působí v této situaci avizované plány na zvýšení nejvyšší možné rychlosti na některých úsecích na 200 kilometrů v hodině a také na výstavbu úplně nových vysokorychlostních tratí. Představa je to krásná, ale dnešní cestování po železnici má rozhodně k západním standardům daleko. Mnoho lidí pak uvažuje, že přesedlá do automobilů. Jenže stav české silniční a dálniční infrastruktury jim možná přinese pouze další zklamání.
