Generál Petr Pavel Zdroj: ČTK
Nebudu vás napínat, druhým největším hříchem Petra Pavla není jeho komunistická minulost, nebo výcvik rozvědčíka, ale ambicioznost. Chcete-li, tak česky ctižádost, snaha být nejlepší, dostat se výš, dosáhnout uznání a společenského postavení. Což není nic, co by mělo být odsuzováno. Pokud se hraje fér, posouvají ambice schopného člověka vpřed a mohou tak v důsledku prospět všem, protože společnosti vedené schopnými lidmi se vede lépe.
Pravda, pak je tu postavička z Haškova Švejka – kadet Biegler, tedy ambiciozní blb v rakousko-uherské uniformě. Někdy se totiž ambice nepotkají se schopnostmi a pak trpí všichni – frustrovaný ctižádostivec i jeho okolí. Ale to není případ Petra Pavla. Se schopnostmi kadeta Bieglera by mu ani největší ctižádost nepomohla do čela generálního štábu AČR a vojenského výboru NATO. Dovednosti odborné i sociální tedy určitě prokázat musel... A sympatické je, že pro cestu nahoru před rokem 89 nezvolil jednodušší kariéru politruka.
Evropské volby
Možná by byl dneska Petr Pavel výborný kardiochirurg, nebo by vedl důležitý výzkumný ústav a nikdo by neřešil, jestli před více než třiceti lety byl, či nebyl komunista. Vždyť takových bylo.... Cesta ctižádostivých tehdy vedla přes členství v KSČ. Ale stal se vojákem a my se můžeme jen dohadovat, jak velkou roli v tom hrál jeho otec. Nicméně, jak se říká : příklady táhnou. Spolehlivý kádr s ambicemi měl cestu ke kariéře otevřenou a mohl si vybírat. Co bylo víc než červený baret a perspektivy tajuplného rozvědčíka někde ve valutové cizině? Ostatně přes tajné služby dělal kariéru i další ambiciozní člověk – ruský prezident Vladimir Putin. Ale to jen na okraj, tady někde ta souvislost začíná a také končí.
Po roce 1989 byla rudá knížka kariéře na překážku, pryč s ní. V kurzu byla západní orientace a schopné, ctižádostivé lidi potřebuje každý stát. Armáda se nedá vybudovat na zelené louce. První republika také potřebovala legionáře i staré „Rakušáky“. Petr Pavel se opět osvědčil, takže opakuji, on prostě schopný je. A to ho dovedlo až do nejvyšších pater armády na světové úrovni. Výš prakticky už stoupat nebylo kam. Říkáte si, dosáhl vrcholu, mohl by už odpočívat. Ale vy asi ambice nemáte, nebo jen malé. Ještě tu je například funkce prezidenta.
Je mezi kandidáty na Hrad někdo, o kom byste řekli, že nemá ambice? Jistě, že ne, takoví lidé nechodí do konkurzu na hlavu státu. Naopak, na to potřebujete sebevědomí silné jako vývar od Pohlreicha. A asi bychom ani nechtěli, aby v čele státu stál nějaký „mouchy snězte si mě“. V tomto ohledu Petr Pavel předpoklady splňuje a my máme štěstí, že svoje ambice uplatňuje právě v této době. Naplňoval by je totiž zřejmě bez ohledu na to, jaké státní zřízení bychom měli. A byl by v tom dobrý!
V úvodu jsem napsal, že ambice jsou druhým největším hříchem Petra Pavla. Jaký je tedy ten první? Mlžení o minulosti.
