Stalo se to už takovou tradicí – čím větší problémy má nějaký politik „doma“, tím aktivněji se snaží působit na zahraniční scéně. O co chatrnější je důvěra jeho voličů, s o to větší vervou se vrhá do řešení agendy ve světě. Neobejde se to bez jistého morálního kýče, kdy z obláčku své domnělé morální nadřazenosti pronáší královské rady, zdviženým prstíkem varovně hrozí na ty, kteří si dovolují mít na věci jiný názor, a podniká velkolepé akce s velkolepým „píár“. Ale zato s nulovým reálným dopadem. Francouzský prezident Emmanuel Macron tuto taktiku dovedl k dokonalosti a český premiér Fiala ji s radostí převzal, když mu začalo téci do bot. Je to ale zoufale málo...
„Vrátili jsme Česku respekt v zahraničí,“ zní hlavní mantra české vlády s Petrem Fialou v čele. Slova se mluví, voda teče a realita vás dříve či později dožene. I Fialu už dohnala. Dokonce několikrát – třeba když tak dlouho sliboval, že bude mít ČR silné portfolio v Evropské komisi, až začal Jozef Síkela jezdit stavět vodovody do Afriky (s trochou nadsázky řečeno). Nebo když Fiala v únoru letošního roku ani nebyl pozván na pařížský dýchánek o Ukrajině svolaný Emmanuelem Macronem – kam se přitom česká diplomacie snažila premiéra intenzivně, leč neúspěšně protlačit.
ČTĚTE TAKÉ: Kdo přebere voliče koalice Spolu? Politologové mají jasno, rozhodne míra naštvanosti
Úspěchy v zahraniční politice neexistují stejně, jako neexistují v té domácí. Naštěstí se ale dá to druhé maskovat tím prvním. Takže zatímco ceny energií letěly do oblak a dvouciferná inflace ohlodávala Čechům úspory, český premiér vesele jezdil vlakem do Kyjeva nebo se i s dalšími kolegy z vlády snažil montovat do parlamentních voleb na Slovensku a neváhal později poslat k ledu roky blízkých diplomatických vztahů se Slováky nebo s tradičními spojenci v Maďarsku.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Což bylo o to pikantnější, že FIDESZ Viktora Orbána byl dlouholetým blízkým partnerem Fialovy ODS na evropské úrovni. Na Roberta Fica nebo Viktora Orbána jsme si zvykli hledět skrz prsty a zjednodušeně je karikovat jako prodloužené ruce ruského prezidenta Putina, což je zvláště v případě Orbána doslova groteskní.
Zatímco u nás jsou aktuálně vazby na Ameriku jedna velká a dvakrát úhledně podtržená nula, proklínaný Viktor Orbán pořádal koncem května v Budapešti konferenci CPAC s naprosto nadstandardní mezinárodní účastí, z níž je patrné, že maďarský premiér má na současnou americkou administrativu takové kontakty, o nichž se Lipavskému s Fialou může leda tak zdát. Už jen pouhým pohledem na seznam vystupujících je jasné, že v izolaci je tu někdo docela jiný než Viktor Orbán.
Abstraktní hodnoty a nepružná politika
Ostatně CPACu v Budapešti předcházela stejná akce v Polsku. A není bez zajímavosti, že oběma pravicově-konzervativními akcemi se pravicově-konzervativní ODS snažila vesměs promlčet. Přitom na CPACu v Budapešti vystoupil jako jeden z řečníků i Mateusz Morawiecki, bývalý polský premiér a v současnosti šéf frakce ECR, kterou ODS spoluzakládala a dodnes je její součástí. Fiala se ale akce neúčastnil, stejně jako se jí oficiálně neúčastnil nikdo z ODS.
Dlouhodobá orientace české zahraniční politiky na americké demokraty sice může být roztomile sentimentální zvláště pro ty, kteří pamatují Billa Clintona hrát v Redutě na „saxík“, ale v dobách, kdy v Oválné pracovně sedí republikán, je nám dost na nic. Na současnou Trumpovu administrativu nemá Fialova vláda žádnou linku a dokonce to vypadá, jako by se o ni ani nesnažila.
Už samotná nepřipravenost české diplomacie na Trumpovo znovuzvolení odhalila, jak moc je naše zahraniční politika neprozíravá, nepružná a zaměřená jen na jakési abstraktní hodnoty namísto pragmatických národních zájmů. Český národní zájem se vlastně pod vedením dua Fiala – Lipavský smrskl natolik, že jediným jasně definovaným zahraničně politickým zájmem je vítězství Ukrajiny nad Ruskem, ve které navíc může věřit už jen naprostý bloud.
Přijde po volbách závan racionality?
Výsledek dětinsky pojaté hodnotové politiky je jednoduchý: Existují globálně silní hráči, s nimiž se nebavíme (Rusko, Čína). Zatímco zbytek světa s nimi vesele rozvíjí obchodní vazby, my se na ně díváme skrz prsty a z pozice malé země ve středovýchodní Evropě jim říkáme, jak (ne)mají dělat velmocenskou politiku. Nostalgicky vzpomínáme na transatlantickou vazbu z devadesátek, která už je ovšem dávno pasé, ale s republikánskými kruhy ani s Trumpovou administrativou žádné vazby nemáme.
Jsou tu tedy státy, které nemáme rádi a nechceme s nimi mluvit, ale ti, s nimiž bychom mluvili rádi, zase nechtějí mluvit s námi. Krásně to ukázaly například francouzské vidle hozené do české snahy o dostavbu Dukovan nebo již zmíněná záležitost s výběrem portfolia pro českého eurokomisaře. Realita je to neradostná, nelichotivá a sebedokonalejší Fialova sebechvála o tom, jak nám údajně vrátil respekt v zahraničí, nic z toho nepřebije.
Kde v téhle politice řídící se pravidlem mám rád/nemám rád zůstal český národní zájem? Zřejmě se rozpustil v sójovém latté nějakého pracovníka z neziskovky, jimž Lipavského ministerstvo tak vlídně otevřelo své brány. Nezbývá než doufat, že po volbách se v diplomacii dočkáme racionálního obratu od hodnot k zájmům a že se místo planých výkřiků o tom, kdo kam patří a komu fandí, dostaneme do fáze ryzího věcného pragmatismu.
Ostatně na zmiňovaném budapešťském CPACu vystoupil i Andrej Babiš. To by mohlo do české politiky přinést nějaký závan racionality a snad i naději na zlepšení pošramocených vztahů, nejen se Slovenskem a Maďarskem. Zkrátka – aby se Česko z fialové izolace dostalo a mělo opět v zahraničí respekt, bude vyžadovat zatraceně víc než jen prázdné výkřiky a samožerské plácání se po ramenou.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Důvěra ve vládu? Postoje ve STAN se různí, říká Kovářová
