Pamatujete si ještě na slavné líbačky Husáka s Brežněvem? Nebo na vykřikování hesel „Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“? Pamatujete? Tak to je dobře, protože vyznávat se veřejně z nehynoucí lásky k nějaké mocnosti nebo mezinárodní organizaci je teď zase v módě. I když je na místě otázka, zdali to v českém intelektuálním prostředí vůbec někdy z módy vyšlo. Je totiž dost dobře možné, že tohle kýčovité poklonkování jednou pro vždy zůstane součástí našeho chování (a budou se měnit jen světové strany)...
EU + já = srdce. Přesně tak popřála svým fanouškům na Facebooku neúspěšná prezidentská uchazečka a nyní kandidátka do EP Danuše Nerudová. Dalo by se tomu zasmát a pak nad tím mávnout rukou jako nad povedenou recesí. Jenže každý člověk, který někdy Danuši Nerudovou chvíli poslouchal ví, že to žádná recese není. Je to její autentický postoj. Navíc tyto zdánlivě nepodstatné detaily, jako třeba nějaký příspěvek na sociálních sítích, vždycky spolehlivě ukážou cosi podstatně většího, hlubšího a důležitějšího, co by nemělo ujít naší pozornosti.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
ČTĚTE TAKÉ: Nesmí ukořistit tuto zemi, reagovala Nerudová na Babiše. V kavárnách smutní, zní z ANO
Když už jsme u té osudové lásky paní D k Evropské unii, bylo by dobré připomenout, že v prezidentském testu se musela dívat do taháku (pardon, do černého deníčku), aby vůbec dokázala uvést datum, kdy naše republika do její milované Evropské unie vstoupila. To je zhruba stejné, jako kdybyste se potřebovali dívat do taháku, abyste zjistili, kdy máte se zbožňovaným manželem výročí svatby. Ale to je opravdu jen drobný detail. To důležité je v něčem jiném.
Jiná doba, stejné chování českých politiků
Pokud by se Danuše Nerudová nerozhodla, že si totálně zkazí finiš prezidentské kampaně, seděla by namísto Petra Pavla na Hradě ona. Dáma, která dnes mohla být nejvyšší ústavní činitelkou České republiky, se na Facebooku vyznává z lásky – ovšem nikoli k České republice, nýbrž k Evropské unii. Nač taky mít rád nějakou ČR? Koho vůbec nějaká Česká republika zajímá? Tedy přesněji řečeno, koho zajímá, když za ni zrovna nekandidujete do Evropského parlamentu nebo na Hrad, že?
Danuše Nerudová – ať už chtěně nebo nechtěně – odhalila jeden zásadní malér české politiky, který se s námi táhne už řadu desetiletí. Malér, jež nám opakovaně zadělává na ještě větší maléry a ze kterého se z nějakého důvodu nedokážeme, či spíše nechceme poučit.
Zaprvé si musíme přiznat, že čeští politici ve velké většině nejsou žádní vlastenci (čest výjimkám). Nejsou to lidé, kteří by k této zemi chovali nějakou zvláštní lásku a úctu. A bohužel to nejsou ani lidé ochotní za tuto zemi a její zájmy intenzivně bojovat a „kopat“. Celkem hezky nám to v nedávné době ukázal sám prezident Pavel, který by se z fleku vzdal práva veta nebo třeba ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák. Ten se pro změnu s opovržením vyjádřil o české koruně jako o „pidiměně“ a hned by ji vyměnil za euro.
Krásného Valentýna všem! 🫶
Posted by Danuše Nerudová on Wednesday, February 14, 2024
V naší nedávné historii i v současnosti prostě najdeme řadu politiků, kteří Českou republikou vlastně pohrdají, protože je podle nich malá, nevýznamná a je jim dobrá jen k tomu, aby v ní byli zvoleni do funkce. Díky této „malosti a nevýznamnosti“ se tito politici touží rozpustit v něčem velkém a významném – asi proto, aby si pak mohli velce a významně připadat oni sami. Před rokem 1989 se to velké a významné, co jsme milovali a k čemu jsme s obdivem hleděli, jmenovalo Sovětský svaz. Dnes je to Evropská unie. Ze Sovětského svazu k nám létaly naše vzory, s nimiž čeští prezidenti provozovali vášnivou líbačku na letišti. Evropské unii zase posíláme zamilované vzkazy na sítích a odevzdáváme jí na stříbrném podnose poslední zbytky suverenity – například tím, že se chceme dobrovolně připravit o právo veta. Jiný čas, jiná světová strana, stejný vzorec chování.
Když boj o zájmy nahrazují city a pocity
S tím souvisí i další neradostná skutečnost: naši politici ve své podstatě nejsou, kulantně řečeno, žádní hrdinové. Hrdinou vůči Bruselu je každý politik jen do doby, než má skutečně v Bruselu něco vyjednat – ostatně stačí si vzpomenout, jak rozdílný pohled měl na EU Petr Fiala, lídr opozice a Petr Fiala, předseda vlády. Máme řadu politiků, kteří vehementně brání zájmy Bruselu u nás, ale téměř žádné, kteří by bránili náš zájem v Bruselu.
Obecně převládá pocit, že je lépe nevyčnívat. Hlavně nebýt za potížistu, za něhož by nás mohli považovat, kdybychom se snad náhodou opovážili formulovat a prosazovat nějaký náš vlastní národní zájem. (Mimochodem, tento aspekt nás dost zásadně odlišuje od Maďarů nebo Poláků a částečně také Slováků).
Z postu paní Nerudové je ale patrná ještě další věc, jež celkem hezky objasňuje, proč je naše zahraniční politika tam, kde je. Jde o vytváření dojmu, že nějakou zemi nebo mezinárodní instituci bychom měli milovat, či přinejmenším mít ji rádi. Že mezinárodní vztahy a diplomacie nejsou o pragmatickém, realistickém přístupu, ale o citech či pocitech.
A protože jsou o citech, tak stejně, jako my milujeme Evropskou unii, tak i ona přece miluje nás a jde jí jen o naše dobro. Iluzorní představa idealistů, že v Bruselu (ve skutečnosti spíše v Berlíně a Paříži) sedí lidé, kteří od rána do večera nemyslí na nic jiného než na naše blaho. Zkrátka představa, že se za své zájmy nemusíme prát, protože stačí mít EU rád a ona už se postará o nás za nás. Ba co víc, kdybychom snad nějaké své zájmy chtěli prosazovat, mohla by si to Evropská unie vyložit tak, jako že ji už nemáme rádi. Pak by byla smutná a to přece naší milované EU nemůžeme udělat.
EU jako valentýnský spolek zamilovaných
Tohle skrz na skrz idealistické vidění světa kolem nás je nejenom nehorázně bláhové, ale především nemá nic společného s tím, jak věci ve skutečnosti (v EU) fungují. A řekněme si narovinu – neexistuje větší tragédie než mít v čele státu politiky odtržené od reality.
Faktem totiž je, že mezinárodní organizace jsou hlavně nástrojem k prosazení mocenských zájmů těch států, jež danou organizaci ovládají. V tom není Evropská unie vůbec žádnou výjimkou. EU není nějaký valentýnský spolek zamilovaných, jak by se snad z příspěvku paní Nerudové mohlo zdát. Je to instituce hledící především na své vlastní zájmy a na zájmy velkých hráčů (ať už v politice nebo v byznysu). Kdo tento neúprosný fakt nepochopí, spláče nad výdělkem – a téměř pubertální „líbesbrífy“ na Facebooku to nijak nespraví.
Bohužel je tohle idealistické bláznovství v tuzemských politických, intelektuálních a mediálních kruzích neuvěřitelně populární a má dlouhou historii. Mění se jen světová strana, na kterou svoji nehynoucí lásku a obdiv směřujeme. Asi už je to někde hluboko v našich genech a nedá se to vyrvat. Ani po 76 letech od Vítězného února, ani po 35 letech od Sametové revoluce. Zkrátka s láskou k XY (doplňte podle situace) až na věčné časy a nikdy jinak...
K TÉMATU: Nerudová? Prázdné fráze dávkuje dlouho, tvrdí Schillerová. Není hej počkej, reagovala Kovářová
