KOMENTÁŘ: Nejsem očkovaný a žiji jako krysa v kanálu aneb Noví disidenti
Demonstrace odmítačů vakcíny (ilustrační foto) Zdroj: ČTK
Jak prožívají první dny v částečném lockdownu neočkovaní Češi? Jednoho známého s univerzitním vzděláním jsem v pondělí pozval do kavárny, aniž bych znal jeho vztah k vakcinaci. „Nejsem očkovaný a jsem nucený žít jako krysa v kanálu,“ odpověděl mi v SMS zprávě. Další přítel mi rovnou oznámil, že je od pondělí v ilegalitě. Ale i když se ze všech sil snažím pochopit jejich „hrdinsky“ oznámený vstup do disentu, nějak mi to neštymuje.
Ve třetím největším městě republiky jsem první den po zpřísnění opatření pro očkovaní zažil několik překvapení. Trochu mi to připomínalo atmosféru po prvních přímých prezidentských volbách v roce 2013, kdy výsledky hlasování rozeštvaly nejednu do té doby přátelskou komunitu. Například jistý učitel ostravského gymnázia tehdy nemohl pochopit, proč jeho přítel a kolega z kabinetu volil Miloše Zemana, a ti dva se nebaví podnes. Jeden ostravský herec zase začal nenávidět přítele ze stejné divadelní šatny, který dal hlas Karlu Schwarzenbergovi.
Podobné rozpolcení jsem pocítil v pondělí 22. listopadu po vyhlášení částečného lockdownu pro neočkované, kteří od tohoto dne nesmějí do kaváren, na koncerty ani třeba přespávat v hotelu. Vlastně mě k této úvaze podnítila docela nevinná korespondence, když jsem svého známého, který zastává jistý tvůrčí post ve státem placené kulturní instituci, požádal o realizaci dlouho domlouvané schůzky. Na pozvání do kavárny ovšem oslovený jen příkře reagoval SMS zprávou: „Nejsem očkovaný a jsem nucený žít jako krysa v kanálu!“
Antivaxeři chrání své právo, o druhé jim nejde
Přirovnání mě překvapilo a začal jsme nad ním přemítat v různých souvislostech. Kdybych ho bral doslova, tak krysy i potkani patří k velmi inteligentnímu a společenskému zvířecímu druhu se skvěle vyvinutými sebezáchovnými pudy. A když třeba narazí na neznámé sousto, vyšlou k němu napřed ochutnávače, aby se případnou návnadou neotrávila celá smečka. Antivaxeři ovšem uvažují trochu jinak a sobecky chrání především svoje právo odmítat očkování proti smrtelné infekci COVID-19. O lidskou smečku jim nejde, každý ať se stará sám o sebe.
Čtěte také
Kdyby se odmítači skutečně schovali do kanálů a vzdali se až do jara zaměstnání i jakýchkoliv dalších přímých kontaktů s jinými lidmi, tak bych jejich odchod do novodobého undergroundu i ocenil. Jenže tito disidenti chtějí dál pracovat v početných kolektivech, vodit děti do škol a případně své ratolesti strkat odpoledne na hlídání nějakému příbuznému v důchodovém věku.
Nezajímá je, že neočkovaní roznášejí covid snadněji a ve větších dávkách, než když se nakazí očkovaní. Ani že vakcinace je největším výdobytkem medicíny v moderní době a zbavila už lidstvo dětské obrny, tetanu, černého kašle, spály, spalniček, záškrtu, tuberkulózy a dalších smrtelných nemocí, a teď je očkování zatím jedinou možností, jak vyvléct lidstvo ze spárů covidu.
V pondělí mi nevyšla ani následující schůzka s dalším ostravským umělcem v jedné literární kavárně. „Moje maličkost tímto dnem vešla do ilegality. Konečně o něco jde,“ napsal mi. Ani jsem se nepokoušel odpovědět, protože by z toho byla celodenní debata s patovým závěrem. Z důvodů příprav jednoho projektu se tento týden potřebuji setkat ještě s rozhlasovou redaktorkou a filmovou kostymérkou. Kavárna opět nepřipadá v úvahu, obě se pasovaly do rolí odmítaček a mají pocit, že se vrací totalita z doby před listopadem 1989.
Totalita se nevrátila, to jen blbost zůstává věčná. A to napříč režimy. „Všem odmítačům bych ukázala, jak se naši pacienti dusí a v jak zoufalém stavu navždy odcházejí. Odmítači by u nás měli mít povinnou stáž,“ navrhovala minulé úterý jedna ze sester JIPky infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě, když jsem do tamního covidária přišel napsat reportáž. Zrovna tam koronaviru podlehla 36letá neočkovaná žena a jeden sedmdesátník mi zpoza kyslíkové masky přerývaně vyprávěl, že vakcínu dosud odmítal hlavně proto, že injekci nevěří jeho děti.
Poslední tango v Ostravě
Exkurze pro odmítače na covid odděleních z hygienických důvodů zorganizovat nelze. Proto ti nehlasitější antivaxeři budou dál šířit vize, že nás oblbuje telka, protože mrtví ve špitálech jsou jen placení figuranti. Mnohým odmítačům tak jejich sobeckost dojde až ve chvíli, kdy někdo z blízkých covidu podlehne. I poté ale jistá skupina tvrďáků bojovně hlásá, že zesnulí žádný covid neměli, to jen současná diktatura cíleně falšuje ohledávací protokoly, do nichž vpisuje falešné diagnózy.
Čtěte také
Neočkovaní ostravští intelektuálové se tedy alespoň stahují do sklepů. Neočkovaní štamgasti restaurací nižších cenových skupin ale i v pondělí dál popíjeli pivo ve svých lokálech. „Já nic vidět nechci, mě to nezajímá,“ odmítl moji Tečku číšník v sídlištní pivnici. Nikdo nic nekontroloval ani ve dvou hospodách opodál a z hovorů hostů jsem záhy vyrozuměl, že v těchto putykách sedí víc odmítačů než příjemců vakcíny.
Někteří ostravští výčepní a jejich štamgasti se rozhodnutím vlády zkrátka podvolovat nemíní, jména těch restaurací si ale nechám pro sebe, protože nejsem bonzák a dodržování nařízení má na starost hygiena a policie.
A zatímco v Praze prověřují číšnici zákazníkův QR kód v Tečce téměř výhradně s pomocí čtečky, v Ostravě by to bylo něco nevídaného. Pokud mám tedy podat nějakou shrnující zprávu o reakci neočkovaných obyvatel třetího největšího města v republice na nová vládní nařízení, parafrázoval bych známé heslo z dob sametové revoluce: „Sobeckost a neúcta ke stáří stále vítězí nad pravdou a láskou.“
Očkovaný lékař z fakultní nemocnice, se kterým jsem v pondělí večer zašel na pivo do podniku, kde po nás personál také nechtěl potvrzení o vakcinaci, si jen povzdychl a suše prohodil: „Některým z těch starších štamgastů budeme nejspíš ve špitále brzy zachraňovat život, zatím se tady ale ještě vesele tančí.“ Celému bizarnímu výjevu jsme proto okamžitě dali i výmluvný filmový název: Poslední tango v Ostravě.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
