Existuje celá řada definic demokracie. My si posloužíme s tou, která říká, že demokracie je vláda občanů prostřednictvím jimi volených zástupců. Je to definice stručná, přesná, jde přímo k jádru věci a neobsahuje žádný zbytečný hodnotový balast. Zkrátka: občané si svobodně zvolí své zástupce a ti pak jejich jménem a v jejich zájmu spravují věci veřejné. To je definice, jenže realita už je bohužel někde docela jinde...
Sice si stále svobodně volíme své politické reprezentanty, ovšem otázka, zdali pak oni skutečně vládnou za nás a pro nás, už je dosti sporná. Často to vypadá spíše tak, že vládnou ve jménu jakéhosi vyššího dobra, které na nás hodlají páchat, často i proti naší vůli a přes náš nesouhlas. „My máme své vize, a ty nám do nich, občane, nekafrej. A plať daně. Protože vize něco stojí.“
ČTĚTE TAKÉ: Proruská špíno, pustila se Gregorová do Dostála. Ukrajinské uprchlíky spojoval s neonacisty
Z politiky se v toku času vytratil její hlavní rys – tedy, že má být především službou občanům. Není to něco, co existuje jen samo pro sebe a občan nemá být pouze v roli zklamaného sponzora, který ze svých daní sice všechno platí, ale na jeho názor se vlastně nikdo neptá. Nejde se pak příliš divit, že jsou Češi ohledně vývoje demokracie stále více skeptičtí a nemalá část z nich by se dokonce vůbec nebránila návratu nějakého autoritářského režimu, což naznačil i aktuální průzkum CVVM.
Příčin je celá řada. Především můžeme říci, že se demokracie stala nešťastným rukojmím těch politiků, kteří se jí nejvíce zaštiťují. Podívejme se třeba na naši vládu. Ta je verbálně velmi demokratická. Slovo demokracie dokáží naše vládní elity vyslovovat několikrát denně ve všech možných pádech. Jejich láska k demokracii ovšem záhadně mizí, jakmile vyhraje demokratické volby někdo, kdo má na věci odlišný názor. Vítězství jejich tábora je vždy svátkem demokracie a děkuje se za ně takzvaně „demokratickým voličům“ (jako kdyby snad byli ještě nějací jiní voliči). Naopak výhra politického konkurenta je neklamným znamením, že demokracie dostala pořádně na zadek. Nalinkované je to jasně.
Stát nevěří lidem, lidé nevěří státu
Dalo by se tedy říci, že prvním velkým zabijákem demokracie je stav, kdy si jistá část politických elit ukradne demokracii pro sebe a sama se pasuje do role jejích samozvaných strážců, do pozice těch jediných opravdových demokratů. Tohle prvoplánové selektování „demokratičtí voliči versus nedemokratičtí voliči“, „demokratická vláda versus nedemokratická opozice“, je nejenom nebezpečné, ale především nemá s opravdovou demokracií nic společného.
Komentáře a glosy
Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.
Druhý zabiják demokracie je potom skutečné jednání těch, kteří údajně patří do toho opravdového demokratického tábora. Vezměme si za příklad Petra Fialu. Ten je premiérem stejné vlády, která zatím nejvíce ze všech pokročila v nenápadném zavádění cenzury a omezování svobody slova. Premiér si sice nedokáže žádný svůj projev představit bez slova demokracie, jenže demokracii si zase nelze představit bez osobních svobod, mezi nimiž je „free speech“ na čelním místě. Namísto toho ale od velkého demokrata slyšíme třeba takové výroky, jako že občané mají právo na korigované informace. V době korigovaných informací jsme už ale kdysi žili. Tehdy je korigovalo třeba jakési Rudé právo a časy, v nichž se to dělo, byly demokracii na míle vzdálené.
Třetím zabijákem demokracie a jejího vnímání je pak nedostatek transparentnosti, utajování informací, mlžení, ba dokonce lhaní. Jednoduchý příklad z poslední doby – střelba na Filosofické fakultě UK. Myslí si snad ministr vnitra, že demokracii posloužil, když svorně s policií půl roku mlžil a zatajoval rodinám obětí důležité informace? Že svým chováním i chováním policie nějak zvlášť přispěl k posílení důvěry občanů ve stát a jeho složky? Naopak, jednání ve stylu „občane, nejsi dost moudrý na to, abychom ti mohli říci (celou) pravdu,“ je pro demokracii smrtící. Logicky totiž vyvolává otázku, proč má občan věřit systému, který nevěří občanovi?
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Diskuse ministra Dvořáka (STAN) a poslance Fialy (SPD)
Vzdušné zámky si bourat nenecháme
Zabiják demokracie s číslem čtyři je pak nesoudnost. Nesoudnost politických elit a nedostatek jejich sebereflexe. Neschopnost uznat a napravit chybu. Pokud jde o napravování chyb politických předchůdců, jde to celkem snadno. Ovšem uznání chyb vlastních, to už tak trochu vyšší dívčí. Krásně to tento týden předvedl třeba novopečený europoslanec za ODS Ondřej Krutílek. Na otázku moderátora CNN Prima NEWS, co dělá vláda špatně, odpověděl: „Nemyslím, že vláda dělá něco špatně.“ Jistě, stranická loajalita je pěkná věc a svou vlastní vládu logicky její politici hájili i v minulých volebních obdobích. Ale nesmíte působit, jako že žijete na Marsu, kam k vám žádné informace o dění v Česku nedolehnou. Nejnepopulárnější vláda v historii prý nedělá nic špatně – jakože cože?
A konečně pátý, snad vůbec nejhorší demokratický vrahoun, jakého si jen lze představit, je pocit bezmoci. Dojem, že ať se ve volbách vyjádřím jakkoli, politiky to stejně nebude zajímat, stejně si udělají vše po svém. Přesně tady totiž mizí onen rys demokracie, kdy má občan být na prvním místě. Přesně zde se z voliče stává jen divák, který sice musí ze svých peněz platit mizerné představení, ale nemá žádnou možnost zasáhnout sám do děje a mizerné ochotníky vypískat.
Ani tady nemusíme pro příklad chodit daleko. Ve volbách do Evropského parlamentu se čeští i evropští voliči jasně vyslovili proti drahému experimentu jménem Green Deal, jehož reálné dopady na klima jsou ve hvězdách (ne-li ještě někde docela jinde). Jenže navzdory tomuto jasně vyslanému vzkazu, této zcela evidentní vůli voličů, co se nestalo? Ano, Ursula von der Leyenová před Evropským parlamentem pronesla, že Green Deal jede dál. „Milý voliči, my si tvou demokratickou volbou naše vzdušné zámky bourat nenecháme.“
A aby toho nebylo málo, podpořila Leyenovou do čela komise i větší část europoslanců za ODS – přestože se lídr kandidátky Alexandr Vondra proti zelené dohodě opakovaně vymezoval. Green Deal pokračuje, Ursula pokračuje a pokračovat bude i deziluze z toho, jak snadno dokáží politické elity hodit demokraticky vyjádřenou vůli voličů za hlavu.
Pět zásadních problémů, které se negativně podepisují na vnímání demokracie (nejen) u nás. Pět zabijáků, proti kterým ti údajně největší obránci demokracie nedělají vůbec nic. A nejen to. Oni jim naopak dnes a denně pomáhají brousit kosu. Je škoda, že našim „demokratům“ nedochází, že je úplně jedno, jak často nebo jak hlasitě křičí do éteru slovo demokracie, když ji přitom svým politickým chováním nemilosrdně zabíjejí...
