Esej Terezy Matějčkové o nové cenzuře: Sókrata bychom nepopravili, ale ani nepozvali

Není to jen jeden český scenárista. Ta řada osob, která hovoří o změně diskusního klimatu, je dlouhá a rozhodně se neomezuje na český prostor. Spíše si zde podáváme ruku se západním světem. Na to, jak obtížné je otevřeně mluvit zrovna o podstatných věcech, upozorňuje třeba americký psycholog Jonathan Haidt, slovinský filosof Slavoj Žižek, britská filosofka Kathleen Stocková nebo nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová. Ten výčet ukazuje, že takto nemluví jen staří pravicoví konzervativci. Žižek se hlásí k marxismu, Stocková k levici. Obavy z omezování svobody zde vyjadřují muži i ženy různých národností. Dokonce se hovoří o době druhé cenzury.

ČTĚTE TAKÉ: Exkluzivní esej Václava Klause: Svoboda slova je v současnosti pod velkým atakem

Zvláště pozoruhodný je v tomto kontextu Jonathan Haidt. Ten totiž nelíčí jen své pocity a zkušenosti, které můžeme odbýt jako anekdotické příhody. Má data. Nebezpečí tzv. nové cenzury dokládá nárůstem počtu lidí, kteří jsou zvláště v americkém akademickém prostředí takzvaně disinvited. Někdo je pozval na přednášku, následuje studentský protest a zástupci univerzity pozvánku raději zruší. Počty takto zrušených přednášek rostou a stejný fenomén se objevuje i v německém prostředí, takže akademici nedávno podepsali petici na ochranu svobody slova. Ani v tomto případě nepodepisují jen či hlavně konzervativci, ale třeba Thomas Fuchs, jeden z nejvýznamnějších psychiatrů a filosofů současného Německa. V českém prostředí touto tezí nedávno zaujal Jiří Černický.

Jakmile zazní upozornění, že se omezuje prostor toho, co se smí říkat, ihned slyšíme notorickou námitku: „Zrovna ti lidé, kteří jsou neustále v médiích, si stěžují na to, že nemohou mluvit.“ Následně jsou tito lidé staveni do role ufňukánků, kteří psychicky neustojí, že jim někdo někde zrušil přednášku. Nemají snad nepřeberně jiných možností, kde vystupovat?

Umět se trápit

Ale zdá se, že se tito kritici míjí s tím, co daní lidé říkají. Přinejmenším ti zmínění nehovoří o tom, že se obávají kriminálu ani si nestěžují na to, že by čistě fyzicky nemohli někde něco pronést. Všímají si, že jejich pohledy jsou jednou stranou systematicky znevažovány a ihned jsou stavěny na stranu krajní pravice. To je přitom zvláště nebezpečný tah – již proto, že krajní pravice skutečně existuje, a my bychom proto za ni neměli považovat lidi, kteří se jako Kathleen Stocková opovažují říct, že existují dvě pohlaví. To může někdo považovat za diskutabilní, ale při troše soudnosti sotva za fašistické.

Zvláště zarážející je ztráta smyslu pro to, že součástí akademického étosu je schopnost vést diskusi. Zjevnou banalitou je, že podmínkou diskuse jsou různá stanoviska. Ve hře však není jen akademická sféra. Celá západní kultura stojí od Sókrata na nutnosti konfrontovat se s tím, že nerozumíme tomu, čemu si myslíme, že rozumíme, a že odmítáme rozumět tomu, co je nám nepříjemné. Sókratés ve své obhajobě před soudem, kde mu hrozí poprava za „kažení mládeže“, mluví výslovně o tom, jak důležité je mladé lidi v diskusích „trápit“.

Mluvíme-li o svobodě slova, rozhodně nejde o to, že někde mohu něco fyzicky říct. Klíčová je má důvěra, že se tím, co říkám, budou druzí věcně zabývat, že se setkám s férovou, vyváženou a – v akademické sféře – rovněž fundovanou kritikou. S tím však máme stále častěji problém a nepotýkají se s ním jen univerzity. Spíše vidíme, že je to neduh celého veřejného prostoru. Rovněž média se postupně uzavírají do toho, co současní sociologové označují jako klany nebo kmeny, v nichž převládá skupinová mentalita. To mimo jiné znamená, že kdo mluví, nemluví především za sebe, ale hlídá si, aby neříkal nic, co by mohlo být v rozporu se smýšlením dané skupiny. Když pak mluvíme s druhým, vlastně nemluvíme s druhým, ale se svými lidmi a často mluvíme jen proto, abychom dali tuto svou přináležitost najevo.

Osvícenství pro jednadvacáté století

Slovo „klan“ či „kmen“ zní předosvícenecky. Právem. Skutečně se zdá, že jsme upadli za tento kulturní výdobytek. Německé osvícenství, spojené se jménem Immanuela Kanta, mělo za své heslo Sapere aude! Odvaž se myslet. Kant tento původně stoický výrok interpretoval jako výzvu, aby každý myslel sám za sebe. Ani politik, ani kněz, ani lékař nám nemůže tuto námahu odebrat. Ale „mysli za sebe sama“ také znamená: „Nemysli skupinově.“

Právě to se totiž tehdy dělo. Kant reagoval na to, že jsou lidé ochotni vraždit kvůli víře, jsou rozděleni do náboženských komunit a všelijak si vzájemně ničí život kvůli něčemu, co nemohou vědět. Víra totiž není vědění. Když věřím, nevím. Jinými slovy, podal argumenty, proč jako konečné bytosti nemůžeme poznat Boha, ale proč také nemůžeme vědět, jestli má člověk duši nebo zda je svobodný. Můžeme v to věřit, ale vědět to nemůžeme. Velké pravdy se tím ocitají mimo náš dosah a o těch menších již lze diskutovat.

Byl to filosofický převrat s politickými dopady. Jakmile člověk ví, že neví, obtížněji povstává proti nepříteli. Z lidské sféry tím mizí absolutistický zápal pro pravdu a spásu a svět pozbývá drama. Za omyl vás nikdo neupálí. Ale ani pravda už není to, co bývala. Nevztahuje se k nejzazším otázkám. Existuje Bůh? Máme se chystat na poslední soud? Těžko říct, ale jestli chcete a můžete, věřte; jestli ne, také dobře. Ale hlavně: Ani jedním neobtěžujte druhé. Že toto „myšlení za sebe sama“ často dopadá špatně? Pravda, záruku bezchybnosti nám nikdo nenabízí. Jenže svobodný lze být jen takto bez záruk a s vědomím nevědění. Osvícenecký étos zůstává nepřekonaný. Kritika netkví v seznání „já to takhle cítím“, ale v intelektuálním úsilí, které vytváří veřejnost, tedy diskutující obec. Teprve jsme-li schopni v nás samých obsáhnout víc pozic, odlišit je a zhodnotit je, stáváme se soudnými a teprve potom se s druhým také můžeme smysluplně bavit.

Dušek Sókratem?

Dnes jsme znovu dogmatičtí jak papežové, nikoli však především ve věcech víry, ale politiky, kterou nabíjíme metafyzickým a existenciálním zápalem. O lecčems se pak nelze bavit, neboť s otázkami klimatické nebo genderové spravedlnosti, případně světonázorové příslušnosti, spojujeme vlastní identitu a kritická úvaha pak vyznívá jako útok na konkrétní lidi. Příčinou těchto obtíží je neschopnost či neochota držet se v debatě abstraktní roviny, což znamená, že za vším hned vidíme jednotlivce. Sledovat to můžeme třeba v médiích, kde si tato ztráta abstrakce vysloužila i vlastní označení. To, co se nazývá personalizací, tkví v neschopnosti bavit se o věci a ve sklonu vše převádět na záležitost jednotlivých aktérů.

Co to znamená? Že se politické zpravodajství proměnilo z pojmenování věcných problémů ve sledování jednotlivých politiků. Bavíme se jinými slovy o tom, kdo kde co řekl, co pokazil, v čem je nekonzistentní, místo toho, abychom udrželi soustředěnost na problém samý. Německý mediální teoretik Michael Haller to ilustruje na příkladu uprchlické krize z roku 2015. Hlavními aktéry dvou třetin všech německojazyčných textů a reportáží byli vrcholní politici. Teprve druhotně se psalo o občanské společnosti a až na třetím místě o uprchlících samých, jejich potřebách, možnostech daných regiónů množství lidi integrovat a potíží těch, kteří při integraci pomáhají. Takto sociálně vyprázdněné zpravodajství ztrácí věcnost i důvěru.

Výrazné rovněž je, kterak se novináři při analýzách politiků nechávají unášet osobními sympatiemi a antipatiemi, které nezřídka kdy zcela zastíní sám problém. Zdaleka nejde jen o novináře. Tou nemocí jsme do určité míry stiženi všichni. Zmíním příklad z opravdu miniaturní, filosofické bubliny. Vítězství antipatií nad věcností se nedávno projevilo při uvedení audioknihy Sókratova obhajoba, kterou pro Filosofický ústav Akademie věd připravil Petr Šourek. Ten počin je pozoruhodný: postavu Sókrata je dobré si připomínat, zpracování je výborné. Jenže to vše bylo nepodstatné. Kdože totiž hrál Sókrata? Jaroslav Dušek!

Facebookoví kritici měli za to, že tímto obsazením se punc filosofičnosti propůjčuje nebezpečnému člověku. Marně se snažil Filosofický ústav vysvětlovat, že jde přece o herce, že Dušek hraje Sókrata, že Dušek není Sókratés, že nikdo netvrdí, že by Dušek byl Sókratés. Facebookový tribunál tím vyjevil neschopnost odlišit rozličné funkce, které můžeme na veřejnosti zcela legitimně zastávat a hrát, a místo toho vše zploštil na osobní rovinu. Neschopnost respektovat to, že člověk může zastávat více rolí, že je v tomto smyslu „mnohý“, ničí každou debatu a zastiňuje samu věc. Především však narušuje veřejnou sféru, kterou proměňujeme v jedno velké facebookové kolbiště, kde má každý jedinou tvář, jedinou profilovou fotku.

Ctnost neloajality – vůči sobě, vůči druhým

Jak ironické, že se tato debata vedla právě v souvislosti s jedním z největších ironiků intelektuálních dějin. Sókratovou specialitou bylo, že celé dny bloudil po agoře a ptal se lidí, jak žijí a jak rozumí tomu, co dělají a říkají. Právě tyto dotazy, při nichž byli lidé konfrontováni s tím, že nerozumí tomu, co dělají, vyvolávalo antipatie, které nakonec převládly a Sókratés byl odsouzen k smrti.

Dnes lze od Sókrata odkoukat jeho odvahu nikam nepatřit a trvat na svém poučeném nevědění. Proslul tvrzením, že ví, že nic neví. To nemusí vyznívat poraženecky. V průběhu dialogu se lze k lecjakému vědění dopracovat. Teze poukazuje především k tomu, že původní je vždy nevědění, jež se nám nikdy nepodaří dokonale rozptýlit. Každá odpověď otevírá další roviny nevědění.

Bylo by chybou spatřovat v Sókratovi pouhý předobraz filosofa a prohlásit jej za otce jednoho „kmene“. Každý člověk si z něho může něco vzít, každý se může pokusit jej zahrát. Proč ne Dušek? Ale zvláště to platí pro intelektuály i novináře. Právě jim je uloženo nikam nepatřit, být přímou antitezí kmenové mentality. Měli by se proto střežit touhy líbit se a stát o potlesk. Také by neměli být odborníky. Jejich neodbornost je sice činí náchylnými k chybám i ke kritice, ale dává jim svobodu.

Americký sociolog Robert Ezra Park vyjádřil poslání intelektuálů a novinářů sókratovsky: jejich úlohou je stále nanovo se otevírat světu bez předsudků, brouzdat světem, leckde „čmuchat“, strkat nos do věcí, do nichž jim nic není. Jinými slovy, by měli slídit po agoře. Jenže se zdá, že i intelektuálové, filosofové, novináři zatoužili po svém kmenu, kde se budou mít dobře. Svou poslušností však ochuzují svou profesi. Nejvyšší ctností intelektuála i novináře není předně zastávat pravdu – to velké slovo by se mělo užívat s opatrností, s vědomím, že toho vždy víme o dost méně, než bychom měli a než si myslíme. Hlavně by si měli uchovat zvídavost. Jenže právě tu ničí loajalita ke kmenovému společenství.

Svobodomyslnost hraničící i se zradou – vlastní skupiny, ale rovněž svých stanovisek, je-li to třeba – je podstatná ještě v jiném ohledu. Nepřináležitost ke skupinám může znamenat přináležitost k lidem. Co když je taková intelektuální bezohlednost lékem na to, co se označuje jako polarizace společnosti? Jaká chyba myslet si, že intelektuál hladící své lidi po srsti je na jejich straně.

Eseje, rozhovory a reportáže na téma svobody slova i zajímavosti ze světa médií čtěte v novém magazínu CNN Prima NEWS, který je právě v prodeji.