Tománková o hádkách v Partii: Už jsem se málem zvedla a odešla. Je to teď vyhrocenější

Už jste se při nějaké Partii bála, že na sebe rozhádaní diskutující skočí a poperou se jak malí kluci?
Ano, k několika podobným situacím došlo. Dokonce jsem už zažila pocit, že chybí jen malinko a zvednu se. Že prostě odejdu pryč, protože účastnit se nedůstojné hádanice nemám zapotřebí. Zatím to ale naštěstí nikdy tak daleko nedošlo.

A může dojít?
Nebudu tvrdit, že ne. Hlavně v poslední době nabývám dojmu, že v diskuzi hrají čím dál důležitější roli emoce. Že hodně záleží na osobních vztazích pozvaných hostů. Používané argumenty jsou o poznání méně propracované, oponenti si skoro nenaslouchají. Ano, bývá to vyhrocenější než dřív.

Proč?
Snad je to dobou. Všichni jsme byli unavení a zničení covidem, pak začala válka na Ukrajině. Jsme pod obrovským stresem. My i politici. A jelikož je společnost silně polarizovaná, promítne se to i do politických debat. Jen si vzpomeňte, jak intenzivní to bylo během posledních prezidentských voleb. Nesmiřitelně se kvůli nim hádali kamarádi, kolegové, dokonce i členové rodin. Prostě peklo. Asi bychom si měli připustit, že doba je zlá. Některým lidem se dnes opravdu nedaří dobře. Je draho, mnozí z nás cítí velkou nejistotu. Mají opravdový strach. Není snadné se s tím vším vyrovnat. Výsledkem jsou i některé vypjaté Partie.

Pozná se už před zapnutím kamer, že to bude tentokrát hodně nabroušené?
Někdy vyhrocenou atmosféru mezi dvěma oponenty vycítíte hned. Jindy je to jinak: v Partii se hosté strašně pohádají, máte přesně ten dojem, že se na sebe snad vrhnou. Jenže skončí pořad a jsou najednou samý úsměv, notují si: „To jsme se do sebe dneska krásně pustili!“ Spousta z nich má spolu historicky nějaký vztah, znají se dlouho.

Jenže často to hra zjevně není. Jak se krotí politici, když jde v Partii do tuhého?
Na to neexistuje žádný všeobecně platný mustr. Navíc: co funguje mně, nemusí fungovat jinému moderátorovi. Osobně zastávám názor, že bych nikdy neměla vybočit z pravidel slušného chování. Nerada zvyšuju hlas. Přestože to někdy udělat prostě musíte.

Musím vám složit jednu poklonu.
Jakou?

Myslím, že umíte úžasně křičet očima. Když se při hádce ve studiu na někoho přísně zadíváte, úplně z nich čtu: „A už dost, nechte mluvit i toho druhého!“
Člověk se někdy neubrání tomu, že se mu emoce promítne do řeči těla. Jenže bohužel – na každého hosta to neplatí. Někoho to přinejmenším na chvilku uklidní, jiní si jedou dál to svoje. U takových mám pocit, že je hádky tak pohltí, až vůbec nevnímají své okolí. Jako kdyby se prostě odpojili. Nevidí, neslyší, nevnímají. Soustředí se jen na sebe.

Ona to asi od nich bude často taktika, ne?
U některých bezesporu. Politici podstupují všelijaká mediální školení. Učí se, jak mají postupovat v různých typech diskuzí. Takže si kolikrát o jejich bezprostřednosti nedělám iluze.

Patří i do vaší přípravy před Partií nejen šprtání faktů a dat, ale též psychologický rozbor hostů?
Ano. Naštěstí už po těch letech spoustu politiků znám. Zhruba vím, co mohu od koho čekat. Stejně mám ale kdesi vzadu v hlavě výstražnou kontrolku, která mi při Partii permanentně bliká: „Pozor, tohle je přímý přenos, stát se může cokoliv!“ Jsou hosté, kteří do toho půjdou schválně s překvapivou, novou taktikou. Připraví si odlišnou agendu, než jakou očekáváte. Musíte neustále sledovat jejich chování, vnímat je.

Třeba před prezidentskými volbami jsem všechny kandidáty vyloženě studovala právě i po psychologické stránce. Pouštěla jsem si jejich televizní výstupy i několikrát za sebou. Snažila jsem se poznat, jak se kdo chová, když je zahnán do úzkých. K čemu se uchyluje, když si sám sebou není jistý. Jaká témata mu sedí, jaká ne.

A stejně vás pak mohli něčím překvapit.
Velmi snadno! I kandidáti se v čase nějak vyvíjeli, pracovali na sobě, měnili taktiku. Měli k ruce početné týmy, které jim předkládaly nejlepší možný postup. Proto vás pak mohli zničehonic zaskočit. A to jak negativně, tak pozitivně. Dopředu se připravíte na agresivního a popudlivého kandidáta, jenže on je pak konstruktivní a milý.

Je i tohle pro moderátora nebezpečné – když je k němu politik přátelský až přespříliš?
Ano, může to být nebezpečné. Víte, co jako moderátor rozhodně nechci od politika slyšet?

Co?
Když mě pochválí: „To byla velmi dobrá otázka…“ Jakmile tohle od politika zazní, ve skutečnosti coby moderátor nemáte být na co hrdý.

Řekne vám někdo už před pořadem, abyste na něj byla hodná, že má těžký den?
Občas. Já jsem ale hodná pořád. (smích) Moc dobře vnímám, že jsou to taky jen lidé. Většinou spolu před začátkem Partie prohodíme pár slov. Třeba mi naoko vyčtou: „Paní Tománková, já jsem tu každou chvíli, manželka už se mnou nemluví, že vás vidím častěji než ji…“ Přistupují k tomu různě. Na někom hned poznáte, že na Primu přišel bez nálady. Jiní se pokouší stoprocentně koncentrovat, na poslední chvíli si ještě rovnají hromady papírů s přípravou. Což, jen tak mimochodem, nechápu.

Jak to myslíte?
Protože jakmile začne přímý přenos, nemůžou se v tom vyznat! Podle mé zkušenosti je to tak, že oč více máte před sebou poznámek, listů a dalších pomůcek, o to spíš to má negativnější dopad na vaše vystoupení. Sama třeba při diskuzích zásadně nemám před sebou notebook. Ani si nic nepíšu na papír; tím vším jen ztrácíte pozornost. Představa, že poslouchám dva lidi, snažím se o vyváženost, kladu otázky a do toho si ještě v notebooku před sebou dělám nějaké rešerše? Iluzorní… Pak nebudete dělat dobře ani jedno.

Nestane se vám někdy, že máte najednou okno stejně jako herec v divadle?
Naštěstí ne. Snažím se být za všech okolností přítomná právě v tom daném okamžiku. Nevyrušovat sama sebe. Ničím. Pochopitelně mám při vysílání sluchátko v uchu, udržuji s jeho pomocí spojení s režií. I to se ale omezuje jen na několik základních, technicistních pokynů. Nic víc. Cokoliv delšího by mě jen rozptylovalo.

I moderátorovi se může stát, že ho odpověď rozesměje. Ono to ale často souvisí s něčím, co mě na dnešní době dost mrzí: málokterý politik umí přiznat, že něco neví.

Poznala jste někdy jako moderátorka úplnou bezmoc, protože před sebou máte hosta, se kterým nepohnete?
Takovou bezmoc znám moc dobře. Trápím se hlavně ve chvílích, kdy z někoho nedostanu odpověď. Kladete třeba i velmi konkrétní otázky, dočkáte se však jen dlouhých vět plných floskulí a politických proklamací. Z toho si divák nemůže vzít absolutně nic.

Třeba může. Pokud politikovi třikrát za sebou položíte stejnou otázku a on se z ní třikrát vykrucuje, je to přece taky vzkaz.
Jistě, proto to takhle dělám. Schválně to i řeknu nahlas: „Zeptala jsem se na to třikrát, odpověď jsme nedostali. Jdeme tedy dál…“ Máte pravdu, i tohle je sdělení. Přesto jsem frustrovaná, za konkrétní odpověď bych byla radši.

Jak je těžké zachovat neutrální výraz ve chvíli, když víte, že host před vámi plácá nesmysly?
Jsme jenom lidi. I moderátorovi se proto může stát, že ho podobná odpověď rozesměje. Ono to ale často souvisí s něčím, co mě na dnešní době dost mrzí: málokterý politik umí přiznat, že něco neví. To v debatách postrádám. Obecně bych ráda zdůraznila, že si vážím každého hosta, který si v přímém přenosu stoupne před kameru. Který si ve studiu troufne obhajovat své názory, prezentovat svou práci. Sice to patří k povinnostem politika, není to ale zrovna snadná disciplína.

Na mě by pak za žádných okolností nemělo být poznat, jestli mi něčí vyjádření je, nebo není po chuti. Vždy musím mít na paměti snahu o co největší vyváženost. Myslím na to, že mezi diváky jsou příznivci všech pozvaných; vysílám pro každého z nich. Samozřejmě budu korigovat lži, nepravdy a nefér argumenty, není to ale tak, že bych měla ve vysílání vyjadřovat svůj názor jako někde v kavárně s kamarádkami.

Zdá se mi to, nebo právě tohle poslední dobou mnozí čeští moderátoři dělají?
Že vyjadřují vlastní názor?

Ano.
Nezdá se vám to. Je zjevné, že se tenhle komentativní styl do žurnalistiky dostává čím dál patrněji. Jako by měl mít každý, a to včetně moderátora, na všechno svůj názor, nejlépe velice vyhraněný. Předpokládám, že je za tím vliv sociálních sítí, které na podobném principu fungují. Já to ale dělat nehodlám. A ještě méně chci naše diváky vychovávat. Mám je za dostatečně inteligentní, aby si svůj názor udělali sami. My jim budeme předkládat různé postoje. Rozhodně ovšem není naší prací je přesvědčovat, co si mají myslet.

To platilo i při prezidentských volbách, kdy byla mou cestou snaha o absolutní vyváženost. Hodně jsem se soustředila na to, aby z toho někdo nevyšel líp jen na základě mé otázky nebo mnou zvoleného tématu. To by bylo extrémně nebezpečné jak pro mě, tak pro celou televizi. Snad se to ale podle ohlasů povedlo.

Osobně jste si nejvíce ohlasů vysloužila v dubnu 2021 po debatě s bývalým prezidentem Milošem Zemanem, který vás svými jízlivými bonmoty zrovna nešetřil. Diváci se vás tehdy zastávali, protestovali proti Zemanovu hulvátství. Omluvil se vám zpětně?
Ne. Omluvy nepatří do repertoáru českých politiků.

Rozhovory právě se Zemanem jsou asi jednou z nejtěžších novinářských disciplín, že?
Jsou. Pan prezident samozřejmě neměl rád, pokud mu někdo oponoval, případně zpochybňoval jeho názor. Je to navíc velmi zkušený politik. I když něčím právě vyřčeným popře, co tvrdil dříve, hned pohotově opáčí, že jen blbec nemění své názory. Já ale doufám, že i z vámi vzpomínané debaty si divák mohl vzít své, udělat si názor. Proti panu prezidentovi jsem se tenkrát držela toho, co je mi vlastní. V žádném případě jsem nechtěla přistoupit na roli pasivní agrese. Nemám to v sobě, ani bych to ve své emoční skladbě mít nechtěla. Jakmile na tuhle taktiku jednou naskočíte, už se v tom vezete. Jistě – někdo to pochopil, někdo ne. Nikdy se nezavděčíte všem.

Byla těžkou disciplínou i superdebata před 200 přítomnými diváky?
Byla to především úplně jiná disciplína. Když máte před sebou tolik fandících, dupajících a pískajících lidí, musí být i vaše vnitřní emoční nastavení jiné. Možná se budete divit, ale nijak mě to neruší. Soustředím se čistě jen na hosty. A baví mě to, moc mě to baví. Byť připouštím, že pořad s živým publikem je hodně vysilující.

I pro pozvané politiky je to jiné. Chovají se najednou zcela odlišně, než když je máme v tichém studiu. Dostávají se pod ještě větší dávku stresu. Přistupují k tomu různě – zatímco někdo si víc bere křik odpůrců, jiného uklidňuje zástup podporovatelů. Vědomí, že tam není sám. A má to výsledky: někteří politici ze sebe před živým publikem vyždímají to nejlepší, co v nich je. Až jsem se kolikrát divila, jak dobré výkony byli schopni podat.

Jak se u politika v diskuzním pořadu pozná dobrý výkon?
Snadno. Pokud je argumentačně přesvědčivý, nenechá se emočně zapojit do rozhádaných scén. Jakmile dokáže odpovídat na otázky, třeba i svede přesvědčit názorové oponenty. Připouštím, že definici dobrého výkonu můžeme mít všichni trochu odlišnou.

Poslední dobou jsme například svědky zvláštního fenoménu – diváci mají tendenci politiky v debatě posuzovat podle toho, jak si poradí s přiděleným časovým limitem. Mně to nepřijde správné. Jsou hosté, kteří dokáží svou myšlenku zredukovat do pár vět. Jiní jsou toho schopni jen v časově velkorysejším úseku. Ani jedno z toho přitom neznamená automatickou přednost. Jistě, v některých segmentech předvolební debaty může být používání časového limitu fér, zejména pokud máte ve studiu více hostů. Pro klasickou diskuzi to však podle mého nejlepší řešení není.

Takový dialog hezky odhalí i mnohé lidské stránky. Poznáte, nakolik tomu člověk rozumí. Jestli svým argumentům opravdu věří, zda svou pozici zastává věrohodně. Já osobně se v každé Partii dozvím něco nového.

Díky svému působení na Metropolitní univerzitě trávíte hodně času s mladými. Nepřijde jim formát klasické televizní diskuze strnulý, zastaralý? Neuvítali by i v politice spíš reality show na způsob VyVolených?
Možná vás překvapím, ale neuvítali. Přinejmenším ti, s nimiž se o tom bavím. Ke spoustě záležitostí samozřejmě přistupují odlišně, třeba komunistická totalita je pro ně vzdálený dějepis. Ale to je z generačního pohledu pochopitelné. Obecně mám velké štěstí s jak zvídavými, motivovanými a inteligentními mladými lidmi se ve škole mohu už několik let potkávat. Pro mě je přínosné vidět, jakým způsobem uvažují, jak přemýšlí o budoucnosti. Vlastně mě až překvapilo, jak moc se zajímají o politiku.

Probíráte spolu jednotlivé Partie?
Ano, chodí za mnou se svými postřehy. Což mi dělá radost. I podle jejich zájmu je poznat, v čem spočívá síla a přínos podobného pořadu.

V čem?
Divák má díky němu možnost si vedle sebe porovnat různé názory. Navíc v přímém přenosu. Debata v Parlamentu je pochopitelně také velmi demokratická, vyjádřit se tam v mantinelech pravidel a jednacího řádu může každý. Prostě to ale není tak, že spolu mohou všichni diskutovat jako rovný s rovným. V televizní debatě typu Partie to možné je. Což mi přijde velice užitečné. Takový dialog hezky odhalí i mnohé lidské stránky. Poznáte, nakolik tomu člověk rozumí. Jestli svým argumentům opravdu věří, zda svou pozici zastává věrohodně.

Já osobně se v každé Partii dozvím něco nového. Leccos se dá samozřejmě dopředu odhadnout – pokud se pozve některý z opozičních lídrů, je jasné, že členům vlády nedá nic zadarmo. Hodně věcí se ale předvídat nedá. Jste s nimi konfrontovaný až v samotném přímém přenosu. Takže jste znovu a znovu zvědavý, jaké to bude tentokrát. Jak si hosté sednou, jak budou vedle sebe fungovat. I tohle je kouzelné: každý týden se začíná znovu. A stát se může cokoliv.

Třeba že se vrcholní politici země pohádají jak školáci.
Třeba.

Když se to stane, býváte po skončení Partie hodně vyčerpaná?
Občas ano. Nejradši bych pak celý zbytek neděle promlčela. Jenže prolenošit to většinou nejde; odpoledne už zase musíme přemýšlet, koho pozveme příště. Upřímně – po skončení Partie nebývám ani tak unavená, jako spíš nespokojená.

Nespokojená?
Ano, s vlastním vystoupením. Bývám k sobě hodně kritická, takže jakmile v neděli po poledni vypnou kamery, hlavou mi okamžitě poletuje, co jsem měla říct a udělat jinak. Vždycky. Člověk se pořád má co učit. A každá další Partie je pro mě velká škola.