Pálí je dobré bydlo, říká jedno české pořekadlo. Bydlo ve smyslu živobytí. Učitelé či škodováci z Mladé Boleslavi tohle lidové rčení zřejmě nikdy neslyšeli, jinak by nepřiložili pod oheň v pondělní stávce. Bída totiž vypadá jinak, ve sborovnách škol ani u pásů v automobilce ji potkat nelze. Odborový boss Josef Středula navíc nemá zájem hájit skutečně chudé, spíše mezi zaměstnanci hledá potenciální voliče pro své politické cíle.
Skutečná chudoba má úplně jinou tvář, než jakou předvedli účastníci pondělní stávky. Reálnou bídu prožívají třeba mnohé svobodné matky, invalidé, vdovy anebo třeba zaměstnanci, kterým výplatu ukradnou obchodníci s chudobou. Nouze pronásleduje statisíce našinců, škodováci ani kantoři to ale určitě nejsou.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Lidé nadávají u piva, ale protestovat nejdou, říká Kovanda. Jaké dává šance Fialovi u voleb?
Školáci bez obědů
Příběhy, kdy matka nemá z čeho zaplatit obědy dětem, dnes znají učitelé na každé základní škole, alespoň v těch ve větších městech. O hladových žácích mi například vyprávějí spolužáci z pedagogické fakulty, kteří zůstali u kantořiny. O dětech, které z hladu během výuky dokážou i omdlévat.
Lukáš Povolný hledá pro hladové školáky sponzory, například pro následující oběť české bídy: „Matka žije v domě po rodičích, ale protože pečuje o nemocnou matku, nemůže aktuálně nastoupit do práce. Příjmy domácnosti jsou tvořeny sociálními dávkami a výživným. Stanislav je chytrý kluk, kterého baví škola a nadšeně sportuje. Rád bych vás požádal o pomoc s uhrazením školních obědů pro Stanislava.“
Invalidé bez důchodů
Podobné sociální případy se ale zatracují mávnutím ruky s podotknutím, že si za bídu aktéři mohou sami. Možná částečně, většinou ale každé soužení přichází nečekaně. Zákeřně a ze zálohy. Stejně jako přišlo za kamarádem z Opavska, který chodí pouze o berlích a trpí nevyléčitelnou Bechtěrevovou nemocí spojenou s prudkými bolestmi. Přesto mu Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) loni v prosinci odebrala invalidní důchod prvního stupně, konkrétně devět tisíc korun. Žil z té částky všelijak, ale nestěžoval si.
Teď nadává. Ráno mu totiž někdy trvá i dvě hodiny, než se vůbec „postaví na berle“, a bez silných prášků se mu celý den mění v torturu. Nepomohla přitom ani intervence poslance Michaela Rataje (STAN), který chtěl po úřadech, aby své rozhodnutí změnily. Muž s Bechtěrevovou nemocí proto celý rok proklepal hluboko pod hranicí chudoby, teď se prý pokusí o invalidní důchod žádat znova.
Vyloučené lokality, brigády, práce na černo, vdovy...
Ve vyloučených lokalitách potkávám rodiny s pěti osmi nebo i dvanácti dětmi, v nichž vládne opravdový hlad. Kolikrát doma nemají ani brambory nebo těstoviny, fronty v potravinových bankách se navíc rok od roku prodlužují a na všechny se nedostává.
Extrémem jsou bezdomovci, kteří žijí třeba v garážích. Bídu ale tlučou i statisíce zdánlivě spokojených lidí, kteří pracují na dohodu jako brigádníci. Anebo s pochybným podnikatelem nemají vůbec žádnou smlouvu, nelegální práci často přijímají i mladí lidé po vyučení nebo maturitě. U rodičů mají bezpečné zázemí a teplou stravu, směšných 10 tisíc měsíčně za výpomoc na baru nebo na stavbě tak berou jako kapesné. Mnohdy však takto žijí i dlouhé roky, aniž by si včas uvědomili, že budou muset splatit dluhy na zdravotním i sociálním pojištění. Už předem jsou v pasti, která prostě sklapne a udělá z nich další hladové čekající na potravinovou pomoc a dávky v nouzi.
Na sídlištích zase potkávám vdovy, které musí přežít za dva nebo tři tisíce měsíčně. Nevyhledávám je, abych se ptal na životní poměry, pátrám po pamětnících, neboť chci mít v reportážích svědky velkých historických událostí. Třeba sovětské okupace z roku 1968, měnové reformy z roku 1953 a pořád ještě hledám i poslední pamětníky druhé světové války.
Paní, která vzpomínala, jak se coby dospívající školačka musela na jaře 1945 schovávat před rudoarmějci, platí za někdejší hornický byt v Ostravě-Porubě 14 tisíc korun, včetně energií. Důchod jí nyní vyměřili na 17 tisíc korun, tisícovkou z penze přitom ještě přispívá synovi s velkou rodinou. Mohla by si požádat o příspěvek na bydlení, to jí ale hrdost nedovolí. „Nikdy bych se neponížila žebrat něco po státu,“ tvrdí.
Sociální dávky skutečně nejsou dlouhodobým řešením na chudobu, protože jejich enormní nárůst časem erární pokladnu úplně vysaje a Česká republika vyhlásí bankrot. Stát, který miliardy korun za činže občanů přeposílá soukromým vlastníkům bytových domů, ani jinak dopadnout nemůže. Zvláště, když vlastníci nájemné šponují na nejvyšší možnou mez. A tak zatímco byznys s chudobou jen kvete, republice pomalu teče do bot.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Gramofonová deska, vidlák, přítěž, řekl předseda Svobodných o Středulovi. Odboráři šéfa brání
Když stávkujícím kručelo v břiše
Oběti černého trhu s prací, vdovy, svobodné matky, invalidy nebo brigádníky žádné odbory nechrání. Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) v čele s předsedou Josefem Středulou paradoxně hájí výhradně zaměstnance, kterých si „kmotra bída“ zatím příliš nevšímá. Anebo mají hluboko do kapsy jen proto, že si neuváženě vzali hypotéky, nepřiměřeně utrácejí anebo si nedovedou odpustit dvě dovolené ročně. Mzdy ve školství ani v automobilkách sice nejsou na vyskakování, ale pořád stačí na značkovou zimní bundu i dárky pod stromeček.
„V Hronově stávkuje přes 1 000 dělníků, v Úpici 1 000 tkalců. Lze-li kdy sympatiemi provázeti boj dělnictva, je to jistě tentokráte,“ psaly v dubnu 1899 liberální noviny Národní listy. Deník českých podnikatelů, živnostníků a intelektuálů kolem mladočeské strany, nikoliv noviny primárně hájící dělnictvo. Přesto reportéři Národních listů barvitě líčili stávky zaměstnanců a popisovali neúměrnou pracovní dobu, nízké mzdy, chatrné oblečení i hlad demonstrujících. „Je-li tu kdo účinným agitátorem, je to hlad a bída,“ komentoval deník příčiny tehdejší velké stávky textilních dělníků na východě Čech.
Doba se samozřejmě změnila a dnes si nikdo nepřeje návrat dřevního kapitalismu a hladovějících dělníků, zároveň ale není na škodu připomínat minulost. Minimálně proto, aby si zaměstnanci lépe uvědomovali, kdy pro stávku opravdu nazrál čas. A kdy jen někoho pálí dobré bydlo.
Středulův výtah do politiky
Josef Středula žene do stávek a demonstrací hlavně největší profesní skupiny. Nezajímají ho brigádníci ožebračovaní v šedé zóně ekonomiky, vdovy, svobodné matky, invalidé ani živořící zaměstnanci v zemědělství či ve službách. Pozornost raději věnuje statisícům lidí ve školství, automobilovém či jiném průmyslu, prostě velkým profesním skupinám.
Z pozice odborového bosse Středula mezi zaměstnanci hledá hlavně voliče, kteří mu mohou posloužit jako výtah do nejvyšších pater politiky. Prezidentská kandidatura mu nevyšla, tak třeba se to povede příště. Anebo se jednou spokojí i s premiérským křeslem...
