Když se rozprší, tíha osudu vdovy Dagmar Palákové se ještě prohlubuje. „Dnes už jsem vylila dvě vaničky,“ vypráví. Podzimní deště jí ztrpčují život. Na opravu děravé střechy provizorního příbytku v garáži nemá sílu ani peníze. „Potřebovala bych lepenku, nějaká prkna a také šikovné ruce. Dřív střechu opravoval manžel, ten ale v listopadu 2021 umřel.“ V provlhlé garáži teď mají menší komfort i její kočky a papoušci.
Tohle je podzim se vším všudy, zamračené nebe působí jako obrovský cedník. Voda se valí i na zchátralé garážové městečko poblíž ostravské chemičky BorsodChem. Za minulého režimu to byla noclehárna výhradně pro automobily, nyní se v garážích i trvale bydlí, respektive spíše přežívá. K obývacímu pokoji má obydlí za plechovými vraty hodně daleko.
I v garážovém bytě se jednapadesátiletá vdova snaží vytvořit něco jako „kouzlo domova“. Pokoj sice nemá okna, toaletu ani koupelnu, ale místnost je lehce osvětlena žárovičkami, které jsou připojené k autobaterii. Na stěně visí zarámované obrázky, většinou zvířat anebo krajinky. V kuchyňském koutě vidím polici na kořenky i jehelníček. Atmosféru skutečného bytu dotváří tranzistorové rádio.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Divačka CNN Prima NEWS darovala jídlo rodině pana Petera, který čeká už rok na svůj důchod
Mám jen 40 kilo, střechu opravit nedokážu
„Jsme jako hrom a blesky, ty chodí spolu. / Někdy to jde hezky, někdy to jde dolů. / I to se stává,“ zrovna zpívá do éteru kapela O5 a Radeček. I Dagmar Paláková pamatuje časy, kdy to šlo hezky. „Prožila jsem krásné dětství v Jeseníkách, na velké zahradě se psy a kočkami, proto miluji zvířata,“ vzpomíná. Pak se to zvrtlo, někdy to jde dolů.
Za těžkými železnými vraty žije přibližně 17 let. „Patnáct let jsem bydlela v garáži s manželem, teď už jsem dva roky vdovou,“ vypráví. Druha zabila infekce, která se ze zkažených zubů přenesla do těla. „Pak došlo k selhání základních orgánů, to mi řekli ve špitále.“ Manžel by prý díry na střeše garáže dokázal snadno „zalátat“, sama si ale netroufá. „Vždyť vážím sotva 40 kilo, nic s tím neudělám. Jak zaprší, tak se střechou valí voda,“ ukazuje ke stropu.
Nabrat nové síly se jí nedaří, ani když si obstará dostatek základních potravin. Prostě kost a kůže. „Asi to bude nějaká nemoc, hrozně ráda bych požádala o radu doktorku Cajthamlovou. Pokud moji prosbu zaznamená, budu moc ráda,“ přeje si žena z garáže. A přání zopakuje pokaždé, když ji navštívím. Z pozice reportéra CNN Prima NEWS její osud sleduji ve sběrném dokumentu již od roku 2021.
51letá Dagmar Paláková bydlí v garáži s kočkami a andulkami. Teď jim ale do provizorního bydlení prší. Zdroj: Ivan Motýl
Živoření za tři tisícovky
„Jsme jako stromy a les, chcem tady zůstat. / Co k sobě jednou patří, to zase srůstá. / Odolává,“ zpívá skupina O5 a Radeček. Když jsem o bezdomovkyni z garáže začal psát, chvíli věřila, že jí někdo s dobrým srdcem nabídne lepší bydlení. „Nevyšlo to, ale nevadí, zůstávám tady. Loni mi nějací hodní lidé alespoň přivezli trochu uhlí na zimu a granule pro kočky, letos zatím nic,“ děkuje. A jedním dechem prosí o další pomoc.
Uhlí z loňska dávno došlo. A granule už také nemá, problémem je i zrní pro pět andulek. „Hlady ptáčky nedržím, to určitě ne. Jen je docela nákladné kupovat pořád další krmení. Dostávám jen existenční minimum 3 130 korun, v hotovosti tisícovku, zbytek mi dávají ve stravenkách. Klidně bych někde pracovala, jsem ale opravdu hrozně slabá,“ říká extrémně hubená bezdomovkyně.
V kamnech hučí oheň, nějaké dřevo se prý zatím dá nasbírat. Dokud neudeří mrazy a nenapadne sníh. „Ta díra ve střeše mi před zimou dělá velké starosti,“ ukazuje k otvoru nad hlavou, ze kterého crčí voda. Nikoliv čůrkem, ale skoro jak z okapu. Chce to akutní opravu, sousedé z dalších garáží ale ženě nepomohou.
Solidarita se příliš nepěstuje
„Víme o sobě svý. / Jsme spolu v dobrým i zlým,“ pokračuje text písně skupiny O5 a Radeček. V ostravské „favele“ u chemičky trvale žije asi dvacítka bezdomovců, další dočasně. Jsou spolu v dobrém i zlém, živoření v garážích je společný úděl. Osud. Jenže zrovna velká solidarita se tu nepěstuje. Mnozí starousedlíci jsou introverti, skoupí na slovo a téměř nekomunikativní.
„Každý tady má svých starostí dost a dost,“ omlouvá sousedy Dagmar Paláková. „Chlapi jsou tu často nemocní, někteří invalidé. A nikdo tu nemá ani žebřík, aby mohl vylézt na střechu. Kdybych někde sehnala ipu nebo jinou lepenku, možná by mi ale přece někdo ze sousedů pomohl,“ věří. Případní dárci mohou ženu z garáže kontaktovat na čísle: 704 238 260.
Propad do velké hospodářské krize
V obýváku se před deštěm zrovna schovávají kočky Murin, Cigán, Felix a Plusky. Další jsou prý možná v „ložnici“, což je tmavý kout místnosti, kde není nic vidět. Andulky po celou návštěvu pějí. „Ta bílá je Fifina, vedle Pepík, tam vzadu Ferda. A ta modrá a žlutá ještě nemají jména, to je čerstvý dárek od kamaráda, který je už nechtěl,“ raduje se žena ze zvířecích kamarádů. Touží také po psovi, její vlčák Rex zemřel v červnu. „Byli jsme spolu přes deset let. Nemusí to být žádný německý ovčák s rodokmenem, klidně i kříženec. Hlavně, aby z něho šel trochu strach a pohlídal mě tady.“
Jsme ve třetím největším městě v České republice, píše se 21. století. Zároveň se mezi zchátralými příbytky propadáme v čase až někam do velké hospodářské krize z třicátých let, kdy nejchudší Ostraváci žili v chatrčích na uhelných či struskových haldách. Stát tehdy stavěl i takzvané nouzové kolonie s domky o velikosti deset metrů čtverečních. Bez tekoucí vody a kanalizace. V garážích na doteku chemičky BorsodChem se tak žije i v roce 2023. Koupelnou je sud s dešťovou vodou a toaletou potok, který kolem protéká do řeky Odry.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Odolnost vůči antibiotikům může zabít miliony lidí
