Petr Fiala, Jana Černochová a Zbyněk Stanjura na tiskové konferenci po jednání vlády Zdroj: Profimedia.cz
Existuje rčení, že „cedník nenaplní ani ten nejsilnější proud“. Přeloženo do ekonomické současnosti to znamená, že pokud vláda nezalátá díry na výdajové stránce, vyrovnat rozpočet jí nepomůže žádné zvýšení příjmů, a už vůbec ne takové, které je jen na papíře. Hned na úvod je však podstatné připomenout, že vládní balíček rozhodně nemá ambici rozpočet vyrovnat, ale vlastně jen kosmeticky snížit schodek, který bude letos asi 400 miliard korun. Spíš než s reálným řešením vláda přišla s nástrojem k většímu vyděšení lidí.
Po představení vládního balíčku bylo řečeno, že se jeho parametry nebudou téměř měnit, a přestože to není úplně pravda, je dobré komentovat hlavně to, u čeho známe detaily. To je zvyšování daní.
ČTĚTE TAKÉ: Migrační pakt je pro Česko výhodný, chceme jít ale ještě dál, nastínil Fiala další kroky
Zvýšení daní prý tvoří polovinu a za rok jen třetinu sumy, kterou přinese balíček do státního rozpočtu. Na první pohled je přitom patrné, že se vláda při zvyšování daní ponaučila z fiaska s přezdívkou windfall tax. Loni v červenci totiž slibovala, že díky zavedení této sektorové daně vybere 100 miliard korun, v dubnu připustila, že to bude asi jen 40 miliard a dneska se strachuje, aby to bylo miliard alespoň 10. Tentokrát si tedy zvolila téměř nepohyblivý terč. Terčem vyššího zdanění už totiž nejsou velké korporace, nýbrž nemovitosti, rodiny a všechny právnické osoby, jimž se zvedá daň z příjmu.
Korporace se mohou bránit, majitelé nemovitostí ne
Aby to vládě prošlo bez větších sociální nepokojů, museli nejprve všichni aktéři vyděsit občany státním bankrotem, aby si občan nechal vyšší daně líbit daleko snáz, než občan nevyděšený. Takový totiž ví, že pro vyšší daně neexistuje žádný dramatický důvod.
Jako druhý krok následovalo zacílení na ty, kteří nemají moc možností, jak se vyšším daním bránit. Zatímco u velkých korporací zafungovala optimalizace daní a Lafferova křivka velmi rychle, a vyšší zdanění nepřineslo ani zdaleka adekvátně zvýšený výnos daní, u nemovitostí něco podobného moc nehrozí a u ostatních výše zmíněných subjektů bude optimalizace probíhat daleko pomaleji než v případě windfall tax.
I tak se s vámi ale mohu vsadit, že výnos ze zvýšení daní očištěný o inflaci bude nezanedbatelně menší než plány ministra financí z ODS Zbyňka Stanjury. Toho to ovšem nemůže rozhodit, protože si už na vlastní kůži vyzkoušel, že sektorová daň z dílny někdejší ministryně ze SOCDEM Jany Maláčové opravdu nefunguje, a větší chybu ve výpočtech než 90 miliardu už snad ani udělat nemůže.
Jediné, co lze na „daňové části“ balíčku pochválit, je tak zrušení nejrůznějších výjimek zejména u daní z příjmů, což je krok, po kterém voláme již dlouho, protože narovnává daňová pásma a také zjednodušuje celý systém. Pochvala by však mohla být daleko větší, kdyby ke zrušení výjimek došlo za současného snížení daní, aby se jednalo přinejhorším o rozpočtově neutrální zásah do daňové soustavy. Rušení výjimek za současného zvyšování daní však jako celek opravdu chválit nelze.
Ještě více šlapat po střední třídě?
Na výdajové stránce se toho odpracovalo daleko méně. Zcela konkrétně víme jen o navyšování výdajů na armádu nebo zvýšení průměrného platu učitelů na 130 % průměrné mzdy (což je o 50 miliard Kč výdajů navíc oproti roku 2023). Komentovat proto lze zatím snad jen záměry. Třeba záměr škrtnout dotace v celkové výši 50 miliard korun by bylo možné považovat za velmi správnou snahu o návrat od dotační ekonomiky zpět k ekonomice tržní.
Dokud se však toto předsevzetí neprojeví reálně v rozpočtu, nevím, zda je tato snaha míněna vážně. Aktuálně totiž například ministerstvo životního prostředí „hledá cesty“, aby mohlo platit solárním baronům, a vyzývá lidi k čerpání dotace „oprav dům po babičce“. Nekosmetické škrtání dotací ve velkém tak zatím stále není nikde vidět a po všech změnách názorů této vlády se takovému předsevzetí nechce moc věřit.
Důvěryhodnost krácení výdajů státu nabourává i neustále koketování s půjčkami od EU. Abychom totiž skutečně vyřešili problém s vysokými schodky, rozhodně není možné vedle zvedání daní a kosmetických úspor uvažovat o tom, že si budeme půjčovat další a další peníze od EU. Takové chování totiž opravdu připomíná snahu naplnit cedník a vede pouze k plýtvání vodou. Plýtvat vodou stejně jako plýtvat jiným zdroji je trestuhodné. Každé zvedání daní totiž odradí určitou část střední třídy, aby produkovala hodnoty, na kterých tato země stojí, a není důvod, aby současná vláda po české střední třídě ještě více šlapala.
Řešením jsou jen plošné škrty
Není důvod, aby tato vláda po marné snaze naplnit sny Jany Maláčové o sektorové dani zkoušela ještě naplňovat slova Vladimíra Špidly a tvářila se, že zdroje jsou. Ne, nejsou. Česká ekonomika neroste. Lidem, kteří mají být více zdaněni, poklesla loni reálná mzda v průměru o 7,5 procenta. Není z čeho brát a vyšší daně období nerůstu, či dokonce poklesu ekonomiky ještě prodlouží. Na předcovidovou úroveň se tak nemusíme dostat ani za deset let.
Pokud vládě nejde o to, jen se bavit o drobných částkách, a chce českým veřejným financím opravdu pomoci, musí provést plošné škrty ve všech kapitolách státního rozpočtu. Měla to přitom dělat už v rozpočtu pro rok 2023, protože letošní rok pro pětikoalici není volební. Jedině na straně výdajů je totiž možné najít 300 miliard a vyrovnat rozpočet.
Cesty jsou přitom hned dvě. Buď udělat plošné škrty ve výši 13,27 procenta v každé kapitole, protože přesně o tolik jsou vyšší letošní výdaje než příjmy. Anebo by mohla současná vláda kritizující (často zcela oprávněně) předchozí vlády nalistovat rozpočet z roku 2013, navýšit všechny tehdejší kapitoly o 63,8 procenta, aby zohlednila inflaci, a opět by tím dosáhla vyrovnaného rozpočtu.
Ani v současné době nelze radit vládě nic jiného než to, co říkáme už více než deset let. Stát musí utáhnout opasek sám sobě, ne občanům, ne české střední třídě. To je jediná cesta ke zdravé ekonomice a ke zdravým veřejným financím.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Speciál pořadu 360° s ministrem vnitra a šéfem hnutí STAN Vítem Rakušanem:
