Pád berlínské zdi byl důležitější než sjednocení, říká německý novinář

Ke sjednocení došlo 3. října 1990, téměř 41 let poté, co vznikly dva německé státy – Spolková republika Německo v západní části a s napojením na západní spojence po druhé světové válce, a Německá demokratická republika ve východní části pod sovětskou hegemonií.

Toralf Keßler se narodil ve východoněmeckém Erfurtu před 51 lety, zažil život v socialistické NDR, poznal praktiky tamní komunistické vlády, která patřila ve východním bloku k nejtvrdším, stejně jako státní bezpečnosti Stasi, což byla analogie tehdejší československé StB. Právě tyto dva aspekty ho přivedly k myšlence emigrace. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS vzpomíná, jak měl díky dědovi a babičce vše připravené.

Tři dny před jeho dovolenou z vojny, kdy by zamířil za prarodiči k západoněmeckým hranicím, mu cestu vedení armády zatrhlo. Na další pokus už se nemusel spoléhat, pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989, a tedy konec nesvobody v NDR, sledoval u rodičů v přímém televizním přenosu západoněmecké televize při dalším opušťáku. Právě tento okamžik znamená pro východní Němce, občany bývalé NDR, mnohem více než znovusjednocení Německa, ke kterému došlo o téměř 11 měsíců později. „Většina ho bere jednoduše jako fakt. Jako historicky logický,“ popisuje Keßler, novinář a televizní producent, a přidává pohled z druhé strany: „Západní Němci tím byli vlastně jen pasivně dotčení.“

Jak důležité je pro Němce znovusjednocení?
Myslím, že je to rozdílné. Ale většina ho bere jednoduše jako fakt.

Tedy existuje rozdíl v náhledu na sjednocení mezi západními a východními Němci?
Pro východní Němce je to téma důležitější, protože větší část z nich vyrůstala v bývalé Německé demokratické republice a zažila převrat v listopadu 1989. Takže byli součástí změny politického systému se všemi jeho výhodami i nevýhodami. Západní Němci tím byli vlastně jen pasivně dotčení.

Co pro Němce znamená víc? Znovusjednocení nebo pád Berlínské zdi?
Podle mě zcela jasně pád zdi. To byl historický zážitek s mnoha faktory. Znovusjednocení už byl důsledek.

Proč právě pád zdi?
Protože odráží všechny emoce různých lidských osudů, které byly spjaté s koncem NDR. Znovusjednocení byl spíš abstraktní státní akt.

Pamatujete si, kde jste byl a co jste dělal v den pádu Berlínské zdi?
Byl jsem akorát na vojně a sloužil Národní lidové armádě. Toho 9. listopadu 1989 jsem měl akorát krátkou dovolenou a byl jsem u rodičů v Bad Berka u Výmaru v Duryňsku. Pád zdi jsem sledoval v přímém přenosu v západoněmecké televizi ARD. Myslel jsem, že se mi to zdá. Chtěl jsem okamžitě do Berlína. Ale rodiče mě zadrželi, protože vojáci lidové armády měli přísný zákaz se účastnit podvratných akcí.

A kde jste byl při vyhlášení německého sjednocení 3. října 1990?
Nevím, na ten den nemám žádné vzpomínky.

Chtěl jste jako občan NDR jednotné Německo?
Tenkrát jsem to nechtěl. A ani snad neznám nikoho, kdo by ho chtěl. Pro nás to prostě nebylo reálné řešení. Při demonstracích na podzim 1989 jsme provolávali: „My jsme národ!“ Teprve až když se z toho stalo „My jsme jeden národ!“, tak se z té myšlenky stalo něco uchopitelného. Pokud si vzpomínám, tak to tehdy vyšlo z Nadace Konrada Adenauera (prvního poválečného spolkového kancléře – pozn. red.), která měla blízko ke křesťanským demokratům CDU.

Tenkrát jsem nechtěl jednotné Německo. A ani snad neznám nikoho, kdo by ho chtěl. Pro nás to prostě nebylo reálné řešení.

Proč jste nechtěl sjednocené Německo?
Mně šlo, stejně jako mnoha mým známým, tehdy o to udělat z NDR svobodnou a demokratickou zemi. Neměli jsme velký zájem na kapitalistickém systému Západního Německa. Na demonstracích jsme nepožadovali auta nebo elektroniku. Ale svobodné volby a možnost cestovat.

Byl jste tehdy levicově orientovaný? A ve 20 letech členem SED?
Z dnešního pohledu by se dalo říct, že jsem byl na levici, ale s jasným odmítáním komunistů z SED a státní bezpečnosti Stasi. Ne, v SED (Jednotná socialistická strana Německa, pozn.red.) jsem nebyl.

Jak to bylo u vás v rodině? Rodiče chtěli znovusjednocení?
Moji rodiče byli zcela jasně pro znovusjednocení. Oba byli lékaři a ti v NDR vydělávali málo peněz. Pro chtěli, aby byli stejně placení jako doktoři v západní části Německa.

Jakých bylo těch téměř jedenáct měsíců mezi pádem Berlínské zdi a vyhlášením jednotného Německa? Těšili se lidé v NDR?
V tom období probíhala v částech společnosti debata, která cesta bude lepší. Jestli svobodná a demokratická NDR nebo společné Německo. Byla to doba tzv. kulatých stolů, kde se zkoušelo zavést demokratické principy do všech skupin nové společnosti.

Co přineslo znovusjednocení na území NDR? A východním Němcům?
Hodně. Jako první západoněmeckou marku a s ní blahobyt. Demokracii a svobodu cestování. Nakonec to bylo historické a hospodářsky logické rozhodnutí spolkové vlády vydat se touto cestou. Jiné alternativy neměly šanci.

Pro východní Němce je téma sjednocení důležitější, protože větší část z nich vyrůstala v bývalé Německé demokratické republice a zažila převrat v listopadu 1989.

Jaké byly ty největší změny mezi životem v socialistické NDR a svobodném jednotném Německu?
Nemuset mít strach před Stasi. Smět všechno říkat. To bylo kouzelné, skvělé. Zničehonic jsme si mohli všechno koupit. Vzpomínám si, jak jsem byl poprvé s novou měnou, bývalými západoněmeckými markami, v knihkupectví. Chtěl jsem si konečně koupit moji vlastní knihu od Heinricha Bölla. Měli jich tam osm nebo devět a já jsem nevěděl, kterou z nich si mám vzít, protože jsem dřív neměl možnost volby. Takže jsem odešel hrozně smutný domů.

Čekal jste od znovusjednocení více?
Ne. Vždyť my jsme ho předtím zase až tak nechtěli. Přesto to pro nás znamenalo mnoho nového a hodně zkušeností, které jsme získali. Ale očekávaní jsme po životě v NDR drželi v mezích.

Uvažoval jste někdy o emigraci? Ať do Západního Německa nebo do USA?
Ano, chtěl jsem tu zemi bezpodmínečně opustit. Však také bylo všechno připravené. Děda byl rybářem na řece Odře a měl malou loď. Babička slavila 70. narozeniny a to normálně znamenalo, že i vojáci základní služby v lidové armádě dostávali dovolenou a já budu moci jet k nim do hraničního pásma. Ale tři dny před opušťákem vedení armády všechno zatrhlo, protože akorát emigrovalo hodně lidí.

Vzpomenete si ještě na události z Prahy z podzimu 1989, kdy tisíce východních Němců obléhaly západoněmecké velvyslanectví? Chápal jste je?
No samozřejmě, a velmi dobře. Záviděl jsem jim, že se pokusili utéct z NDR.

Takže jste tam nebyl?
Bohužel ne!

Bylo mi dvacet, když padla zeď, měl jsem pocit, že mi svět leží u nohou. Nádherný pocit. Velmi rychle jsem mohl začít pracovat jako novinář.

Jak potom plynul váš život ve znovusjednoceném Německu? Jste s ním spokojený?
Velmi spokojený. Bylo mi dvacet, když padla zeď, měl jsem pocit, že mi svět leží u nohou. Nádherný pocit. Velmi rychle jsem mohl začít pracovat jako novinář a hodně jsem se naučil o systémech v Německu a celé Evropské unii. Mohl jsem založit vlastní společnost a moje děti vyrůstaly ve svobodě. Za to jsem vděčný!

Jak nyní vidíte znovusjednocení s odstupem 30 let?
Myslím, že nebylo jiného východiska a jiné možnosti. A po 30 letech jsou mé zkušenosti převážně pozitivní. Většině lidí se daří dobře, nikdo je nesleduje a nevytváří na ně (politický) tlak. Věci, které někomu vadí, je nyní možné měnit. A nebo se o to aspoň pokusit. A to v NDR nebylo vůbec možné.

Chtěl byste s dnešními zkušenostmi takový převrat?
Jasně. Kdykoliv.

Ještě otázka na závěr. Jak jste v NDR přišel ke jménu Toralf? Zni norsky…
Správně. Když jsem se narodil, tak za Norsko závodil populární skokan na lyžích. Toralf Engen. Tak jsem po něm pojmenovaný. Sport byl tehdy v NDR vždy něco politického. V hokeji jsme vždy fandili buď Československu nebo Kanadě. Ale nikdy ne Sovětům.

Toralf Keßler (51)

Narodil se 4. srpna 1969 ve východoněmeckém Erfurtu, kde později absolvoval také základní vojenskou službu. Studoval medicínu a novinařinu. Pracoval jako novinář, televizní producent a nyní jako zemědělec. Je rozvedený, má tři děti, dvě dcery a jednoho syna. Mezi jeho koníčky patří cyklistika, lyžování, četba, hudba a plzeňské pivo.