Kontaktní čočky slaví šedesátiny. Jak kousek průhledného gelu usnadnil život brejlounům

Měkké kontaktní čočky patří přesně mezi ty vynálezy, za které jejich autor nějakým omylem nezískal Nobelovu cenu. Pro nás brejlouny je Otto Wichterle člověkem, který nás zbavil jha nepohodlných brýlových obrouček a umožnil nám fungovat prakticky bez omezení. Kontaktní čočky za 60 let své existence prodělaly neuvěřitelný vývoj.

Zpráva, že budu nosit brýle na dálku, mě zastihla v deseti letech. V té době (psal se rok 1987) jsme my „brejlouni“ neměli mezi vrstevníky zrovna na růžích ustláno. Nehledě na to, že brýle člověka celkem limitovaly při nejrůznějších činnostech. V mém případě se jednalo o sjezdové lyžování, kterému jsem se věnoval nikoli pouze rekreačně. Nasadit si tenkrát na brýle dioptrické ještě brýle lyžařské znamenalo, že dříve či později uvidíte jen zamlžený obraz a ztratíte na svahu orientaci.

Rodiče však už o existenci kontaktních čoček věděli, a tak začali pátrat, kde by se daly sehnat. Nezapomeňme, že tehdy ještě v Československu panoval totalitní komunistický režim, mezi jehož znaky patřilo, že se zboží nekupovalo, nýbrž shánělo. Jednoho dne jsme se vypravili do Hradce Králové, kde údajně v jedné optice bylo možné kontaktní čočky zakoupit.

Pouzdro, roztok, vyváření

Jenže nebylo to jen tak. Čočky jste si museli umět nasadit do oka a než jste si je skutečně odnesli domů, bylo třeba je aspoň pár desítek minut nosit, abyste se ujistili, že vám v očích nevadí a že vám sedí. Problém u mě nastal už v bodě číslo 1. Čočku jsem si nebyl schopen do oka vpravit, nakonec mi je (téměř za použití násilí) instaloval optik. Teprve až u třetího páru jsem mohl říci, že jsou snesitelné.

K čočkám jsem vyfasoval zvláštní pouzdro – plastový váleček s dvěma košíčky pro umístění čoček, naplněný fyziologickým roztokem – a několik rad, jak o tento zázrak optiky pečovat. Nejenže bylo nutné v pouzdru denně roztok měnit, ale čas od času (zpravidla jednou měsíčně) čočky vyvařit v destilované vodě. Zpočátku i s pouzdrem, později už bylo čočky nutné podrobit vařící lázni napřímo. Po roce až roce a půl to ale chtělo pořídit pár nový.

Západní svět byl však i v tomto ohledu daleko před Československem. Což bylo paradoxní, protože měkké kontaktní čočky přece vynalezl Čech. Po listopadu 1989 se kultura kontaktních čoček změnila i u nás. Najednou bylo možné si vybrat z různých alternativ: čočky týdenní, měsíční, roční a podobně.

Nedoceněný génius Wichterle

Nějakou dobu jsem tedy pokračoval v tom, na co jsem byl zvyklý, a používal čočky roční. Znamenalo to však takřka stejnou péči jako předtím. Bez pouzdra a roztoku jsem se neobešel, odpadlo jen vyváření. Teprve před několika málo lety jsem objevil čočky jednodenní. Jejich výhodou je, že nepotřebujete žádný roztok (nemalá finanční úspora) a že si každý den do oka dáte úplně novou – a tedy zcela proteiny neznečištěnou – čočku. A před spaním ji vyhodíte.

Kromě toho dnes existují také čočky pro lidi s astigmatismem (když vedle dioptrií máte ještě cylindry) nebo čočky, kterými můžete změnit barvu svých očí (pochopitelně jen po dobu, co je máte nasazené). Můžete si rovněž vybrat čočky s UV filtrem nebo s různým obsahem vody a propustností kyslíku. Ten je důležitý pro zdraví očí. Zkrátka a dobře, Otto Wichterle byl nedoceněný génius a Nobelovu cenu nezískal nejspíše jen proto, že v jeho době žilo příliš málo brejlounů na to, aby mu ji mohli udělit.

Tagy: