Kouzelný dědeček i brankář s hloupým gólem. Kdo je trenér Koubek, který Čechy poslal na MS
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Miroslav Koubek dovedl českou reprezentaci na MS.
Než se stal trenérem, byl brankářem.
Brankářskou kariéru mu pozměnil jeden hloupý gól.
Dokázal stmelit tým i národ. Kolegové trenéři jej oceňují.
Velkým hrdinou českého fotbalového zázraku je muž, který v barážových zápasech proti Irsku a Dánsku nestál na hřišti, ale u střídačky. Reprezentaci k postupu na mistrovství světa výrazně pomohl trenér Miroslav Koubek, 74letý bard, který se k velkým angažmá dostal až kolem šedesátky. Kde se tenhle chlapík vůbec vzal?
Na první pohled vypadá trochu jako děda z filmové série o Homolkových. Ale opatrně s těmi stařečkovskými přirovnáními – 74letý fotbalový trenér Miroslav Koubek je tuze vitální a bystrý chlapík. Přehledem, odvahou a chutí učit se předčí i daleko mladší kolegy. Že je pořád jura prokázal i po úterním slavném vítězství nad Dánskem, po kterém si ještě na hřišti střihnul postupový taneček.
„Fascinuje mě, že i v tomhle věku má pořád chuť a sílu. Že se mu do toho stále chce. Že se nenechal otrávit. Že nezpohodlněl. To je úžasné,“ oceňuje jiný trenér Zdeněk Ščasný.
Nejstarší trenéři v historii mistrovství světa Zdroj: CNN Prima NEWS
Jistě, těch sedm křížků se nedá tak úplně zapřít.
Až v létě začne mistrovství světa, kam Koubek senzačně dovedl českou reprezentaci, stane se nejstarším koučem v bezmála staleté historii šampionátů. Pokud však za každou cenu chceme připomínat jeho důchodcovská léta, sluší se to zmínit nanejvýš dvěma uznalými slovy: kouzelný dědeček.
Protože za tím, jak ukáznil nedávno nesourodý a tápající nároďák, nějaká magie být musí.
Magie protřelého lišáka, který toho (nejen) s fotbalem zažil už strašně moc.
Čtěte také
Gól, který neměl padnout
A že to nebyly vždycky příjemné chvíle.
V srpnu 1979 bylo Koubkovi osmadvacet, ve Spartě dělal druhého brankáře za Miroslavem Stárkem. Hrál se důležitý zápas s Bohemians, Sparta byla lepší, vedla 2:1. Jenže Stárek najednou dostal červenou kartu, takže ho pět minut před koncem musel v bráně nahradit jeho parťák.
Čtěte také
Moc se to nepovedlo.
„Já sice nevím, co bylo včera, ale tuhle víc než 40 let starou chvíli mám pořád před sebou,“ vybavuje si pro CNN Prima NEWS Ščasný, který tenkrát s Koubkem hrál. „Pravý bek Bohemky Roubíček vystřelil z dálky, Mirkovi se to nějak divně odrazilo od náručí přímo do branky. Rázem bylo po vedení. Tenhle blbý gól ho poznamenal, ve Spartě pak svou pozici ztratil. Budu upřímný, i když na mě asi bude naštvaný – s Mirkem jsme k sobě měli vždycky blízko, ale řeknu to natvrdo: jako trenér je určitě lepší než jako brankář.“
U těch posledních slov se dobrácky směje; nemyslí to zle. Zase to chápejme správně – pokud už se někdo dostal do Sparty, nemohl být vyloženě špatný.
To ani náhodou.
Čtěte také
„I sparťanská dvojka musela mít velkou kvalitu,“ potvrzuje Jozef Chovanec, další Koubkův spoluhráč. „A ta Bohemka? Kdo někdy neudělal nějakou chybu? To je přece normální. Já si Míru pamatuju hlavně jako skvělého kluka a parťáka. Sparta se tenkrát dávala dohromady po návratu z druhé ligy. Vedení si vybíralo vhodné typy, aby se utvořila dobrá parta. A do toho Míra seděl. Byl nejen chytrý, ale i velice vtipný. Nenechte se zmást tím, jak podmračeně někdy vypadá. Zdání klame. Je to neskutečně zábavný člověk!“
Koubek strávil ve Spartě pět let (1977-82), odchytal za ni pětatřicet ligových zápasů. Minimálně jedna věc by vás na něm z dnešního pohledu rozhodně zaujala: ještě měl vlasy.
Čtěte také
I když – zas tolik jich nebylo.
„Měl tam spíš takové chmýří. Přehazovačku. Určitě ne žádné páčo, jak to bylo tehdy moderní,“ baví se Chovanec.
V klubu po Vlastovi Burianovi
Když Koubek v roce 1978 přicházel do Sparty, nebyl to už žádný rozklepaný holobrádek. Jako kluk začínal zkraje 60. let na škváře Unionu Žižkov, skromného klubu, o kterém kdysi dávno ve slavnějších ligových časech psal Karel Poláček v Mužích v ofsajdu. Za Koubka to už na romány nebylo, hrála se nižší soutěž, ostatně i jméno měl klub jiný – na hřišti kousek od dnešní O2 Areny byly doma TJ Spoje.
Čtěte také
„U nás mezi válkami chytal budoucí reprezentační brankář Kaliba, za Union si zahrál i Vlasta Burian, mně dělal s těmi svými typickými skluzy předstopera televizní komentátor Míra Bosák. Na Žižkově tedy odjakživa hrálo hodně dobrých fotbalistů. Koubek ale patří k vůbec nejlepším odchovancům, kteří kdy z našeho klubu vzešli,“ popisuje dlouholetý žižkovský hráč a funkcionář Petr Bláža.
Současný reprezentační trenér v pruhovaném dresu Unionu vydržel sedm let, v sedmnácti se stěhoval o pár kilometrů severněji, do kobyliské Admiry. Ještě před dosažením dvacátého roku se tu na divizní úrovni stal gólmanskou jedničkou.
Dodnes si na něj pamatují.
Čtěte také
„Byl to dobrý brankář,“ oponuje Ščasnému na dálku Ladislav Čadský, zasloužilý funkcionář Admiry. „Zajímavé je, že u nás v průběhu času působili i další budoucí trenéři nároďáku – Ladislav Rýgr a Dušan Uhrin starší. Jsme na to hrdí. S Mirkem jsem zůstal v kontaktu i v letech, kdy už trénoval Kladno a já pískal jako rozhodčí. Pamatuju si, že i když tenkrát Kladno hrálo dost nízko, byl vždycky cílevědomý, nenechal se. Chtěl z kluků vymáčknout maximum. Osobně mě tedy vůbec nepřekvapuje, jak daleko to postupně dotáhnul.“
Slovo POSTUPNĚ je na místě.
Koubek definitivně vyzul kopačky v roce 1982, po štacích ve Slaném, v Kladně a zmíněné sparťanské epizodě. V podstatě okamžitě se stal trenérem. Od velikánů typu Rýgra, Uhrina či Václava Ježka sice hodně odkoukal, ještě si ale měl nějakou dobu počkat, než si v jejich někdy poněkud nespravedlivém oboru vydobyl patřičný respekt.
Čtěte také
Prokousávání houštinou
Proč trvalo tak dlouho, než vylétl mezi elitu? Samotný Koubek tvrdí, že bývalí brankáři to mají jako trenéři trochu těžší.
„Funkcionáři se na ně dívají skrze prsty,“ tvrdil v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Ščasný, sám někdejší obránce, s tím tak úplně nesouhlasí.
Čtěte také
„Nevím, třeba veleúspěšný Ježek nikdy výborným hráčem nebyl. A jaký z něj vyrostl trenér,“ argumentuje. „U Míry bylo každopádně vždy patrné, že v trenérské roli dělá věci, jak je cítí. Jak si myslí, že jsou správné. Pak už jen záleží, zda vám to vyjde.“
Koubkův profesní postup byl rozhodně spletitější než u jiných koučů. Oproti jiným se dlouho protloukal nižšími soutěžemi, ke skutečně velkému angažmá měl daleko.
„Stovky zápasů jsem odkoučoval ve druhé, třetí i čtvrté lize. Musel jsem se prokousat houštinou těchto soutěží. Musel jsem si svou cestu vybojovat, obhájit,“ vysvětloval v rozhovoru pro Forbes. „O své cestě jsem ale nepochyboval. Fotbal je moje vášeň, celoživotní láska – když se nad tím zamyslím, nevím, co bych dělal dál, kdybych skončil. Samozřejmě k tomu patří i vzdělávání, vystudoval jsem vysokou školu, ale že bych měl vedle fotbalu nějaké koníčky, že bych byl třeba milovníkem zahrádky? No, tak to nejsem.“
Čtěte také
Nejsem esteticky hezký
Osudovou adresou se pro něj stala Plzeň. Poprvé na ni dorazil v roce 2000. Příliš úspěšné to nebylo, s klubem tehdy sestoupil do druhé ligy. Opačným směrem, tedy vzhůru, brzy poté přivedl Kladno. Až kolem šedesátky se konečně dočkal velkých angažmá – Baníku Ostrava pomohl ke třetímu místu, Mladé Boleslavi ke čtvrtému, po rozpačité slávistické kapitole se vrátil opět do Plzně, kde v sezoně 2014-15 získal svůj první titul.
„Dokázal nás připravit,“ ocenil tehdejší svěřenec David Limberský kouče, který si kvůli ligovému prvenství nechal na památku vytetovat malý obrázek na ruku. „Uměl ušít taktiku na jakýkoliv tým. Dal na životosprávu. Byl to workoholik, který fotbalem žil.“
Čtěte také
Mimochodem – i tenhle fotbalový zlobil Koubkovi říká láskyplně „kouzelný dědeček“.
Čímž se opět obloukem vracíme k trenérově věku.
Sám kouč o tom mluvil už tisíckrát, z jeho odpovědí lze sestavit zhruba toto vysvětlení: „Ano, jsem starý člověk, ale to neznamená, že nedokážu reagovat na trendy. Sedmdesátiletý chirurg přece taky neoperuje podle starých metod. I vědec musí sledovat vývoj. Snažím se trendy zachytávat. Tvrdím, že trenérem se nikdo nestane po vyzutí prvoligových kopaček nebo po absolvování školy. Je nutná nějaká praxe, hodně se musí prožít. Já říkám, že je potřeba aspoň patnáct let. Prací, poznáním sama sebe, jak jsem schopen reagovat na výkony, výsledky a celkové dění, jak umím spojovat souvislosti.“
Čtěte také
Pozor, právě při povídání o věku se často pozná, že opravdu není žádný morous, ale naopak dost zábavný chlapík. V žertu připouští: „No jo, když se na sebe dívám v televizi, není to esteticky hezké. A když se po vyhraném zápase vydám slavit k fanouškovskému kotli, v duchu mě napadá, jestli tam ještě doběhnu.“
Jak stmelit celou republiku
Ale zpátky k jeho kariéře – po druhém působení v Plzni trénoval ještě Bohemians či Hradec Králové, přičichnul k reprezentaci jako asistent Karla Jarolíma. Načež se potřetí vrátil do města piva. A opět tam byl za krále – tým pod jeho vedením hrál fantasticky, v mnohém předčil Spartu i Slavii, Viktorii pomohl až do čtvrtfinále Konferenční ligy.
Zase jsme ovšem u toho vrtkavého trenérského údělu – i odsud byl nakonec propuštěn. Zdálo se, že další štaci už ve svém věku nepřidá.
Všichni víme, že to nakonec dopadlo jinak.
Čtěte také
Naštěstí.
Koubkovo reprezentační angažmá se sice možná upeklo trochu partyzánsky, v obyčejné kladenské hospodě pod puštěnou televizí asi na podobně významné události nejsou příliš zvyklí. Holohlavý doyen ale rychle dokázal, že vybrat právě jeho bylo mnohem lepším nápadem než přemlouvat drahé zahraniční osobnosti.
Limberský to v rozhovoru pro Radiožurnál věděl už před baráží: „Za mě je to správná varianta. Umí mužstvo stmelit a namotivovat. Je to kouč, který umí zaskočit, když je českému národu nejhůř. Může dát tým do kupy a stmelit celou republiku.“
Amen.
Přesně tak se stalo.
Čtěte také
Koubek i na nejprestižnější české trenérské pozici zkrotil velká hráčská ega, přiměl je na hřišti „fárat“; jak sám s oblibou popisuje nezbytnou fotbalovou dřinu. I tady se vytasil s několika odvážnými tahy, srovnatelnými s tím, když kdysi na Slavii poslal klasického útočníka Škodu na stopera. A – to především – i tady byl úspěšný.
„Pořád jsem slyšel, že v Česku nejsou trenéři. Že musíme hledat v cizině. Přitom i my máme spoustu kvalitních odborníků. Jen jsme si bohužel zvykli na každém pořád dokola hledat chyby,“ uvažuje Chovanec. „Trenéři se ve skutečnosti dělí na úspěšné a neúspěšné. A Míra Koubek patří rozhodně k těm úspěšným.“
Po postupu na mistrovství světa o tom už není sporu.
Jednou provždy.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: České šance na postup ze skupiny jsou překvapivě vysoké. Naděje je i na medaili
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
